Jaroslav Pulicar

Kompozice a vnitřní radost

V jednom rozhovoru jste řekl, že blíž než k sociálnímu dokumentu má vaše tvorba k žánru zvanému v anglosaských zemích sociální krajina.

Myslím, že sociální dokument je více soustředěn na jedno téma, nebo že téma dokumentu je nějak sevřeno třeba časovým obdobím nebo geograficky, což není to, co dělám já. Snažím se o širší pojetí, termín „sociální krajina“ mi připadá zatím nejvhodnější, jistě by ale i s tímto označením šlo polemizovat.

O vašich fotografiích se lze dočíst, že to jsou mnohovrstevnaté nereportážní momentky. Žánr momentek ve fotografii dnes leckdo považuje za anachronismus. Je vůbec potřeba ohlížet se na dobové trendy?

Vývoj tohoto „žánru“ sleduji sporadicky. Že je to snad u někoho považováno za anachronismus, je mi upřímně zcela lhostejné – ovšem ne nějakým pohrdavým způsobem, beru to prostě tak, že pro někoho tento způsob fotografování nezajímavý a překonaný být může.

Čteme také, že u vás „prorůstá žité a fotografované“ a že to platí i doslova – váš byt je současně výstavní galerií. Souvisí s tím i to, že na řadě snímků je přítomen fotografův stín?

Jeden z momentů, o kterém si myslím, že moje fotky vzdaluje onomu dokumentárnímu pojetí fotografie, je také to, že dbám na jejich výtvarnou stránku, to znamená na kompozici. Říkám, že fotka je jakýmsi způsobem „ufocena“. K tomuto pojetí patří i občasné zachycení stínu jako svého druhu autoportrétu, který je ve vztahu k ostatním složkám obrazové plochy.

Pro vaši tvorbu je typická uměřenost i sebekritičnost – řekl jste, že pokládáte za úspěch vytvořit dvě dobré fotografie za rok.

Myslím, že každý, kdo fotografuje dlouho a soustředěně, dojde k tomu, že vytvořit dobrou fotku dá dost práce a vezme to dost času.

Málo se věnujete „fotografickému provozu“, sebeprezentaci i výstavám. Měl jste stejný přistup od počátku, anebo jste k němu postupně dospěl?

Fotografií jsem se nikdy neživil, což mi dalo značnou svobodu volit to, čím se budu prezentovat. Od kamarádů profesionálních fotografů vím, že jejich volná tvorba byla zároveň branou k zakázkám – na čemž nevidím nic špatného, stinnou stránkou tohoto faktu je, že musíte dbát, abyste byl stále viděn. Já jsem se živil celý život něčím úplně jiným a ten faktor – tlak na prezentaci – zcela odpadl. Jako hlavní kriterium jsem si stanovil vnitřní radost, že se mi podařila fotka, s čímž si bohatě vystačím bez nějakého výrazného angažmá ve fotografickém provozu.

Kde se lze teď a v blízkém budoucnu s vašimi fotografiemi setkat?

Je v plánu několik výstav, ale nic s určitým termínem, takže nelze teď nic konkrétního stanovit.

-tt-

Jaroslav Pulicar

Jaroslav Pulicar (1954) se fotografováním neživí, přesto byl Asociací profeŹsionálních fotografů oceněn titulem Osobnost Źčeské fotografie roku 2020 za „soustředěnou fotografickou práci, nepodléhající dobovým výkyvům“ a také za vedení své „již kultovní“ domácí galerie v Brně. Publikace Pulicar (PositiF, Praha 2020) se navíc stala Fotografickou knihou roku. Jaroslav Pulicar po r. 1989 fotografuje zejména na cestách, v poslední době např. v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Pulicar

Kompozice a vnitřní radost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu