Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 4 > Ann Pettiforová: Nový internacionalismus podmínek práce

Ann Pettiforová

Nový internacionalismus podmínek práce

Mají-li progresivní evropské politické strany dosáhnout jak společenského významu, tak i  volebního úspěchu, je nutná změna paradigmatu: odklon od vazby sociální demokracie na financovanou globalizaci. Pokud je jejich cílem porazit nacionalismus a ukončit cyklus inflací a deflací dluhů na straně jedné a obchodních válek na straně druhé, je nejen nutné, ale i naléhavé ukončit třídní války, které globalizace vyvolává, a vrátit se k domácí a mezinárodní regulaci za podmínek práce a v duchu Johna Maynarda Keynese. To, jak prezident Joe Biden oživuje radikální koncept „plné zaměstnanosti“, je příklad hodný následování.

Krize spojená s koronavirem nasvítila realitu globalizace. Ukázalo se, že světoví lídři nejsou schopni svolat mezinárodní summit, který by šíření pandemie zabránil a spustil spolupráci na vakcíně pro 99 % obyvatel světa. Namísto toho se státní úředníci amerického FED-u, ECB a Bank of England zapojili do rozhodných, expanzivních a mezinárodně koordinovaných akcí – aby v březnu 2020 zachránili 1 procento před dopady vlastního riskování. Když pandemie udeřila, ceny aktiv byly výrazně upraveny a stínový bankovní systém v hodnotě 200 bilionů dolarů opět představoval systémovou hrozbu pro globální ekonomiku.

Jak vysvětil hlavní ekonom britské odborové konfederace TUC: „Globalizace je systém, jenž se rovná internacionalismu za podmínek kapitálu.“ Sociální demokraté by však místo toho měli požadovat nový internacionalismus – takový, který je založený na podmínkách stanovených prací, tedy 99 procenty. Existují nadějné náznaky, že nová Bidenova administrativa to chápe, neboť jak v nedávném projevu řekl sám prezident, jeho administrativa „vybuduje takovou ekonomiku, která odměňuje práci, nejen bohatství“.

Ekonomie nabídky a globalizace bohatství

Ekonomové již po desetiletí úspěšně prosazují ekonomii nabídky, která je založena na třech principech: na deregulaci veřejného statku, tedy peněžního systému, pomocí „neviditelné ruky“ soukromých kapitálových trhů, na nižších daních a na deregulaci trhu práce a dalších trhů a odzbrojení odborů. Důsledky byly předvídatelné: 1 procento využilo deregulaci spolu s veřejnými dotacemi poskytovanými měnovým a daňovým systémem k tomu, aby dosáhlo obrovských kapitálových zisků na soukromých kapitálových trzích, a zároveň pohřbilo domácnosti a firmy v horách dluhů.

Deregulace trhu práce znamenala potlačení či stagnaci mezd, což vedlo ke snížení kupní síly. Současně s tím „úsporná opatření“ zmenšila sociální mzdu – v podobě státních dávek. Klesající příjmy vedly ke zvýšení soukromého zadlužení a snížení daňových příjmů a k nedostatečné spotřebě místně vyráběného zboží a služeb, jelikož pracovníci zjistili, že si vlastní vyráběný produkt nemohou dovolit.

Nedostatečná spotřeba vedla ke vzniku přebytku zboží, výrobků nebo služeb. Stručně řečeno: k nadprodukci na domácích trzích. Odbyt pro toto hromadění nadbytku se našel na zahraničních vývozních trzích. Finanční zisky dosažené na vývozních trzích putovaly k 1 % a společnostem, které ovládají.

Klasickým hospodářským modelem nedostatečné spotřeby a nadvýroby je Německo. S pádem Berlínské zdi vzrostla chudoba a nejistota, a to zejména v důsledku „reforem“ Hartz IV z r. 2003, jež zavedl kancléř Gerhard Schröder. Snížení daní pro lidi s vysokými příjmy a „fanatický odpor vlády k půjčkám“ na veřejné investice přesunuly kupní sílu Německa od většiny k bohatým elitám a jejich firmám – jež utrácejí mnohem méně, než vydělávají. Podle knihy Matthewa C. Kleina a Michaela Pettise Trade Wars Are Class Wars (Yale 2020) více než čtvrtina hodnoty vytvořené německými pracovníky a kapitálem před rokem 2008 odešla do zahraničí, většinou k evropským sousedům Německa. Německé firmy se dokázaly vyhnout stagnaci na domácím trhu tím, že prodávaly zákazníkům v jiných zemích a akcionářům přinášely kapitálové zisky. Zisky dramaticky rostly, protože náklady (mzdy) se držely na stejné úrovni a příjmy z vývozu stoupaly v souladu s globálním růstem. Tato nerovnováha mezi prací na straně jedné a bohatstvím na straně druhé přirozeně vedla k politickému napětí a předvídatelně i k vzestupu krajně pravicových stran hlásících se k nacionalismu.

Změna paradigmatu?

Aby bylo možné porazit nacionalismus a s tím ukončit koloběh inflací a deflací dluhů a obchodních válek, je nezbytné ukončit třídní války vyvolané globalizací. To vyžaduje domácí i mezinárodní regulaci a reformy na podporu nového internacionalismu za podmínek práce. K tomu je třeba, aby společnosti oživily keynesiánskou politiku poptávky po pečlivém řízení měnové a finanční soustavy pod veřejnou autoritou a regulací státu, po důstojných příjmech, které by podnítily investice a aktivitu doma, a po vládních zásazích v případě propadu.

Změna paradigmatu založená na keynesiánské poptávkové politice, jež se uplatnila za prezidenta Roosevelta v r. 1933 a v brettonwoodském systému v letech 1945–70, se může znovu objevit nyní za prezidenta Bidena.

V projevu na společném zasedání Kongresu 28. dubna 2021 prezident Biden poznamenal, že „tuto zemi nevybudovala Wall Street. Tuto zemi vybudovala střední třída a střední třídu vybudovaly odbory“. Ve chvíli, kdy zisky amerických podniků jsou nejvyšší za poslední desetiletí a mzdy zaměstnanců nejnižší za posledních 70 let, tak oživil koncept „plné zaměstnanosti“. V kontextu dnešní obscénní míry nerovnosti je plná zaměstnanost radikálním a pro 1 % znepokojivým požadavkem.

„Pokud jde o ekonomiku, kterou budujeme,“ řekl Biden, „pak rostoucí mzdy nejsou její chybou, ale jejím nejvlastnějším rysem. Chceme dosáhnout něčeho, čemu ekonomové říkají plná zaměstnanost. Místo toho, aby pracovníci navzájem soutěžili o pracovní místa, kterých je málo, chceme, aby si zaměstnavatelé konkurovali mezi sebou v tom, jak přilákají pracovníky. [...] To není dobré jen pro jednotlivé pracovníky, ale také to posiluje naši ekonomiku. Když mají američtí pracovníci více peněz na utrácení, profitují z toho americké podniky. Prospěch z toho máme všichni.“

Rizikem však zůstává sebeuspokojení. Poměr politických sil v USA a v Evropě je stále ve prospěch jednoho procenta – jakož i nacionalistického, netolerantního autoritářství, ba dokonce fašismu, který je Polanyiho odpovědí na globalizaci. Chceme-li čelit vzestupu nacionalismu, je nezbytnou změnou paradigmatu nový internacionalismus v podmínkách práce. Potřebujeme politiku, jež podřídí a přemění globalizaci ve skutečný a koordinovaný internacionalismus na bázi spolupráce – a to ve prospěch 99 procent.

Ann Pettiforová je ředitelka výzkumného ústavu politiky v makroekonomice (PRIME) a autorka knihy The Case for the Green New Deal (London 2019).