Jan Novotný

Tylovo proroctví

Občas probírám svou rozsáhlou knihovnu a uvažuji, které knihy už nebudu číst a měl bych je někomu dát, aby mě nezavalily. Objevuji i takové, které jsem nikdy neotevřel – není už zbytečné to dělat? Takto váhám nad souborem historických her Josefa Kajetána Tyla – vzpomínám, jak Milan Uhde při svém druhém čtení českých klasiků hodnotil Strakonického dudáka jako manifest xenofobie a malosti. Ale přesto se rozhodnu dát knize šanci.

Začínám Krvavými křtinami. Svatý Václav je do této chvíle pro mne postava z pomníku: v těžkých chvílích národa se pod ním třese kůň a kníže potěžkává kopí. Nečekám, že mi dramatik něco řekne o historickém Václavovi. Bylo o něm zaznamenáno tak málo, že Záviš Kalandra pochyboval o jeho reálné existenci. Chtěl bych však vědět, zda ho Tyl dokázal uchopit jako postavu z masa a krve, nositele nadčasového dilematu, jaký mohl sám pociťovat v revolučním roce 1848. A již po přečtení několika stránek vidím, že mě nezklamal.

V centru dramatu stojí tři lidé – bratři Václav a Boleslav a jejich matka Drahomíra. Václav je mužem míru a člověkem schopným hledět do vzdálenější budoucnosti – chápe, že mír si vyžaduje zařazení do rodiny křesťanských zemí. V dané chvíli jde o dorozumění s německým císařem. Boleslav věří, že by jako vládce byl schopen proti němu uhájit suverenitu knížectví. Drahomíra touží po roli v politice a pro dosažení cíle se nevyhýbá ani vraždě své tchyně Ludmily. Stojí zprvu za Boleslavem, ale ráda by ho usmířila s Václavem. Dokladem autorova mistrovství jsou postavy vrahů Ludmily i Václava, o nichž historie zachovala pouhá jména. Všechny při čtení přímo vidíme před očima: Česta je oddaný ctitel starých bohů, Hněvsa muž s vášní bojovníka, Týra má potřebu věrně sloužit někomu mocnému.

Ústřední událostí dramatu je jednání Václava s císařem Jindřichem Ptáčníkem, jehož vojsko oblehlo Prahu. Tyl nevidí v Němci podlého nepřítele Čechů – Ptáčník v dané chvíli reaguje na napadení ze strany Boleslava a přeje si mír stejně jako Václav, který v něm vzbudí určitý zájem a úctu. Využije však Václavovy ochoty, aby si vymohl své požadavky: pravidelnou dodávku hřiven a volů a jednostranný slib věrnosti.

Někdy se stává, že básník bezděčně, až zázračně předpoví cosi z daleké budoucnosti. Tyl byl v době psaní hry účastníkem kroměřížského sněmu a záleželo mu na tom, aby sněm důstojně zastupoval národy Rakouska a nedělal kompromisy s císařskou mocí. To měl patrně na mysli, když vkládal do hry postavu vladyky Popela, který přichází vytknout Václavovi jeho ústupky. Pro člověka, který prožil rok 1968, je Popelovo střetnutí s Václavem zřejmým vrcholem hry. Jen poslouchejme:

Jaký pokoj? Kde zůstala čest a svědomí národa? Tys učinil, cos učiniti ani práva neměl. Tak daleko nesahá tvoje moc, abys bez vědomí národa mohl osud jeho rozhodnouti a celé příští jeho příběhy podle své chuti měřiti. Jako bychom tu slyšeli Kriegela nebo Šabatu promlouvat k Dubčekovi.

Slyš hlas národa a můžeš ještě napravit, cos pokazil, říká Popel Václavovi. Hlas národa sice v roce 1968 slyšet bylo, ale kdo jej měl vyslovit jako jeho politický reprezentant? Šabata marně apeloval na plénum ÚV KSČ, Kriegel na parlament. Ať soudruh Šabata zkusí vyjednat něco lepšího, zahrál jeho pokus do autu doktor Husák.

Také Tylův Popel je Václavem vyzýván, aby našel alternativu. Popel ji vidí v tom, že se Václav měl při hledání podpory obrátit na východ. Podobně Šabata radil hledat podporu v evropské levici. Václav namítá, že po pádu Velké Moravy je orientace na východ beznadějná.

Naléhavost Popelových slov se tím ovšem neruší. Třeba si na ně ještě někdy vzpomeneme.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Tylovo proroctví

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu