Florent Marciacq

Jak napravit etiku rozšiřování

Současný přístup EU k rozšiřování odráží etické postoje, které zdánlivě prosazují utilitární, meritokratické a deontologické chápání evropské integrace. Co když však nedostatky, s nimiž se EU a západní Balkán ve svých vztazích v současnosti potýkají, souvisejí spíše s touto etikou rozšiřování než se samotnou metodikou přistupování?

My, Evropané, jsme hrdí na tvrzení, že Evropskou unii vybudovaly zasloužilé národy, které se rozhodly krotit bojovný nacionalismus, že v politice rozšiřování EU se odrážejí naše vyšší ambice a že je naším nejúspěšnějším nástrojem zahraniční politiky.

Tento obraz evropské integrace je inspirující a uklidňující. Ospravedlňuje morální převahu Unie nad celým světadílem a její vedoucí úlohu v oblasti politiky. Je však také klamný a nedokáže ochránit evropský étos před jeho démony. V naší snaze o to vytvořit lepší společenství evropských občanů je nejvyšší čas, abychom zpochybnili etické zásady, jimiž se řídí naše podpora rozšiřování, a hledali progresivnější paradigma.

Etika, která dnes dominuje této debatě (a mnoha dalším debatám), je utilitární: klíčovou výzvou pro politiku rozšiřování je zajistit, aby přistoupení „západo-balkánské šestky“ vytvořilo situaci výhodnou pro všechny; aby rozšiřování EU neohrozilo perspektivy jejího prohlubování; aby geopolitické, ekonomické nebo s řízením migrace související výhody rozšiřování Unie byly pro občany EU znatelným přínosem. Měřítkem této etiky rozšiřování je očekávaná užitečnost budoucích členských států, nikoli jejich vnitřní kvality. Její slabinou je, že evropskou integraci omezuje na problematický soubor vlastních zájmových kalkulací, jejichž výsledek se bude v průběhu času pravděpodobně měnit v závislosti na prioritách Unie a proměnlivých zájmech jejích členských států. Nepředvídatelnost dnešního procesu rozšiřování vyplývá z této vysoce nakažlivé utilitární předpojatosti, která prostupuje napříč evropskými záležitostmi. Rozšíření může být užitečné k vytvoření silnější Unie. Ale nemělo by jít jen o to.

Nemělo by snad jít spíše o zásluhy, o odměňování reforem? Všechny oficiální dokumenty jistě hlásají, že přistoupení je proces založený na zásluhách. Ústřední role podmíněnosti v procesu rozšiřování podporuje myšlenku, že úspěch je zásluha, že přistoupení je jakýsi svatý grál, který je třeba po namáhavém úsilí získat. Tato etika, která má kořeny v křesťanském myšlení, už snad nemůže být pomýlenější. Za odměnu se úspěšnému západnímu Balkánu totiž dostalo stále vzdálenějších vyhlídek na vstup do EU. Hodnocení těchto úspěchů posílilo technokratickou kulturu evropské integrace na úkor občanské mobilizace. Aby země tohoto regionu záslužně splnily kodaňská kritéria, k tomu bude zapotřebí desítek let. Ty země, kterým se to podaří dříve než jejich sousedům, budou mít problém ovládnout to, co Michael Sandel označuje za „aroganci vítěze“, zatímco opozdilci se mohou potýkat s ponížením a nelibostí. Etika zásluh, kterou EU prosazuje v rámci své metodiky soutěžního přístupu, je míněna jistě dobře. Ale i kdyby se důsledně dodržovala, měla by tendenci opomíjet nejslabší článek a společné dobro. V konečném důsledku je receptem na sociální neshody a hnacím motorem anti-elitářského populismu.

Mělo by se tedy rozšiřování snad řídit idealističtějšími povinnostními zásadami? Mělo by ve svých motivech být spíše kantovské než benthamovské? Do jisté míry už je. Rozšíření a evropská integrace se propagují coby součást mírového projektu Unie; jejich cílem je sjednotit kontinent na základě společných hodnot a nadobro vyléčit nacionalismus. Na západním Balkáně však tento ideál není ústředním bodem přístupového procesu. Dobrá správa věcí veřejných hraje prim oproti dobrým sousedským vztahům a nacionalismus není v evropanství nutně nerozpustitelný.

Pokušením by bylo odpovídajícím způsobem předefinovat základy přístupového procesu a učinit z této mission civilisatrice ústřední bod etiky rozšíření. Nebo oživit to, co Timothy Snyder nazývá „pohádkou o moudřejších národech“. To by však znamenalo jen vyživování bludu. EU samozřejmě nevznikla jako mírový projekt: její první členové vedli imperiální a koloniální války ještě dlouho po podpisu Římských smluv. V té době se sotva daly označit za národní státy (většina z nich byla koloniálními celky) a ještě méně za pacifisty. Stejně tak novější členové Unie vstoupili do EU jen s pramalými zkušenostmi s národní státností. A přesto převládá přesvědčení, že přistoupení k Unii je pro dobře ustavené polis konečným stupněm zralosti. Historie však ukazuje, že Unie byla zbudována na troskách politických společenství, jež se rozpadla v důsledku pádu imperiálních států, a že byla zbudována právě díky jim. Evropská integrace má v tomto smyslu jen pramálo společného s překonáním sublimujícího nacionalismu (i když druhé může být šťastným důsledkem prvního): byla jen záchranným plánem pro napjatá národní společenství.

Toto čtení evropských dějin osvětluje nedostatek pokory a sebereflexe, který je základem dnešních debat o rozšiřování. Mezi „moudřejšími národy“, kterým autoritativně náleží evropský étos, a „divočejšími sousedy ze západního Balkánu“, kteří pravděpodobně uvízli ve sváru minulého století, přece nelze vést žádnou dělicí čáru. Touto dělicí čárou, na níž je logika rozšiřování založena, pouze pokračuje mravní zpronevěra evropskému projektu ze strany EU.

Jak by tedy progresivnější etika vůbec vypadala? Za prozkoumání by stála myšlenka, zda by lepší deontologické vodítko pro rozšiřování nemohla nabídnout solidarita; zda by nemohla pomoci vyhnout se nástrahám utilitarismu, oslnění zásluhami a klamu samozvaných „moudřejších národů“. Solidarita při rozšiřování by přesunula pozornost EU od pojmu připravenosti, který je základem etiky utilitarismu i zásluhovosti. EU se totiž nakonec bude muset rozšířit o země, které připraveny nejsou. To je nevyhnutelné. Spíše než jako znepokojivou fatalitu by však bylo možné tento vývoj očekávat coby projev solidarity EU – jako gesto, které jde nad rámec kalkulací o výhře pro všechny.

Podpora reforem je jistě důležitá a tento proces by měla i nadále podporovat podmíněnost. Zásluhy jako měřítko úspěchu by však neměly odsunout do zapomnění snahu o společné dobro. Podmíněnost ochudila politickou účast z toho prostého důvodu, že podmínky se stanovují jednostranně – většinou v Bruselu, někdy v hlavních městech členských států. A říkejme tomu štěstí nebo jakkoli jinak, ale je zřejmé, že země západního Balkánu na přístupovou cestu nevstupují s týmiž překážkami.

Spíše než o zesilování svých poměrných výhod by EU měla usilovat o to, aby se přistoupení stalo regionálním (a nikoli národním) projektem, a to tím, že se země v regionu vzájemně propojí, pokud jde o jejich budoucí členství v EU. Tím by EU vytvořila prostor pro vnitroregionální solidaritu a posílila by dobré sousedské vztahy, protože solidarita by byla společná a neočekávala by se pouze od ostatních. Pohádka o moudřejším národu, to je jen velký mýtus. Jistě lépe se dívá na to, co Evropany spojuje, pomocí pojmu solidarita. Problematizuje asymetrie, které jsou členské státy náchylné zneužívat, a naznačuje, že členství by se mělo rozšířit na ty, kteří ho nejvíce potřebují, a ne držet jako výsada několika málo šťastlivců.

Florent Marciacq je zástupce tajemníka a pracovník Rakousko-francouzského centra pro sbližování v Evropě (ÖFZ) ve Vídni, člen Centre internaŹtional de formation européenne (CIFE) v Nice/Berlíně.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Florent Marciacq

Jak napravit etiku rozšiřování

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu