Dejan Jović

Evropská unie by se měla ihned rozšířit o západní Balkán

Pokud chce Evropská unie zabránit tomu, aby západní Balkán využily jiné mocnosti, měla by se už nyní rozšířit o všechny země regionu. Bez konkrétní vyhlídky na vstup do EU zemím západního Balkánu ubývá evropskosti a demokratičnosti.

Evropská unie by měla radikálně přehodnotit svůj přístup k západnímu Balkánu. Tím, že tento region téměř neustále čeká na vlak, který nikdy nepřijede, dochází zemím západního Balkánu evropskost a demokratičnost snad nejrychleji za posledních deset či dvacet let. Čekání na členství v Evropské unii je jako čekání na Godota – a země západního Balkánu se každým dnem více podobají současnému Turecku, další zemi, která se od Západu vzdálila, protože se cítila zrazena, vyloučena a ponížena tím, jak EU ohledně jejího přijetí neustále váhala. Důsledkem toho, že západní Balkán zůstává mimo Evropskou unii, jsou autoritářství, vzestup a upevňování nacionalismu, korupce a přitažlivost odlišných modelů vládnutí – třeba těch, které prosazují Rusko, Turecko a Čína.

Namísto toho, aby hledala nové výmluvy a ospravedlnění pro odklad vstupu zemí západního Balkánu, by se EU měla aktivně zapojit do jednání s těmito pěti (nebo šesti, v závislosti na statusu Kosova) zeměmi, které mají dohromady mírně pod 20 milionů obyvatel, a otevřít jim dveře. Ačkoli by to byl riskantní krok – vzhledem ke strukturálním problémům každé z těchto zemí i k tomu, že další rozšiřování není v současných Źčlenských státech EU populární – bylo by pro EU mnohem nebezpečnější ponechat západní Balkán mimo evropský blok, a vystavit ho tak ambiciózní a asertivní zahraniční poŹlitice konkurentů, jejichž cílem je poškodit zájmy Evropské unie tím, že budou doŹkončení Źevropské integrace bránit. EU nebude úplná, dokud se do ní nezařadí všechny země, které (ještě) chtějí vstoupit. Jugoslávské války v 90. letech byly hlavním důvodem, proč se příslib sjednocené Evropy nenaplnil již v roce 2004, kdy do bloku vstoupilo deset nových členských států. Tyto války byly také hlavním důvodem, proč Amerika zůstala v Evropě jako silný hráč i přesto, že zájmy USA nejsou vždy slučitelné s projektem evropské jednoty, jak ostatně ukázaly čtyři roky prezidentství Donalda Trumpa.

Evropa měla dobré důvody cítit se uražena, když v bývalé Jugoslávii a jejích nástupnických státech došlo k odmítnutí zásad míru a demokracie. Místo toho, aby jugoslávské války vedly k nezpochybnitelné dominanci EU v Evropě, zanechaly evropský blok tváří v tvář konkurentům v boji o moc – nejen na západním Balkáně, ale také v postsovětském prostoru (například na Ukrajině a v Bělorusku) a nepřímo i v jižním Středomoří.

Silnější Rusko a silnější Čína, stejně jako skeptický postoj USA vůči EU již vyvolaly nesoulad i mezi členskými státy EU. Namísto sjednocené Evropy máme nyní složitější situaci, v níž EU soupeří o strategický vliv na vlastním dvorku. Mezi nové konkurenty – přítomné i na západním Balkáně – nyní patří Spojené království po brexitu, stejně jako několik arabských států a Izrael. Většina z nich hledá příležitosti, jak zpochybnit projekt evropské jednoty.

Hněv a pomsta však nejsou dobrými spojenci pro odpovědný politický úsudek. A nejsou jimi ani pýcha a předsudky – pýcha s ohledem na evropské hodnoty, které jsou propagovány jako univerzální a nadřazené alternativám; a předsudky vůči ostatním, zejména inspirované orientalistickými představami a předpoklady. Přestože EU samozvané definitivní historické vítězství liberalismu nad všemi alternativami jistě povzbudilo, nedokázala Evropská unie v devadesátých letech 20. století zajistit liberální mír. Nepodařilo se jí ani radikálně proměnit společnost, a to ani ve střední a východní Evropě, o čemž svědčí návrat neliberální politiky, pravicových idejí a suverenismu jako alternativy k evropanství v zemích jako Maďarsko, Polsko a – nedávno – i Slovinsko.

Jestliže tehdy EU nebyla v evropeizaci společností příliš úspěšná, ještě méně pravděpodobně bude moci být úspěšná nyní, jelikož se potýká s vnějšími i vnitřními překážkami. Je proto jen iluzí, že je rozumné, aby rozšíření EU záviselo – nebo že by dokonce mělo záviset – na tom, jak úspěšně se kandidátským zemím EU podaří splnit nerealistická měřítka, která jsou nesplnitelná a z nichž se většina zaměřuje na liberalizaci domácí politiky.

Místo toho by EU měla jednat strategičtěji. Pokud bude zahrnovat západní Balkán, určitě ji to nestáhne ke dnu. Pokud se chce stát globálním aktérem ve stále napjatější a mnohostranné aréně, musí jednat jako globální mocnost. Měla by se rozšiřovat, kdykoli a kamkoli může. Na západním Balkáně to stále může udělat – na rozdíl od postsovětského prostoru nebo jižního Středomoří. Váhání v tomto směru je známkou slabosti a může se stát pro evropský projekt osudným.

To samozřejmě neznamená, že by se EU neměla zajímat o povahu států a společností uvnitř svých hranic. Pokud nemá svůj charakter, nemá Evropa smysl. A o tomto charakteru by skutečně měly rozhodovat hodnoty osvícenství, které zahrnují jak liberální a sociálnědemokratické hodnoty, tak i hodnoty sekularismu, demokracie, svobody a rovnosti. K povaze EU patří také posílení jejího protiválečného rozměru. Všechny tyto povahové rysy by však mohly být posíleny mnohem úspěšněji, kdyby se země západního Balkánu zapojily do rozhodování EU jako její plnoprávní členové. Pouze tehdy, když se budou cítit rovnoprávně a vítány, dostane se jim úcty coby politickým subjektům a nebude s nimi zacházeno jako s jejími objekty, mohou tyto země postupně pokročit v demokracii. Politika obviňování a zahanbování by měla být nahrazena politikou důvěry a sdílení – sdílení odpovědnosti za společný evropský domov namísto toho, aby se již tak velká propast mezi jádrem Evropy a periferiemi dále prohlubovala.

Země západního Balkánu nejsou dokonalé – to ani zdaleka. Jsou však všechny členské státy EU dokonalé? Prošly by nyní všechny zkouškou, kterou Evropa požaduje od kandidátských zemí? A z hlediska liberální demokracie bude snad západní Balkán lepší, nebo horší, když ho necháme na holičkách?

Evropská unie by měla umožnit zemím západního Balkánu vstoupit do evropského bloku hned – a to společně, ne jedné po druhé. Individuální přistoupení podporuje nezdravou soutěživost mezi kandidátskými zeměmi, což na západním Balkáně brání usmíření. Ty země, které vstoupí do EU jako první, se budou snažit využít svého členství k tomu, aby -zabránily ve vstupu ostatním. Tuto taktiku jsme již viděli v plné parádě, když se Slovinsko pokoušelo zablokovat Chorvatsko a když Řecko zablokovalo Severní Makedonii. Nyní jsme vůči Severní Makedonii svědky podobné taktiky ze strany Bulharska. Toto blokování bude pokračovat ze strany Chorvatska vůči Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Srbsku, až/pokud přijde jejich čas.

Evropský projekt se spolu s válkami na západním Balkáně v devadesátých letech téměř zastavil. Nyní nastal čas jej znovu nastartovat pomocí nové odvážné politiky začleňování – z důvodů strategických i z důvodů, které nám velí prosazovat evropské hodnoty.

Dejan Jović je profesor mezinárodních vztahů na Záhřebské univerzitě a prezident chorvatského think-tanku Fórum pro zahraniční politiku.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Dejan Jović

Evropská unie by se měla ihned rozšířit o západní Balkán

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu