Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 4 > Wolfram Tschiche: Reformace a paradoxní důsledky sekularizace
Pro reformátory byla propast mezi nároky a skutečností církve příliš velká, církevní hierarchie moc zkorumpovaná, katolické učení vzdálené od původního zjevení. Reformovat zevnitř tak zkaženou strukturu byl podle reformátorů z praktického hlediska nesmysl a z teologického hlediska by to byla zásadní chyba.
Když individualistický duch renesance v podobě augustiniánského mnicha Martina Luthera pronikl do teologie a náboženské víry, začala v Evropě protestantská revoluce. Před Lutherem církev považovala teologii a víru za svou vnitřní záležitost.
Renesance spojila antickou kulturu a křesťanství do filozofické symbiózy. Úpadek papežství na jihu se ale střetl s novou vlnou přísné religiozity na severu. Na jihu se různé kulturní prvky volně mísily. Renesanční církev se oddávala pohanské kultuře. Tato záliba byla nesmírně nákladná. Obojí pomohlo urychlit kolaps absolutní náboženské autority katolické církve. Luther gestem starozákonního proroka ukázal na zjevné zanedbání původní křesťanské víry, tak jak ji zjevuje Bible. Tím, kdo víru zanedbal, bylo římskokatolické papežství.
Lutherova vzpoura vyvolala kulturní reakci, která prochází celým 16. stoletím. Na jedné straně došlo k obnově křesťanského náboženství, na straně druhé byla rozbita jednota západního křesťanství.
Důvodem reformace byl pokus papežství financovat architektonickou a uměleckou krásu vrcholné renesance teologicky pochybným prodejem odpustků, jak ho zdůvodňoval Johannes Tetzel. Je známo, že Lutherovy teze ve Wittenbergu v roce 1517 byly přímo vyvolány obchodem s odpustky v německy mluvících zemích.
Johannese Tetzela pověřil medicejský papež Lev X., aby získal peníze na katedrálu svatého Petra. Odpustkem se rozumělo prominutí trestu za hřích formou odpuštění viny ve svátosti. Aby církev mohla udělit odpustek, čerpala z pokladu svatých, zatímco příjemce na oplátku zaplatil. Toto dobrovolné a populární opatření umožnilo církvi financovat křížové výpravy nebo stavět katedrály a nemocnice. Zpočátku se odpustky v tomto světském životě vztahovaly pouze na církevní tresty. V Lutherově době se ale prodávaly i odpustky na odpuštění trestů, které později, na onom světě, uloží Bůh. Odpustky, které by dokonce působily vymazání hříchu, nejen trestu za něj, byla zcela zjevně kompromitována sama svátost pokání.
Za sporem o odpustky se skrývají mnohem hlubší důvody protestantské revoluce: církevní hierarchie se po dlouhou dobu a v rostoucí míře zesvětšťovala, podkopávala si duchovní autoritu, ignorovala hlubokou zbožnost a chudobu věřících, která stála v protikladu k často velmi světskému, sociálně a ekonomicky privilegovanému duchovenstvu. K důvodům je třeba přičíst růst královské moci a nacionalismus. Místní německé sebevědomí stálo proti univerzálním nárokům římského papežství a Svaté říše římské.
Bezprostřední důvod reformace, kterým bylo nákladné financování vysoké kultury ze strany církve, ukazuje k ještě hlubšímu zdroji reformace, kterým byl Lutherův odpor k antickému dědictví. Luther chtěl křesťanství očistit od vnějších vlivů a postavit je na jeho původní, biblický základ. Reformace byla v neposlední řadě puristickou reakcí židovské tradice v křesťanství proti helénskému a římskému základu renesanční kultury. Proti akademické filozofii a proti křesťanství, které se rozvinulo po apoštolech.
Asi nejdůležitějším prvkem v procesu šíření reformace byl vznikající duch vzpurného individualismu vyžadujícího možnost rozhodovat o sobě. Rostla chuť po duševní a duchovní nezávislosti. Výrazem těchto tendencí se stal kritický postoj vůči nejvyšší kulturní autoritě Západu – římskokatolické církvi.
Luther zoufale hledal známky spásy prostřednictví laskavého Boha. Lutherovi byla zřejmá jeho vlastní hříšnost, stejně jako mu bylo zřejmé, že následovat bude nevyhnutelné zatracení. Milost nemohl nikde najít. V sobě a ve svých dobrých skutcích, v církvi, v jejích svátostech, v její hierarchii, a už vůbec ne v obchodu s papežskými odpustky.
Nakonec vytouženou milost našel ve víře v Boží vykupitelskou sílu. Tak jak ji Kristus zjevil v Bibli. Pouze tato víra v Lutherovi obnovila očekávání spásy. Na této skále postavil svou novou církev evangelického křesťanství.
Kriticky věřící humanista Erasmus se snažil zachovat jednotu a pomoci vzestupu církve prostřednictvím vnitřních reforem. Církevní hierarchie se ale ukázala jako přezíravá a hluchá vůči oprávněným obavám. Luther se stejnou přezíravostí vyhlásil nutnost úplného odtržení od instituce, kterou považoval za svatyni Antikristovu.
Pro papeže Lva X. byla Lutherova vzpoura jen dalším sporem mezi mnichy a dlouho se vyhýbal jakýmkoli komentářům. Když Řím Lutherovi téměř tři roky poté, co ten svých 95 tezí přibil na dveře kostela ve Wittenbergu, konečně v papežské bule pohrozil exkomunikací, Luther papežský list veřejně spálil. Na Říšském sněmu, který se poté konal, prohlásil habsburský císař Svaté říše římské Karel V., že si je jistý, že jediný člověk určitě nemá právo popírat legitimitu křesťanství za posledních tisíc let. Luther odmítl odvolat. Karel V., aby zachoval jednotu křesťanství, nad ním vyhlásil říšskou klatbu jako nad kacířem. Lutherova osobní teologická rebelie, podporovaná vzpurnými německými knížaty, pak rychle přerostla do mezinárodního povstání.
Ve zpětném pohledu se jako dvousečná ukázala postkonstantinská fúze křesťanského náboženství se starověkým římským státem. Umožnila sice kulturní rozvoj církve, ale přispěla také k jejímu kulturnímu úpadku. Katolická církev po tisíc let udržela komplexní kulturní jednotu. Ta nyní definitivně praskla.
Lutherův osobní náboženský boj se ukázal jako nutná podmínka reformace. Luther pociťoval akutní pocit odcizení a hrůzy ve vztahu k Všemohoucímu. Nahlédl, že člověk je ve svém celku zkažený a potřebuje odpuštění od Boha. K němu nestačí odpuštění jednotlivých hříchů, které se vymažou praktikami, jaké určí církev. Jednotlivé hříchy jsou jen příznaky hlubší choroby lidské duše, která potřebuje uzdravení. Spása se nedá koupit prostřednictvím dobrých skutků, skrze pokání nebo za pomoci jiných svátostí, natož skrze odpustky. Jen Kristus může zachránit celého člověka. Jen víra v Krista ospravedlňuje před Bohem. Jen tak se může proměnit strašlivá spravedlnost rozhněvaného Boha, který po právu odsuzuje hříšníky k věčnému zatracení. Promění se v milostivou spravedlnost odpouštějícího Boha. Ten věřící z vlastní vůle odměňuje věčnou blažeností. Na základě Pavlova dopisu Římanům Luther zformuloval nové chápání Boží spravedlnosti jako nezasloužené spravedlnosti pro hříšníka. Člověk si spásu nezaslouží. Je to dar od Boha, všem, kdo uvěřili.
Zdrojem spasitelné víry pro Luthera bylo Písmo svaté. Zde se milost Boží zjevila v Kristově ukřižování. Pouze v Písmu může věřící křesťan najít cestu ke své spáse.
Katolická církev se podle Luthera uchýlila k podvodu. Nárokuje si možnost šířit nedělitelnou milost Boží tím, že zásluhy svatých přenáší k lidem. Činí tak za peníze, které používá ke všemu možnému, jen ne k náboženským účelům. Slibuje osvobození od smrtelných hříchů a pekelných trestů. Pro sebe samu si zároveň reklamuje papežskou neomylnost. Není už dál možné uctívat katolickou církev jako svatou zprostředkovatelku křesťanské pravdy.
Luther zpochybnil, kritizoval a nakonec odmítl vše, co v katolické církvi nemá oporu v Novém zákoně. Týkalo se to staleté tradice svátostí, zvyků a náboženského umění, složité organizační struktury, kněžské hierarchie, duchovní autority kněžstva, přirozené a racionální teologie scholastiků, víry v očistec, papežské neomylnosti, celibátu, transsubstanciace ve svátosti, ochrany za pomoci dobrých skutků svatých, lidového kultu Panny Marie a nakonec samotné mateřské církve.
Všechny tyto projevy katolické církve v Lutherových očích odporovaly primární potřebě jednotlivých křesťanů – víře v milost Kristovu, která vede k vykoupení. Pouze Bůh rozhoduje o osvobození z viny hříchu. Věřící křesťan musel být osvobozen od temných praktik starého systému, protože teprve tehdy, když se cítil být přímo odpovědný Bohu, mohl svobodně zažít Boží milost. Jediným zdrojem teologické autority měl napříště být doslovný význam Písma. Oficiální církevní doktrína tak ztratila smysl, a s ní i církevní morální apely. Po staletích relativně nesporné duchovní autority římskokatolická církev se všemi svými institucemi přestala být považována za závaznou a nezbytnou pro náboženské blaho lidstva.
Při obraně církve a pro udržení její jednoty katoličtí teologové tvrdili, že svátosti a zvyky církve jsou ospravedlnitelné a platné. Katolická církev tvrdila, že disponuje duchovní autoritou odvozenou z původního zjevení, že má výlučné právo dogmatické tradice a interpretace tohoto zjevení. Katoličtí teologové připouštěli, že církev samozřejmě potřebuje morální a praktické reformy, ale její posvátnost a legalita zůstávají nedotčeny. Věřili, že bez autority církve Boží hlas ve světě zhrubne a věřící mu budou rozumět méně nebo vůbec. Osvícením Ducha svatého je církev schopna v biblickém textu nahlédnout a hlásat i takové křesťanské pravdy, které text neuvádí explicitně. Církev totiž existovala před Novým zákonem, a to ve svém nejranějším apoštolském stadiu. Církev Nový zákon vytvořila, a později ho kanonizovala jako inspirované Slovo Boží.
Reformátoři odpověděli, že církev nahradila víru v Krista vírou v církevní učení, že naředila sílu původního křesťanského zjevení a postavila se mezi Boha a člověka. Pouze přímé působení Bible může přivést lidskou duši přímo ke Kristu.
Z Lutherova pohledu se skutečné křesťanství zakládalo „pouze na víře“, „pouze na milosti“ a „pouze na Písmu“. Přestože katolická církev s těmito základy v zásadě souhlasila, trvala na tom, že institucionální církev se svátostmi, kněžskou hierarchií a církevním učením má k základům víry vnitřní a dynamický vztah. Že katolická církev šíří víru a zvěstuje milost Boží, která je zjevena v Písmu.
Erasmus nesouhlasil s Lutherem, který tvrdil, že lidská svobodná vůle a morálka lidského jednání nemají vliv na spásu. Katolicismus obhajoval semipelagiánský názor, že pro spásu jsou relevantní jak božská milost, tak i lidské skutky. Nejsou vůči sobě v opozici, nemusí se dát přednost jednomu, nebo druhému. Hlavně ale katolická církev tvrdila, že institucionální tradice a víra založená na Bibli si neodporují. Naopak, katolicismus je živým nositelem Božího slova ve světě.
Pro reformátory ale byla propast mezi nároky a skutečností církve příliš velká, církevní hierarchie moc zkorumpovaná, katolické učení vzdálené od původního zjevení. Reformovat zevnitř tak zkaženou strukturu byl podle reformátorů z praktického hlediska nesmysl a z teologického hlediska by to byla zásadní chyba. Luther svým stoupencům předestřel přesvědčivé argumenty o výhradní roli Boha při spáse, o duchovní bezmoci člověka, o morálním bankrotu institucionální církve a o výlučné autoritě Bible.
Půlku Evropy ovládl duch protestantismu, starý řád skončil. Západní křesťanství přestalo být katolické. Se svým monolitickým charakterem západní křesťanství ztratilo i svou funkci zdroje kulturní jednoty.
Reformaci charakterizuje zvláštní paradox – byla to konzervativní náboženská reakce a radikálně osvobozující, liberální, revoluce v jednom. Protestantismus vytvořený Lutherem, Zwinglim a Kalvínem byl obnovou židovského impulsu v křesťanství. Skutečnost, že Luther napsal v anti-judaistickém duchu protižidovskou knihu s názvem O Židech a jejich lžích, na tomto faktu nic nemění.
Židovský impuls byl důrazně monoteistický. Člověka viděl jako padlého, potřebného, určeného k odsouzení nebo spasení, zcela závislého na Boží milosti. Tomáš Akvinský postuloval účast každého stvoření v nekonečné a svobodné bytosti Boží a trval na autonomii lidské přirozenosti dané Bohem.
Reformace zdůrazňovala Boží svrchovanost nad stvořením a člověkem, tváří v tvář vrozené hříšnosti, která narušila nezávislou lidskou vůli. Protestantismus byl optimistický v tom, že Bůh je milosrdným Spasitelem těch, koho si vyvolí. Zároveň byl nekompromisně pesimistický vůči člověku: „hemživé kupě ohavností“, jak řekl Kalvín.
Lidská vůle byla tak definitivně provázána se zlem, pro člověka existoval pouze výběr mezi různými stupni hříšnosti. Pro reformaci v tomto kontextu autonomie znamenala totéž, co odpadnutí od víry. Skutečnou svobodu a radost člověk mohl najít jen v poslušnosti Boží vůli. Schopnost být poslušný propůjčoval výhradně Boží dar víry. Nic z toho, co by člověk mohl sám udělat, ho nepřivádí blíž ke spáse. Také chápání náboženství podle protestantů nebylo možné dosáhnout racionálním aparátem scholastické teologie, hlavně protože byla kontaminována řeckou filozofií. Pouze Bůh mohl udělit pravý náhled a pouze Písmo svaté mohlo vyjevit skutečnou pravdu.
Renesance přinesla pružné, helenizované křesťanství, s pohanským novoplatonismem. Její pojetí náboženství bylo univerzální, zbožšťovala člověka. Luther a Kalvín se znovu obrátili k Augustinově užší, morálně přísné a dualistické židovsko-křesťanské koncepci.
Počínaje polovinou 16. století a tridentským koncilem v celé Evropě posílil návrat k „čistému“ tradičnímu křesťanství. Katolická církev se vyrovnávala s vlastní krizí, a ze všech sil se snažila o vnitřní reformu.
Až protireformací – proti reformou – bylo římské papežství opět a výslovně vedeno náboženskými motivy. Katolická církev reformovala principy křesťanské víry stejným militantně dogmatickým způsobem, jakým protestanti dříve proti ní protestovali. Katolická církev si ponechala svou strukturu a nárok na svatou autoritu.
Na obou stranách hranice, na katolickém jihu a na protestantském severu, došlo ke znovuzavedení ortodoxního křesťanství. Byla to reakce na pohanský helénismus, renesanční nacionalismus a sekularismus. Navzdory konzervativní povaze reformace bylo její povstání proti církvi bezprecedentním revolučním aktem.
Bylo to skutečně úspěšné sociální a politické povstání proti římskému papežství a církevní hierarchii. Osobní svědomí získalo pevnou pozici proti existujícímu církevnímu systému a jeho pravidlům víry, rituálům a organizačním strukturám. Základní otázka reformace zní: „Kde je náboženská autorita?“
Z protestantského hlediska neměl papež ani církevní koncil duchovní pravomoc zakládat křesťanskou víru. Místo toho Luther učil „kněžství všech věřících“: Náboženská autorita v konečném důsledku spočívala výlučně na jednotlivcích. Na Bibli čtené podle vlastního a soukromého svědomí jednotlivého člověka, na základě osobního vztahu tohoto člověka s křesťany, kteří Boha četli a interpretovali. Každý křesťan měl objevit dílo Ducha svatého, osvobozující, okamžitě působící, neinstitucionální přítomnost Boží. Římské církvi navzdory. Vnitřní odpověď jednotlivých věřících na milost Kristovu, namísto komplikované vatikánské církevní mašinérie, byla skutečným základem zkušenosti křesťana.
Lutherova odhodlaná zoufalá touha po individuálním setkání s Bohem mu odhalila všemohoucnost i milost Boží. Dva protiklady typické pro protestantismus. Neodlučně spojeny zde byly nezávislé morální já a Všemohoucí Bůh. Reformace tak určila postavení lidského svědomí. Svědomí stálo osamocené, mimo církev, pouze a přímo před Bohem.
Lutherova vášnivá slova k Říšskému sněmu byla manifestací nové, osobní, náboženské svobody: Nemohu podřídit svou víru ani papeži, ani sněmům, protože je nad slunce jasné, že se často mýlí a navzájem si protiřečí. Proto tedy dokud nebudu přesvědčen důkazy z Písma svatého nebo zdravým rozumem, dokud nebudu přesvědčen těmi statěmi, jež jsem uváděl, a dokud se tím neuvolní mé svědomí vázané Božím slovem, nemohu odvolat a neodvolám, neboť se nesluší křesťanu, aby mluvil proti svému svědomí. Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej. Amen.
Reformace byla výrazem nového, vzpurného individualismu, průlomu osobního svědomí, „křesťanské svobody“. Osobní úsudek zde stál proti monolitické autoritě institucionální církve. Reformace dále dopředu posunula vývoj, který odcizoval renesanci od církve a středověkého člověka.
Reformace přinesla pokračování renesančního impulsu. Stalo se tak, přestože konzervativně-židovský aspekt reformace byl reakcí proti helénským a pohanským projevům části renesance. Reformace svou revoluční deklarací autonomie byla nezbytnou, byť částečně protikladnou částí fenoménu renesance. Čas, který zažil obojí, renesanci i reformaci, byl revoluční. Možná to byl tento prométheovský duch času, který Lutherově rebelii brzy propůjčil větší dimenzi, než očekával, nebo dokonce než vůbec chtěl. Reformace je ve výsledku hlavně výrazem mnohem hlubší kulturní proměny západního myšlení.
Kromě prvního paradoxu, že totiž reformace byla na jedné straně konzervativně náboženskou reakcí a na straně druhé radikálně osvobozující revolucí, přicházíme k paradoxu dalšímu. Reformace přispěla k sekularizaci západní kultury, a to navzdory faktu, že byla beze vší pochyby hluboce nábožensky založená.
Reformace svržením teologické autority katolické církve připravila cestu k náboženskému pluralismu na Západě. Po období náboženské skepse zde následovalo zhroucení dosud relativně homogenního křesťanského pohledu na svět.
Některé protestantské instance se později pokusily vydávat svou formu křesťanské víry za nejvyšší a jedinou, posvěcující pravdu. Neuspěly. Základem luterské reformy je kněžství všech věřících a autorita individuálního svědomí při interpretaci Bible. Nové nároky na neomylnost byly po dlouhou dobu od oddělní od Matky církve považovány za nelegitimní. Okamžitým důsledkem osvobození ze svazku katolické církve bylo uvolnění vášnivé religiozity, která novým protestantským komunitám dala duchovní obsah a naplnila je charismatickou silou.
Počínaje Lutherovým osvobozujícím úderem se víra jednotlivce stále více osamostatňovala a stávala nezávislou. Profitovala tak a na závažnosti získávala kritická schopnost západního intelektu.
Navíc byl Luther odchován v nominalistické tradici, takže měl hlubokou nedůvěru k dřívějším scholastickým pokusům spojit rozum a víru v racionální teologii. „Přirozené zjevení“, které by lidská mysl odhalovala prostřednictvím znalostí a analýzy okolního světa, pro Luthera neexistovalo. Stejně jako pro Ockhama, také pro Luthera byl lidský rozum daleko od schopnosti porozumět Boží vůli. Racionalistické pokusy vysvětlit tuto vůli pomocí akademické teologie se mu zdály absurdní a troufalé. Přímé spojení mezi světskou moudrostí a křesťanskou pravdou podle Luthera nemůže existovat už proto, že Kristova oběť na kříži byla podle pravidel a vědění tohoto světa nerozumná, hloupá, pošetilá. Pouze Bible byla schopna poskytnout člověku bezpečné a spasitelné poznání o Božích cestách.
Tyto teze ale obsahovaly významné a netušené důsledky pro moderního ducha a jeho chápání přirozeného světa. Reformační obnova primárně biblické, ne scholastické teologie pomohla z moderního myšlení vytěsnit helénistické koncepce, podle nichž je přirozený svět prodchnut božským duchem a směřuje k rozvinutí božského plánu, který v sobě má.
Protestantismus provedl revoluci teologického kontextu, důsledně dokončil Ockhamův odklon od klasické scholastiky, čímž neúmyslně podpořil rozvoj nových přírodních věd.
Jasné rozlišování mezi stvořitelem a tvorem – mezi nepochopitelnou vůlí Boží a konečnou inteligencí člověka, transcendencí Boha a kontingencí světa, umožnilo modernímu myšlení pochopit svět v novém smyslu. Příroda dostala čistě světskou povahu. Nebylo už nutné přibližovat se k ní za pomoci lidských předpokladů o principech Boží vlády. Reformátoři omezili lidské myšlení na říši pozemského. Splnili tak rozhodující předpoklad k poznávání světa. Toto poznání je naprosto odlišné od toho, co je vlastní Bohu, jde jinou cestou než nekonečné božství.
Následně mohl být tento svět chápán a analyzován, bez ohledu na neměnné božské předobrazy, se kterými počítalo novoplatonské a scholastické myšlení. Svět bylo možné nyní zkoumat z hlediska jeho vlastních dynamických materiálních procesů, bez jakéhokoli přímého odkazu na transcendentní Boží realitu.
Reformace tak připravila radikální revizi stávajícího pohledu na svět. Revizi provedla moderní věda, která světu odebrala kouzlo imanentního božství. Věda tak dokončila proces iniciovaný křesťanstvím, které odmítlo pohanský animismus. Uvolnila se a otevřela cesta k naturalistickému pohledu na vesmír, k odsunování Boha Stvořitele na stále vzdálenější místa, jak se to děje v deismu. Až nakonec sekulární agnosticismus představu nadpřirozené skutečnosti zrušil docela.
K tomuto procesu také přispěl důraz na biblické přikázání, aby si člověk podrobil zemi. Přikázání šlo proti helenistické spiritualizaci přírody. Posilovalo člověka v pocitu, že je jedinou bytostí, která má duši, a jako taková stojí tváří v tvář přírodě jako objektu. Navíc, z Boží milosti vykonává vládu nad přírodním, to je neduchovním světem.
V míře, v jaké reformace zdůrazňovala Boží velikost a jinakost nad jeho stvořením, odrážela se také velikost a jinakost člověka oproti zbytku přírody. Zkrocení přírody ve prospěch člověka lze považovat za křesťanskou povinnost. Je to postoj, který se osamostatnil od náboženského rámce a rozvinul obrovskou vlastní dynamiku. V průběhu moderny nepředstavitelně vzrostlo vědomí člověka o vlastní hodnotě a neuvěřitelně se zmnožily prostředky nadvlády, které člověk nad přírodou používá. Už dlouho je jasné, že tato dynamika ve své technologické realizaci ohrožuje nejen lidský život na celém světě.
Dalším stejně ambivalentním účinkem reformace na moderní myšlení se týká jejího nového vztahu k pravdě.
Z katolického hlediska byly nejhlubší Boží pravdy zjeveny a obsaženy v Bibli. Staly se tak základem pro neustálé nahlížení, pronikání a rozvíjení těchto pravd v církevní tradici. Každá generace církevních teologů byla osvícena Duchem svatým, aby v kreativním zkoumání tradice církevního učení prohloubila a posunula dál křesťanskou doktrínu. Stejně jako činný intelekt Tomáše Akvinského tvoří ze smyslových vjemů smysluplné pojmy, činný intelekt církve, který vychází z církevní tradice, dospívá k stále naléhavějším formulacím duchovní pravdy.
Z protestantského pohledu ale pravda definitivně a objektivně spočívala ve zjeveném Božím Slově. Jen věrnost k této neměnné pravdě mohla zjednat teologickou jistotu. Z tohoto pohledu byla římskokatolická tradice pouze dlouhým a úspěšným úsilím o svévolné zkreslení této prvotní pravdy. Katolická „objektivita“ neznamenala nic jiného než zřízení doktríny, která odpovídala potřebám katolické církve, ale neodpovídala zcela nezávislé, posvátné pravdě Bible. Především teologickými výklady za pomoci řecké filozofie, systémem myšlenek zcela cizím biblické pravdě, katolicismus narušil křesťanské myšlení.
Protestantismus vzdorně brání neměnné Boží slovo před tisíciletou historií výkladu Bible. Ve vznikajícím moderním myšlení tak živí potřebu hledat nestrannou pravdu, nezávislou na předsudcích a zkresleních pod vlivem tradice.
Také tímto způsobem protestantismus přispěl ke vzniku kritického vědeckého myšlení.
Aby protestantismus mohl odvážně vzdorovat tradičním dogmatům, podroboval tvrzení nové kritice a přímému zkoumání. K realitě se stavěl bez zprostředkování předsudky nebo autoritami. Z tohoto tíhnutí k nestrannosti a hledání pravdy získal protestantský duch hybnost a současně se dopracoval do role vzoru pro moderní myšlení vůbec.
Časem se však samotné Slovo Boží stalo předmětem nového kritického ducha a sekularismus zde tady získal navrch. Paradoxně to byla právě výzva k objektivní pravdě, která se obrátila proti protestantismu. Luther trval na doslovné platnosti Bible jako jediného platného základu pro poznání Božího stvoření. Moderní myšlení ale došlo k velmi nebiblickým vědeckým výsledkům.
Etablovaly se dvě zjevně protichůdné pravdy, jedna náboženská, jedna vědecká. Přísné a doslovné lpění na Bibli zostřilo rozkol, který se už dlouho rýsoval. Rozkol mezi vírou a rozumovým poznáním. Křesťanská víra byla příliš hluboce zakořeněna, než aby se dala zrušit, a zároveň se nedaly popřít vědecké objevy.
Z následného měření sil vyšla vítězně věda, a dokonce převzala od svého poraženého oponenta kvazi-náboženský nimbus coby nová „víra“ Západu. Protestantismus tedy obnovil religiozitu, která se dlouhodobě odvolává výhradně na Bibli, a pomohl tak protivníkovi, aby dosáhl svého průlomu.
Reformátoři přinesli další impuls, který odporoval tradičnímu křesťanskému přístupu. Luther nadřadil náboženskou odpovědnost nad poslušnost, což nevyhnutelně vedlo k moderní představě, že náboženství je vnitřní záležitostí každého individua a že každý člověk musí svou pravdu najít sám.
V průběhu času se ukázalo, že protestantská doktrína ospravedlnění, která do svého středu umístila víru jednotlivce v Krista, se více soustředila na individuální víru než na Krista. Více na osobní význam než na objektivní platnost. Jednotlivé já se stále více stává měřítkem věcí, samo sebe definuje a samo sobě určuje zákony. Pravda se stala věcí závislou na individuu.
Cesta, kterou Luther vytýčil, vedla přes pietismus, ke kritické filozofii Immanuela Kanta, poté k filozofickému idealismu doby romantismu, a konečně k filozofickému pragmatismu a existencialismu současné doby.
Protestantismus měl sekularizační účinek, protože jako první umožnil otázku „komu budu loajální?“ rozhodnout jednotlivcům. Před reformací si byla římskokatolická církev jista všeobecnou podřízeností prakticky všech Evropanů, přestože tato podřízenost byla někdy diskutabilní. Hnutí iniciované Lutherem bylo tak úspěšné v neposlední řadě proto, že se v čase a prostoru shodovalo se vzestupem nacionalismu právě ve chvíli, kdy papežství a Svatá říše římská hodlaly celoevropsky posílit své mocenské pozice.
Protestantismus definitivně porazil ambiciózní sen o katolickém impériu. Růst nezávislých národů a států v Evropě vytlačil starou ideální jednotu západního křesťanství. Zanikla mezinárodní a duchovní síla, kterou respektovaly všechny státy.
Důležitou roli v tomto procesu má konec latiny jako univerzálního jazyka učené Evropy. Už renesanční literatura položila základy ke vzniku národních států. Překlad Bible do národních jazyků znamená další vývojovou fázi. Velký význam zde má luteránský překlad Bible do němčiny a překlad do angličtiny iniciovaný a autorizovaný králem Jakubem I. Dominantní autoritou v kulturních a politických otázkách se stal sekulární stát. Rozpadl se katolický základ, který sjednocoval středověkou Evropu.
Značné důsledky měl dopad reformace na politicko-náboženské mocenské zápasy mezi jednotlivými státy i uvnitř těchto států. Reformace, aniž by si to přála, delegovala moc z církve na stát, od kněží na laiky. Světští vládci rozhodovali o náboženské příslušnosti svého území. Řada panovníků se rozhodla zůstat katolíky. Proti mocenské politice katolických monarchů se protestanti spojili zapojením různých společenských sil – šlechty a duchovenstva, univerzit, provincií a měst. Tyto síly se ale pokoušely udržet a rozšířit vlastní svobody. Věc protestantismu se tedy spojovala s věcí svobody.
Nové vnímání náboženské odpovědnosti jednotlivce a myšlenka kněžství všech věřících podporovaly vznik politického liberalismu a občanských práv. Náboženská roztříštěnost Evropy vyžadovala novou intelektuální a náboženskou rozmanitost.
Všechny tyto faktory s sebou přinesly řadu politických a sociálních důsledků, jejichž výsledkem byla sekularizace. Nejprve se formovaly jednotlivé státní církve, pak se církve oddělily od státu, vznikla náboženská tolerance. Na konci je svrchovanost sekulární společnosti.
Z nanejvýš neliberální dogmatické religiozity reformací (a mnoha reformátorů) se nakonec vyvinul pluralistický, tolerantní liberalismus moderní doby. Reformace měla i další neočekávané a paradoxně sekularizující účinky. Přestože reformátoři neměli moc velkou důvěru v lidskou duchovní sílu, propůjčili lidskému životu v tomto světě novou a větší váhu, a to i v křesťanském veřejném uspořádání.
Když Luther zrušil tradiční hierarchické oddělení duchovenstva od laiků a v demonstrativní ignoranci vůči katolickým zákonům se rozhodl oženit s bývalou jeptiškou a založit rodinu, dal činnostem a vztahům běžného života náboženský význam, jaký katolická církev neznala.
Svatý stav manželský nahradil dřívější křesťanský ideál cudnosti. Domácnost, rodičovství, úsilí o obživu a každodenní život byly od reformace výslovně prohlášeny za oblasti, kde spiritualita může prospívat a rozvíjet se.
I každodenní práce byla nyní považována za posvátné povolání, nejen mnišství jako ve středověku. Podle Kalvína musí křesťan vykonávat své světské povolání s duchovní a morální vášní, aby tak uskutečnil království Boží na zemi. Již nebylo nutné přijímat svět ve zkroušené podřízenosti jako Boží danost. Povinností křesťana se stalo zkoušením a změnami prosazovat Boží vůli ve všech aspektech života, v sociálních a kulturních institucích, a přispět tak ke křesťanskému společenství.
Postupem času se však i toto náboženské ocenění sekulárního světa osamostatnilo a ztratilo náboženský charakter. Například manželství, kdysi osvobozené od kontroly církve a podřízené občanským zákonům, se nakonec stalo smlouvou, která se dá snadno uzavřít i vypovědět. Smlouvou, která ztratila svátostný charakter.
V širším sociálním měřítku protestantské zásady a maximy pomohly brát svět vážněji, zlepšovat společnost, podporovat změny, překonat tradiční nechuť ke světu a jeho proměnám. Reformace poskytla náboženské schválení modernizaci. Ta ji ve svém embryonálním stádiu ještě potřebovala, aby mohla posílit modernitu a liberalismus v mnoha oblastech, od politiky k vědě.
Tento silný impuls reformace, který si přivlastnil a měnil svět, se nakonec osamostatnil. Moderna se nejen osvobodila od své původní náboženské motivace, ale nakonec se postavila proti náboženským hradbám, které začala považovat za zvláště těžkou formu útlaku a tmářství.
Důležité sociální důsledky reformace se projevily také v komplexní provázanosti s hospodářským rozvojem severoněmeckých států. K protestantským ctnostem morální disciplíny a úctě k lidské práci kalvinismus přidal víru v předurčení. Ambiciózní křesťan se i bez svátostného požehnání mohl dostat do kruhu vyvolených, když nepřetržitě a disciplinovaně pracoval a úspěšně se věnoval svému světskému povolání. Výsledkem takového úsilí byla přinejmenším materiální produktivita. V kombinaci s puritánskou askezí, která se vzdává egoistického požitku a zbytečného plýtvání penězi, to vedlo k akumulaci kapitálu. Snaha o hospodářský úspěch byla tradičně vnímána jako hrozba pro náboženský život. Reformace objevila, že se náboženství a hospodářství mohou vzájemně podporovat.
Během několika generací měla protestantská pracovní etika, spolu s pokračujícím rozvojem individualismu, rozhodující vliv na růst ekonomicky vzkvétající střední třídy spojené se vzestupem kapitalismu. Kapitalismus, který se začal rozvíjet již v městských státech italské renesance, byl poháněn řadou dalších faktorů. Nahromaděným bohatstvím Nového světa, otevíráním nových trhů, růstem populace, inovativními finančními strategiemi a novým vývojem v průmyslové organizaci a technologii.
Časem se zorné pole původní duchovní protestantské sebekázně čím dál více posunovalo ke světským záležitostem a, díky zvýšené produktivitě, k získávání materiálního zisku. Horlivost víry ustoupila ekonomické vitalitě, která se čím dál silněji drala dopředu.
Zde je však třeba poznamenat, že současný výzkum nepotvrzuje tezi Maxe Webera, podle nějž existuje příčinná souvislost mezi náboženskou mentalitou reformovaného křesťanství, kalvinismu, a kapitalistického hospodářského řádu. Kritická námitka mimo jiné uvádí, že Weber přeceňoval důležitost doktríny předurčení, sebeprosazení a ekonomický úspěch. V protestantských vyznáních panovala určitá shoda, že majetek podléhá sociální odpovědnosti. Při neomezeném hromadění kapitálu pro vlastní potřebu se nelze odvolávat na etické myšlenky reformátorů.
Lutherův skeptický postoj ke komerčnímu kapitalismu jeho doby působil v části luteránských společenství. Reformované křesťanství městského ražení, například ve Švýcarsku a Nizozemsku, se mohlo k vývoji kapitalistické ekonomiky stavět pozitivněji.
Historická síla reformace byla založena na opozici vůči tradičnímu církevnímu systému. Shoda panovala v orientaci na Bibli a v solidaritě s Lutherem, který byl prohlášen za kacíře. Tato jednota překrývala teologické rozdíly, které vždy v reformaci existovaly kvůli rozdílnému ražení reformátorů.
K otevřeným konfrontacím kvůli teologickým rozdílům došlo, když jedna pozice požadovala přednost před jinou nebo považovala výklady pro určité biblické výroky za jediné správné.
Ukazovaly se různice politické povahy týkající se vztahu mezi církevním a světským společenstvím, úkolů a limitů vrchnosti i morálních kvalit „pravé církve“.
Někdy po roce 1525 bylo zřejmé, že je konec s počáteční jednotou reformačního hnutí. Lutherova pověst utrpěla, když se veřejně angažoval v selské válce v části protestantského tábora. Mělo se za to, že ho Duch Boží opustil i ve věci interpretace Bible.
Nestabilitu vyvolaly děsivé astrologické předpovědi, bouře ničící sklizeň a apokalyptická očekávání. Nestabilita vedla ke společenským nepokojům, které se v roce 1524 rozšířily do tzv. Německé selské války. Bylo to nejsilnější evropské povstání před francouzskou revolucí.
Selská válka je komplexní, revoluční povstalecké hnutí „obyčejných lidí“, které vyšlo z hrabství Stühlingen v jižním Schwarzwaldu a během jednoho roku zasáhlo velké části horního, jižního, jihozápadního a středního Německa. Ozbrojená povstání byla namířena proti místní vrchnosti, provázely je přepady aristokratických, církevních a klášterních statků. Rebelie ústila do nátlaku na pány a vyjednávání s nimi. Zájmy sedláků podporovali i akademicky vzdělaní sympatizanti. Kromě toho někteří rytíři, například Götz von Berlichingen nebo Florian Geier von Giebelstadt, dali k dispozici své vojenské znalosti. V některých hornických oblastech, v Durynsku, Štýrsku a Tyrolsku, existovaly úzké vazby mezi povstalci a vzbouřenými horníky.
Objevily se i pokusy o dalekosáhlou politickou reformu za pomoci selského parlamentu, selské kanceláře a snahy formulovat pravidla, která by platila pro celou říši. Tyto snahy ale nakonec zůstaly jen epizodou.
Regionální povstalecká hnutí byla ve vzájemném kontaktu, navzájem se lišila, i koordinovala. Manifest s Dvanácti selskými artikuly zveřejněný v březnu 1525 byl jedním z nejúspěšnějších letáků celé reformace.
Sedláci se netajili pozitivním postojem k reformačnímu hnutí. Předmluva letáku uváděla jako důvod všech selských článků „slyšet a vhodně se učit se evangelium“. První článek předpokládal svobodné volby faráře celou církevní obcí, čímž se selské požadavky dostaly do přímého spojení s tím, co prosazoval Luther se svými spojenci.
V odvolání se na evangelium se Dvanáct selských artikulů liší od jakýchkoli předreformačních požadavků a osvojuje si klíčový koncept dobového náboženského a sociálního diskursu, který začíná až Lutherem. Přes jisté počáteční sympatie se Luther do selského hnutí nenechal vtáhnout.
Selská válka se zabývala hlavně sociálními, ekonomickými a politickými záležitostmi jako bylo zrušení nevolnictví a dědičnými nároky pánů, ze kterých nevolnictví vyplývalo. Požadavky se zdůvodňovaly poukazem na Kristovu vykupitelskou oběť, která přináší svobodu. Až následně se připouštěla ochota k poslušnosti zákonné autoritě. Luther nechtěl připustit, že by Dvanáct artikulí nějak souviselo s jeho úvahami o svobodě a že by se z Bible měly vyvozovat politicko-etické závěry, které by byly v rozporu s dobovým společenským pořádkem.
Z konkrétních selských požadavků uveďme: obilný desátek by měl být svěřen do obecní správy, desátek týkající se bravu a skotu by měl být zrušen. Volný lov v lesích a řekách, který si šlechta vyhrazovala pro sebe, měl být povolen podle starého zákona pro všechny. Vyděračské nájmy a pachty měly být nahrazeny spravedlivými podmínkami stanovenými nezávislým odhadcem.
Povstání rolníků vedlo v některých regionech k revolučním a dočasným změnám existujících mocenských vztahů. Na jaře 1525 se povstání rozšířilo také do centrálních částí Německa do Frank, Durynska, Falce a Alsaska. Rostoucí šíření této revoluce „obyčejných lidí“ zvýšilo ochotu knížat vojensky spolupracovat, i přes rozdíly ve vztahu k reformaci, s cílem obnovit starý řád, třeba drakonickými tresty. Během jara a léta roku 1525 bylo povstání na většině front potlačeno. Bitva u Frankenhausenu 15. května 1525 krvavě skončila porážkou sedláků. Právo vítězů s nejtěžšími tresty mělo mít odrazující účinek.
Luther byl pobouřený povstaleckým násilím. Obhajoval neomezenou pomstu, kterou Boží soudci praktikovali na Zemi. V dubnu 1525 se objevil jeho traktát Výzva k míru, který byl stejnou měrou kritický vůči rolníkům i vládcům. Jen o měsíc později však zveřejnil stejný traktát, ke kterému připojil protiselskou přílohu Proti loupeživým a vražedným selským hordám. Zde najdeme často citované, krvežíznivé věty: „Proto ať každý pamatuje, že není nic jedovatějšího, škodlivějšího a ďábelštějšího než buřič, a kdo může, nechť bije, rdousí a bodá, tajně nebo veřejně, jelikož s odbojným člověkem je tomu tak, jako když člověk musí zabít zuřivého psa. Nezabiješ-li ho, zahubí on tebe a celou zemi.“
Luther, hrdina obyčejného člověka, se stal apologetou veřejně ospravedlněného násilí ze dvou důvodů: Byl hluboce zklamán z reformace na základě evangelia, která se vymkla z mezí, jaké si představoval. Za druhé byl zklamán z vědomí, že bez jeho reformace by k událostem z let 1524 a 1525 nikdy nedošlo. Proto se mu hodilo, a některým kruhům se to hodí dodnes, selskou válku interpretovat jako dílo radikálních fanatiků, kteří s pravým duchem reformace neměli nic společného. Je pravda, že se v letech 1524/25 objevila řada vůdců radikálních skupin pozdějších let. V této souvislosti lze hovořit o Balthasarovi Hubmaierovi, Jakobovi Hutterovi, Melchiorovi Rinckovi, Hansi Hutovi a Hansi Denckovi. Všichni se ale radikalizovali zkušenostmi s porážkou roku 1525, ne nějakým radikalismem v průběhu selských válek. Zejména jedna osobnost během selských válek získala možná větší význam, než jí přísluší. Thomas Müntzer.
Müntzer byl Lutherův chráněnec, citlivý hudebník a autor církevních zpěvů, charismatický kazatel a architekt nového mešního řádu protestantských komunit. V roce 1523 byl farářem v kostele sv. Jana v Allstedtu. Zde rozvíjel myšlenky na alianci křesťanských vládců s lidem v „křesťanské alianci“ proti bezbožnosti. Byl ochoten uznat autoritu světských vládců, protože se domníval, že poslední soud je blízko. Müntzerův přístup k světské moci se od Lutherova prakticky nelišil. Na rozdíl od Luthera ale Müntzer vyzval svou farnost k obrazoborectví a bojkotu desátků, a chtěl tak založit ráj na zemi. Když rodina kurfiřta Friedricha Müntzera z Allstedtu vyhnala, stal se kazatelem v nedalekém durynském městě Müllhausenu. Zavrhl svůj dřívější úmysl zapojit vrchnost do náboženského díla, pokusil se rostoucí nepokoje směřovat k vlastním apokalyptickým vizím nového, spravedlivějšího řádu světa.
Lutherovi se hodilo, že mohl pozornost obrátit na Müntzera, a odvrátit tak podezření, že on sám by mohl být svými spisy spojován se selskou válkou. V pojednání z roku 1525 popsal Müntzera jako „Arcičerta, který vládne Mühlhausenu a nezpůsobuje nic jiného než loupeže, vraždy a krveprolití...“. Podobně se Müntzer hodil komunistickému režimu ve východním Německu. Považoval za užitečné vykreslit ho jako předinkarnaci Lenina.
Müntzer ale ve skutečnosti byl pro praktický život málo použitelný mystik a snílek, i když jeho sny byly někdy krvežíznivé. Rozhodně nepředjímal marxistické představy. To už se spíše za jeho kázáními o církvi vyvolených skrývaly chiliastické myšlenky Jáchyma z Fiore. Müntzer se nestaral o zmírnění bídy chudých. K událostem roku 1525 přispěl málo. Kromě toho, že zavedl sebe a malou skupinu svých věrných do strašné smrti.
Chiliastická revoluce se zrodila z Müntzerovy touhy po skutečném křesťanství. Získávala tím více přívrženců, čím více kompromisů dělala Lutherova reformace. Bylo to důsledek integrálního křesťanského myšlení – netolerovat na Zemi jinou moc než moc Boží. Müntzerova chiliastická revoluce ale nepřinesla konkrétní program, její cíle zůstaly iracionální. Nepřinášela řešení stávající krize. Byla výrazem křesťanské touhy osvobodit se od veškeré bezbožnosti ve světě, aby Bůh mohl přinést své nové království. V chiliastické revoluci nešlo o zřízení království Božího, ale o zničení veškerého existujícího řádu, pokud tento řád překáží křesťanskému životu.
S pádem Müntzera a porážkou selské války se zdálo, že skončila protestní hnutí, která zpochybňovala feudální řád. Hned po rolnických válkách se ale začalo šířit nábožensko-sociální hnutí, které zpochybňovalo světskou vrchnost i církev, včetně protestantské. V různých podobách přišli novokřtěnci. Teologicky velmi rozrůzněné novokřtěnectví, zejména ve svých počátcích, přineslo úplné zřeknutí se jakéhokoli spojení se světskými a církevními institucemi a realizaci „společenství svatých“.
Eschatologické a apokalyptické myšlenky vedly k úplnému útěku ze světa nebo se změnily v pokusy o revoluci vedoucí k nastolení říše posledních dní. Známý byl plán povstání v Erfurtu, k povstání došlo v Holandsku, v Münsteru bylo založeno novokřtěnské království. Po zkušenostech selské války a s Müntzerovým revolučním chiliasmem Luther mluvil o „rebelech a kacířích“ posedlých vzpurným duchem.
V novokřtěnství se projevil protest proti absenci „skutečné“ reformace. Protest byl zaměřen proti institucionalizaci nové dominantní církve, zesvětštění společnosti a proti nekřesťanským praktikám vrchnosti. Novokřtěnství se vyvinulo v nábožensky probuzených kruzích, mezi měšťany požadujícími nový sociální řád, ale i mezi řemeslníky a sedláky.
Závazná doktrína a struktura novokřtěnského hnutí vznikla až pod společenským tlakem a v konfrontaci s církvemi. Od začátku ale hnutí charakterizují raně reformační požadavky na nábožensko-duchovní sebeurčení a očištění církve od pověr a světských praktik vlády. Novokřtěnci usilují o radikální realizaci křesťanského života, o znovuzavedení apoštolské obce, ve které se odstraní sociální konflikty a zavládne bratrství bez kompromisů s tradicí a vrchností. Proti učené teologii a církevní hierarchii novokřtěnci postavili biblickou teologii, prorocký apoštolát, charismatická kázání a rovnostářsky organizovanou církev. V novokřtěnství kulminovala potřeba „obyčejného člověka“ vyžadujícího okamžitou náboženskou autonomii, sociální uznání a praktické morální činy.
Novokřtěnci nepřinesli sociálně revoluční hnutí a nezastávali explicitní sociální program. Zcela odmítali použití násilí a mocenských prostředků k prosazení svých zájmů. Přesto byli vnímáni jako nebezpeční feudálnímu řádu, což vysvětluje jejich pronásledování. Novokřtěnci se stavěli mimo stávající řád, protože učení a organizační formu svých náboženských společenství přenášeli na společnost jako celek. Byli antifeudální, neuznávali vrchnost. Protest proti stávajícím poměrům se u novokřtěnců dostal do souvislosti s eschatologicko-chiliastickými myšlenkami během politické, sociální a náboženské dezorientace reformace. Kdo se nechtěl podřídit „vrchnostenské“ reformaci, vydával se směrem k pacifistickému ústupu ze světa nebo směrem k extaticko-chiliastickému výbuchu.
Trhlina uvnitř reformace, která se projevila selskou válkou a různými „blouznivci“, přinesla společensko-politické požadavky, které měly dopad na sociálně revoluční a utopické myšlenky pozdější doby.
I v tomto ohledu můžeme zaznamenat sekularizující vliv reformace, který koresponduje s utopickými nadějemi a sociálně revolučními otřesy ve světových dějinách. Proti představě, že by se dal realizovat ráj na zemi spojený s věčným bratrstvím lidí, se s polským filozofem Leszkem Kołakowskim dá vznést námitka, že na jedné straně je univerzální bratrství nepředstavitelné, a na straně druhé jakýkoli pokus o dosažení ráje na zemi byl zatím v dějinách zaplacen despotismem a totalitním útlakem.
Stejně jako reformace se i protireformace musela konfrontovat s vývojem, který se nepředvídatelně a v rozporu s původními záměry vydal zcela opačným směrem.
Křižácké tažení, do kterého se pustila katolická církev, aby se sama reformovala a zastavila další šíření protestantismu, měla různé podoby. Od oživení inkvizice, přes praktické reformy, až k mystickým spisům Jana od Kříže a Terezie z Aquily. Do čela protireformace se postavili jezuité, římskokatolický mnišský řád založený na militantní loajalitě vůči papeži, který svým profilem přitáhl značný počet odhodlaných a vysoce vzdělaných mužů.
Jezuité rozvinuli různé aktivity v sekulárním světě zaměřené na plnění své katolické mise. Od hrdinské misijní práce v zámoří, přes neúnavnou cenzuru, až po intriky u evropských dvorů. Jezuitské aktivity na předním místě zahrnovaly také výchovu mladých lidí, zejména příslušníků vládnoucí třídy, aby z nich vzešla nová katolická elita. Jezuité se brzy stali nejlepšími učiteli na kontinentu. Jejich vzdělávací program zahrnoval nejen výuku katolického náboženství a teologie, ale celé humanistické dědictví z období renesance a starověku: latinskou a řeckou literaturu, logiku a metafyziku, etiku, přírodní vědy a matematiku, hudbu, dokonce i výtvarné umění, herectví a šerm. Všechno sloužilo rozvoji učeného „Kristova vojáka“. Morálně disciplinovaného, vzdělaného, kritického a inteligentního křesťana, který dokáže překonat protestantskou herezi a pokračovat ve velké západní tradici katolické vzdělanosti.
Jezuité v celé Evropě založili stovky vzdělávacích zařízení. Brzy jim konkurovali protestanti formovaní velkým pedagogem Melanchthonem, přesvědčení, že věřící se mají vzdělávat z humanistických důvodů.
Tradice klasického humanismu založená na řeckém „Paideia“ takto pokračovala v následujících dvou stoletích. Nabídla rostoucí evropské vzdělané třídě nový zdroj kulturní jednoty a nahradila právě zlomené monolitické křesťanství. V důsledku takového liberálního vzdělávacího obsahu, který studenty seznámil s množstvím výmluvně prezentovaných pohanských a křesťanských názorů a vštípil jim používání kritického rozumu, nemohli vzdělaní Evropané dělat nic jiného, než přiklonit se k neortodoxní tendenci k intelektuálnímu pluralismu, což přineslo skepticismus a vedlo k politickým otřesům. Není náhodou, že jezuitskou výchovou prošli Galileo a Descartes, stejně jako Voltaire a Diderot.
Poslední, drasticky sekularizující účinek reformace byl výsledkem konkurence mezi reformací a protireformací. Na základě Lutherovy reformace se středověký základ křesťanství rozdělil nejprve na dvě části, poté na mnoho částí. Nakonec byl základ zničen, protože nově vytvořené frakce se mezi sebou všemi prostředky navzájem potíraly napříč Evropou. Výsledkem byl chaos, který otřásl veškerým duchovním a kulturním životem. Náboženské války byly výrazem násilných sporů mezi stále více náboženskými sektami. Válčilo se o to, která koncepce absolutní pravdy nakonec zvítězí. Překonat neřešitelný konflikt mohla jen sjednocující vize. Když skončila příšerná třicetiletá válka, rozvinula se myšlenka náboženské tolerance, která nakonec vyvrcholila svobodou vyznání založenou na lidských právech.
Uprostřed akutního metafyzického zmatku se zrodilo a svůj první rozvoj zažilo hnutí, které nakonec převzalo nespornou dominanci v západním myšlení.
Začala vědecká revoluce.
Z němčiny přeložil Jan Šícha.
Wolfram Tschiche (1950) je filozof a teolog, někdejší východoněmecký disident. Pořádá vzdělávací akce na politická, historická, literární a filozofická témata. V roce 2019 obdržel od prezidenta SRN Spolkový kříž za zásluhy. Žije v Sasku Anhaltsku.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
