V jednom rozhovoru jste řekl, e blí ne k sociálnímu dokumentu má vaše tvorba k ánru zvanému v anglosaských zemích sociální krajina.
Myslím, e sociální dokument je více soustředěn na jedno téma, nebo e téma dokumentu je nějak sevřeno třeba časovým obdobím nebo geograficky, co není to, co dělám já. Snaím se o širší pojetí, termín sociální krajina mi připadá zatím nejvhodnější, jistě by ale i s tímto označením šlo polemizovat.
O vašich fotografiích se lze dočíst, e to jsou mnohovrstevnaté nereportání momentky. ánr momentek ve fotografii dnes leckdo povauje za anachronismus. Je vůbec potřeba ohlíet se na dobové trendy?
Vývoj tohoto ánru sleduji sporadicky. e je to snad u někoho povaováno za anachronismus, je mi upřímně zcela lhostejné – ovšem ne nějakým pohrdavým způsobem, beru to prostě tak, e pro někoho tento způsob fotografování nezajímavý a překonaný být můe.
Čteme také, e u vás prorůstá ité a fotografované a e to platí i doslova – váš byt je současně výstavní galerií. Souvisí s tím i to, e na řadě snímků je přítomen fotografův stín?
Jeden z momentů, o kterém si myslím, e moje fotky vzdaluje onomu dokumentárnímu pojetí fotografie, je také to, e dbám na jejich výtvarnou stránku, to znamená na kompozici. Říkám, e fotka je jakýmsi způsobem ufocena. K tomuto pojetí patří i občasné zachycení stínu jako svého druhu autoportrétu, který je ve vztahu k ostatním slokám obrazové plochy.
Pro vaši tvorbu je typická uměřenost i sebekritičnost – řekl jste, e pokládáte za úspěch vytvořit dvě dobré fotografie za rok.
Myslím, e kadý, kdo fotografuje dlouho a soustředěně, dojde k tomu, e vytvořit dobrou fotku dá dost práce a vezme to dost času.
Málo se věnujete fotografickému provozu, sebeprezentaci i výstavám. Měl jste stejný přistup od počátku, anebo jste k němu postupně dospěl?
Fotografií jsem se nikdy neivil, co mi dalo značnou svobodu volit to, čím se budu prezentovat. Od kamarádů profesionálních fotografů vím, e jejich volná tvorba byla zároveň branou k zakázkám – na čem nevidím nic špatného, stinnou stránkou tohoto faktu je, e musíte dbát, abyste byl stále viděn. Já jsem se ivil celý ivot něčím úplně jiným a ten faktor – tlak na prezentaci – zcela odpadl. Jako hlavní kriterium jsem si stanovil vnitřní radost, e se mi podařila fotka, s čím si bohatě vystačím bez nějakého výrazného angamá ve fotografickém provozu.
Kde se lze teď a v blízkém budoucnu s vašimi fotografiemi setkat?
Je v plánu několik výstav, ale nic s určitým termínem, take nelze teď nic konkrétního stanovit.
-tt-
Jaroslav Pulicar (1954) se fotografováním neiví, přesto byl Asociací profeŹsionálních fotografů oceněn titulem Osobnost Źčeské fotografie roku 2020 za soustředěnou fotografickou práci, nepodléhající dobovým výkyvům a také za vedení své ji kultovní domácí galerie v Brně. Publikace Pulicar (PositiF, Praha 2020) se navíc stala Fotografickou knihou roku. Jaroslav Pulicar po r. 1989 fotografuje zejména na cestách, v poslední době např. v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.