Alena Wagnerová

I vesmír bude náš

Bylo to někdy na začátku šedesátých let, když v Literárních novinách vyšel článek Miloše Macourka o jeho cestě do Itálie. V líčení svých zážitků se zmínil i o tom, že milionář, který jej k sobě pozval, měl ve své koupelně všechny kohoutky ze zlata. My socialističtí čtenáři jsme se tomu tehdy srdečně zasmáli, protože o zlatých kohoutcích v koupelně jsme ještě nikdy neslyšeli. A k čemu taky, proboha, člověk potřebuje mít v koupelně zlaté kohoutky? Tehdy jsme ještě nevěděli, že existují i zlaté záchodové mísy. Možná, že je dnes ve svých vilách mají i naši postsametoví zbohatlíci. Jenže zlaté kohoutky dnes už nikoho o jejich bohatství přesvědčit nemohou, protože se staly běžným, jen o něco dražším sanitárním zbožím.

V tomto smyslu to dnešní milionáři mají svým způsobem těžké. Aby mohli beze všeho vynikat nad ostatní a dělat to, co si ostatní dovolit nemohou, musí si stále vymýšlet něco nového, třeba jezdit lyžovat na Aljašku a skákat na tamní sněhová pole z vrtulníku. Jenže jen si něco nového vymyslí, už to ti ostatní a obyčejní začnou napodobovat a tak říkajíc demokratizovat, jak o tom svědčí i velký výběr pozlacených kohoutků.

Už po několik generací bohaté rodiny to, alespoň dřív, měly v každém případě jednodušší. Své bohatství očividně najevo nedávaly a prostě a jednoduše se řídily zásadou, že kdo je svým původem, bohatstvím a nadáním privilegován, má vůči společnosti sociální zodpovědnost, již je povinován naplnit. Říkalo se tomu „noblesse oblige“. V naší kulturní historii najdeme takový příklad „noblesse oblige“ v Josefu Hlávkovi, jehož nadace ustavená v lednu 1904 slouží přes všechny převraty a politické změny, které jsme od té doby zažili, dodnes.

Dnes je ovšem heslo „noblesse oblige“ skoro zapomenuto. Jestli je ale právě v minulých měsících někdo – nevěda – naplnil, pak to byly ony tisíce ošetřovatelek a lékařů, kteří bojovali o životy onemocnělých Covidem-19, aniž je napadlo jet raději lyžovat na Aljašku.

Současné neoliberální tržní hospodářství ovšem nic podobného jako „noblesse oblige“ nezná. Jeho hodnotovou maximou je zisk, a podle toho se dnešní multimilionáři také chovají. Být užitečný pro společnost, a že bohatství zavazuje, o něčem takovém nemá většina z nich ani potuchy. Společnost má být přece užitečná pro ně, ale to pro ně znamená i lidé, půda, zkrátka naše planeta sama o sobě. Důsledky tohoto tržního typu hospodaření a jeho podíl na klimatické krizi všichni známe. „Starej se o zisk a na všechno ostatní se vykašli,“ by tu mohlo být náhradou za ono překonané „noblesse oblige“.

Poté, co současná vládnoucí třída multimilionářů v podstatě vyčerpala všechny možnosti zisku na naší zemi, obrací své žádostivé oči k vesmíru. Jim přece patří vše a oni si to mohou dovolit. Z vykořisťování zbohatli na úkor milionů lidí, desetitisíců svých zaměstnanců, které ožebračili svými zisky, z nichž se teď snaží neplatit daně za bezradného přihlížení politiky. Protože kdo jiný dnes vládne světu než finanční kapitál?

A tak z nahromaděných miliard dva z nich právě v minulých týdnech startovali do vesmíru, 11. července miliardář Richard Branson, o týden později zakladatel Amazonu Jeff Bezos, ovšem ne na oběžnou dráhu kolem Země, ale jen do výše 106 kilometrů, a přitom si užili asi deseti minut beztížného stavu. Na další podobné lety už čekají řady těch, kteří mohou za lístek zaplatit 250 000 dolarů, zatímco místo v prvním modulu bylo v aukci prodáno za 28 milionů dolarů. A Elon Musk se svým Space X už čeká za rohem. Cílem toho všeho je i v tomto případě kšeft: masová vesmírná turistika, která má už v roce 2030 přinášet nové miliardové výdělky. Co množství CO2 odpadu při odpalování raket bude znamenat pro klimatickou krizi, se ovšem žádný z nich neptá, ani jaký smysl to všechno má, když na Zemi dnes 96 milionů lidí hladoví. Nebylo by ze všeho nejlepší ty tři na kšeft vystřelit na Měsíc?

Alena Wagnerová

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

I vesmír bude náš

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu