Hynek Skořepa

Rychlý konec Trvalé svobody

V Listech č. 1/2020 jsem psal o knize M. Belici Afghánistán, hřbitov metropolí (2018), zamýšlející se nad osudem Afghánistánu ve 20. století. V souvislosti s odchodem „západních“ vojáků z Afghánistánu nabývá Belicova kniha znovu na aktuálnosti. Miroslav Belica (1952) je arabista a zkušený diplomat, který působil na Blízkém východě ve službách československé a později české diplomacie (1996 až 2001 vedoucí zastupitelského úřadu v Iráku, až do r. 2004 měl na MZV na starost zahraniční rozvojovou pomoc).

V červenci letošního roku Český rozhlas informoval, že se americká armáda postupně stahuje z Afghánistánu (např. 20 minut po odchodu se začalo plenit. Armáda USA přes noc opustila základnu Bagrám, irozhlas.cz, 7. 7. 2021). „Americká“ válka v Afghánistánu se chýlí ke konci. A Tálibán, s nímž se v roce 2001 už nepočítalo, je silnější a silnější, napsala 15. 7. 2021 v internetovém Deníku Referendum Fatima Rahimi v článku Afghánistán: s Tálibánem bude nutné počítat. Podle agenturních zpráv nyní Tálibán kontroluje sto až sto padesát z necelých 400 afghánských provincií. Situace v Afghánistánu je nepřehledná a rychle se mění… Končí tak afghánská část operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom), zahrnující řadu vojenských akcí USA po celém světě (mimo jiné na Filipínách či v Somálsku), deklarovaných jako boj proti terorismu. Operace byla zahájena 7. října 2001 bombardováním pozic Tálibánu v Afghánistánu.

Čím je země cenná?

Vždycky pro mne bylo trochu záhadou, proč vlastně velmoci soupeřily a soupeří o hornatý vnitrozemský stát ztracený v nitru Asie. Odpovědí se nabízí víc, váhu jednotlivých faktorů neznám a nejspíš budou působit komplexně. Přes území Afghánistánu procházejí dopravní spojnice mezi Střední Asií a Indickým oceánem, Íránem a Indií. Země má bohaté zásoby nerostných surovin (zejména v provincii Bámján v centrální části státu). Patří mezi ně železná ruda a koksovatelné uhlí, zemní plyn i ropa, dále zlato, měděné a olověné rudy či rtuť, v neposlední řadě pak vzácné prvky jako lithium, cesium, niobium a tantal. V roce 2002 Američané publikovali seznam více než tisíce ložisek nerostných surovin na afghánském území. Obrovské ložisko mědi v Aynaku asi 40 km jv. od Kábulu (v provincii Lógar) před několika lety koupil čínský státní koncern China Metallurgical Group za 3,5 miliardy amerických dolarů, zásoby jsou odhadovány na více než 11 milionů tun.

Zpracování barevných kovů (mědi) pro řemeslné účely z ložiska v Aynaku má tisíciletou tradici. Již od starověku bylo území dnešního Afghánistánu zdrojem drahokamů a polodrahokamů, kovů a mramoru. V 70. letech 20. století uskutečnili sovětští geologové v Afghánistánu rozsáhlý průzkum, který vedl k rozvoji těžebního průmyslu ve velkém měřítku. Po r. 1992 v důsledku ovládnutí země islamisty však těžba na většině míst skončila. Sověti též zahájili těžbu zemního plynu na severu země, což bylo oboustranně výhodné. Zásobovali plynem středoasijské republiky tehdejšího SSSR a Afghánistánu díky tomu výrazně vzrostla zahraniční obchodní výměna.

Luděk Vainert publikoval 16. 6. na envivebu.cz článek Afghánistán: Saúdská Arábie zítřka? Psal v něm mimo jiné, že američtí geologové objevili v Afghánistánu ložiska surovin v hodnotě téměř jednoho bilionu dolarů (v cenách r. 2010). Nejvýznamnější jsou podle geologické služby USA zdroje železné rudy, mědi a lithia. Velká část ložisek však leží podél hranic s Pákistánem a je ovládána bojovníky Tálibánu. Za pomoci odborníků Světové banky sice vznikla afghánská právní úprava řešící těžbu, problémem je však obrovská korupce.

Odcházející a prchající

A zahraniční vojáci, kteří chránili mimo jiné zmíněný měděný důl v Aynaku, odcházejí. V trochu jiných barvách se opakuje situace ze závěru 80. let, kdy se z Afghánistánu stahovala Sovětská armáda. Územní zisky povstalců z Tálibánu rostou. Zahraniční diplomaté opět opouštějí zemi. Zatím ještě ne Kábul, nýbrž konzuláty v Mazáre Šarífu na severu země. Než dojde i na hlavní město, je však zřejmě pouhou otázkou času. V úterý 6. 7. takový krok oznámilo Německo. Američané už několik dnů před tím sdělili, že stažení svých vojáků hodlají dokončit do konce srpna (tedy nikoliv až do plánovaného symbolického 11. září, na které připadá 20. výročí teroristických útoků na New York a Washington, kvůli nimž USA své zatím nejdelší zahraniční vojenské angažmá spustily).

Američané 6. července spěšně a neslavně vyklidili také vojenskou (leteckou) základnu Bagrám, která byla oporou západních koaličních jednotek po celou dobu operace (a v 80. letech základnou sovětskou). Základnu opustili ve 3 hodiny v noci místního času a zanechali za sebou spoustu materiálu (včetně např. desítek tisíc lahví vody, jídla v polotovarech, oblečení a tisíců civilních automobilů atd.). Do dvaceti minut po stažení amerických vojáků přestala na základně fungovat elektřina, což se stalo signálem k rabování. Američané si odvezli těžké zbraně a část munice vyhodili do povětří, lehčí zbraně přenechali afghánské armádě.

Již v neděli 4. 7. se asi tisícovka afghánských vojáků a policistů uchýlila do sousedního Tádžikistánu, což vzbudilo obavy, zda armáda bude schopna dál klást odpor bojovníkům Tálibánu. Podle agentury Reuters sice příslušníci afghánských bezpečnostních sil odcházeli do Tádžikistánu po stovkách již dříve, ale poprvé se tak stalo v tak velkém rozsahu naráz. Tádžikistán v reakci na události mobilizoval 20 000 záložníků k ostraze tádžicko-afghánské hranice a Moskva, která zde má velkou vojenskou základnu, oznámila, že v případě potřeby pomůže hranici stabilizovat.

Do vývoje situace se snaží zasáhnout také Írán, jehož ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf začátkem července otevřel v Teheránu jednání mezi zástupci afghánské vlády a Tálibů. Zatímco však obě delegace jednaly, islamisté zaútočili na město Kaláje Nau, které je centrem provincie Badghís na severozápadě země. Írán je situací v sousedním Afghánistánu velmi znepokojen, v posledních letech přešlo hranici do Íránu několik milionů afghánských uprchlíků. Své zájmy v Afghánistánu se snaží si hlídat také Indie a Čína. Indie zejména proto, že v zemi investovala obrovské peníze do rozvojových projektů a o zisk z nich nechce přijít. Také se obává, aby na afghánském území nevzrostl vliv jejího tradičního rivala Pákistánu. Ani čínské zájmy nejsou jen ekonomické, Peking ostře sleduje vazby některých radikálních muslimů z řad Ujgurů na Táliban.

Uprchlíci z Afghánistánu nemíří jen do sousedních zemí, nýbrž vlastně do celého světa. Nedávno se objevily i v českých médiích zprávy o Afgháncích, putujících balkánskou trasou ve snaze dostat se do zemí EU. Výbor OSN pro uprchlíky uvedl, že právě Afghánci jsou v posledních měsících největší uprchlickou skupinou, která se dostala na Balkán (v počtu několika tisíc). Často se opakovaně pokoušejí neúspěšně překonat chorvatské hranice a jsou chorvatskými pohraničníky vraceni zpět do Bosny a Hercegoviny, ve které doslova uvízli. Žijí v tristních podmínkách v opuštěných budovách, které zůstaly po občanské válce v 90. letech, případně stanují mezi troskami. Za jejich další osud i za další vývoj v Bosně a Hercegovině do značné míry nese odpovědnost mezinárodní společenství, jelikož tato země je v podstatě protektorátem. V jejím čele stojí Vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu, který je volen Radou pro implementaci míru (PIC). Členem této rady je i ČR.

Zvítězit mohou jen sami Afghánci

Afghánskými uprchlíky to ovšem nekončí. Francouzský prezident Emmanuel Macron v polovině července oznámil, že chce v prvním čtvrtletí roku 2022 stáhnout ze států Sahelu (a bývalých francouzských kolonií) vojáky, kteří tam bojují s islamisty. Operace francouzských vojsk pod názvem Barkhane zde probíhá od srpna 2014. Dá se tedy očekávat, že příliv uprchlíků z destabilizovaných regionů do Evropy poroste.

Ale zpět k Afghánistánu. Posledních dvanáct vojáků české mise se odtud vrátilo domů v neděli 4. 7., v Kábulu zůstávají pouze vojenští policisté, kteří chrání zastupitelský úřad. Čeští vojenští činitelé si stěžují, že byli Američany o stažení informováni na poslední chvíli. Na druhou stranu si uvědomují, že další přítomnost našich vojáků byla bez amerických vojsk nereálná. V průběhu devatenácti let se v Afghánistánu vystřídalo více než 12 000 českých vojáků. Velké stahování začalo letos v květnu, kdy bylo v Afghánistánu ještě asi 10 000 aliančních vojáků. ČR musí řešit také pomoc svým místním spolupracovníkům (např. tlumočníkům), kterým hrozí od Tálibánu velké nebezpečí.

Povstalci získávají dennodenně další území na úkor centrální vlády a ovládají už několik okresů v těsné blízkosti hlavního města Kábulu. Nejvíce se návratu ultrakonzervativního Tálibánu obávají ženy, na severu země dokonce vznikly ženské protitálibánské milice. Mnoho afghánských žen zároveň věří, že opravdový mír bez dohody s Tálibánem nemůže nastat… Tálibán se nachází v bodě, že s ním okolní státy počítají, a dokonce jim nezbývá než otevřeně komunikovat. Jak se situace bude dál vyvíjet, ukážou pravděpodobně blízké dny či týdny. Už teď je však jasné, že budoucnost Afghánistánu si bez Tálibánu nelze představit (F. Rahimi).

Budoucnost těžce zkoušené země je nejistá, patrně ji ovládnou islamisté, které Američané nejdříve vyzbrojovali a štvali proti Sovětům, aby proti nim pak sami (v podstatě stejně neúspěšně) bojovali. Jak se ukazuje, není totiž rozhodující vyhrát válku, ale mír, zajistit zemi dlouhodobou stabilitu a alespoň přiměřenou prosperitu. To se nepodařilo ani v Afghánistánu, ani v Iráku, Libyi či Sýrii. Svůj další osud nakonec všude budou muset nasměrovat místní obyvatelé sami, nikdo to za ně neudělá. Zbytek světa jim v tom může být maximálně nápomocný.

Hynek Skořepa (1975) je geograf.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Rychlý konec Trvalé svobody

Čím je země cenná?

Odcházející a prchající

Zvítězit mohou jen sami Afghánci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu