Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 4 > Jiří Silný: Kapitalismus nekritizují jen katolíci

Jiří Silný

Kapitalismus nekritizují jen katolíci

Světové křesťanstvo se mění. A i když to v našem prostředí často není zjevné, křesťané globálního Jihu už dnes ve své teologii a v postojích k současným problémům vycházejí více ze zkušenosti svých národů než z tradic koloniální misie. Je jich už také víc než věřících z tradičních křesťanských zemích.

Díky výrazné a mediálně zajímavé osobnosti papeže Františka vnímáme i u nás změnu na vrcholu katolické církve. Papežova veřejná vystoupení budí pravidelně velkou pozornost svou radikální kritikou současného hospodářského systému. Už v roce 2013 v exhortaci Evangelii gaudium napsal: „V současnosti musíme říci ,ne ekonomii vyřazování a nerovnosti‘. Tato ekonomie zabíjí.“ (Pro zájemce odkazuji na číslované odstavce jednotlivých textů, EG 53.)

Kritika bezbřehého vykořisťování patří ke katolické sociální nauce od jejího počátku na konci devatenáctého století, ale silněji vždy zněla kritika kolektivistického socialismu. Kapitalismus jako takový zpochybňován nebyl, předpokládalo se, že jej stačí dostatečně regulovat a přimět k sociální odpovědnosti. Na takových základech byl budován např. i úspěšný poválečný systém sociální tržní ekonomiky v Německu. Novou éru, i pokud jde o postoj římskokatolické církve ke světu, otevřel Druhý vatikánský koncil (1962–1965) a řada na něj navazujících encyklik. Zejména v Latinské Americe měly nové tóny velký ohlas, a tak vznikla i tzv. teologie osvobození, která se jednoznačně postavila na stranu chudých a ve své kritice nerovnosti a útlaku se často přiznaně opírala o marxistickou analýzu systému vykořisťování.

Za pontifikátů papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. byl tento proud potlačován a hlásí se znovu silněji ke slovu až s papežem Františkem. Ten ve své poslední encyklice Fratelli tutti píše o solidaritě: „Znamená myslet a jednat s ohledem na společenství. Znamená, že život všech má přednost před přivlastňováním si majetku několika málo lidmi. Znamená také potírat strukturální příčiny chudoby, nerovnosti, nedostatku práce, půdy a bydlení, odpírání sociálních i pracovních práv. Znamená postavit se ničivým účinkům nadvlády peněz…“. (FT 116) Na jiném místě zdůrazňuje, že ke katolickému učení patří podmíněnost soukromého majetku (FT 123). Takové postoje s papežem sdílejí zástupy chudých, ale jistě ne celá katolická církev.

Reformace a socialisté

U reformačních církví nacházíme od počátku významný radikální proud, který spojoval obnovu teologie a církve s proměnou sociální. Stačí připomenout tábority, novokřtěnce, valdenské, mennonity, hutterity, diggery, Jednotu bratrskou a řadu dalších uskupení, pokoušejících se o spravedlivé uspořádání společnosti. Významnou roli hrály tzv. disidentské církve, odštěpené od anglikánů (kvakeři, metodisté, Moravians – Jednota bratrská), v počátcích dělnického hnutí v Británii. První odborové organizace se sdružovaly po farnostech – kostely byly místy, kde se mohli dělníci svobodně scházet.

K zastáncům křesťanského socialismu bývá počítán i John Ruskin a anglikánští zakladatelé Fabiánské společnosti, ze které vznikla Labour party. Na počátku dvacátého století se ve Švýcarsku objevilo několik teologů hlásících se k náboženskému socialismu (Hermann Kutter, Leonhard Ragaz ale i nejvýznamnější protestantský teolog 20. století Karl Barth). Jejich teologie i praxe (vstupovali do sociální demokracie) se stavěla na stranu dělníků. V USA působilo podobně už od konce 19. století hnutí sociálního evangelia (mj. Walter Rauschenbusch) a uplatnilo svůj vliv v době Rooseveltova Nového údělu a ovlivnilo mj. i Martina Luthera Kinga Jr.

Po druhé světové válce se k myšlenkám socialismu, často spojeným s vlastními kulturními tradicemi, hlásila řada protestantských teologů a církevních představitelů ze zemí, které se osvobodily z koloniální nadvlády a lze je řadit do širšího proudu teologie osvobození a dalších tzv. kontextuálních teologií, které se neomezily jen na katolickou církev ani pouze na Latinskou Ameriku. Také v bývalých socialistických zemích přijímala část církví a jejich představitelů společenské změny se sympatiemi.

Bůh života a bůh kapitalismu

Protestantské církve nemají srovnatelnou společnou autoritu ani závaznou společnou sociální nauku, jak je tomu u římských katolíků. Ale můžeme se zaměřit na stanoviska ekumenických grémií, která jsou přijímána společně členskými církvemi, a jakkoli pro ně nejsou závazná, přece poskytují určitou orientaci. Nejreprezentativnější je v roce 1948 ustavená Světová rada církví (SRC), která propojila různé proudy mezicírkevní spolupráce, které se formovaly od počátku dvacátého století. Dnes sdružuje 350 církví z velké reformační rodiny, a také církve pravoslavné, celkem přes půl miliardy věřících. Společné směřování je artikulováno na valných shromážděních, která se konají obvykle každých sedm let. Pro naše téma je zajímavé 6. valné shromáždění ve Vancouveru v roce 1983. Na základě kritické analýzy situace tehdejšího světa valné shromáždění vyzvalo církve, aby se podílely na konsiliárním (poradním) procesu k prosazení spravedlnosti, míru a zachování stvoření (Justice, Peace and Integrity of Creation). Tento program objevně poukázal na provázanost světových problémů a na to, že je lze řešit jen společně. Měl veliký ohlas a přihlásily se k němu v různé míře nejen členské církve SRC, ale zejména řada laických organizací včetně katolických. Deváté valné shromáždění se konalo v roce 2006 v brazilském Porto Alegre, na které padla volba i kvůli tomu, že se zde v roce 2002 konalo první Světové sociální fórum, na jehož vzniku se podílela i řada křesťanských organizací. Důležitý dokument zde přijatý se jmenuje AGAPE (Alternative Globalization Addressing People and Earth) a vedle kritiky stávajícího uspořádání formuloval i rámcovou vizi alternativní globalizace, která bere ohled na potřeby lidí i Země. Dokument vznikl na základě řady regionálních konzultací zabývajících se dopady globalizace, a také v dialogu s konfesijními svazy, o kterých se zmíníme níže.

Proces kritického posuzování převládajícího ekonomického systému a hledání ekologicky a sociálně udržitelných alternativ pokračuje v rámci SRC i nadále. Významné dokumenty tohoto procesu, které reagovaly zejména na finanční a hospodářskou krizi let 2008–2009, lze alespoň vyjmenovat. Globální ekumenická konference v Săo Paulu v roce 2012 vydala prohlášení Proměna mezinárodního finančního systému na hospodaření ve službách života. Desáté valné shromáždění SRC v jihokorejském Pusanu v roce 2013 vydalo hned tři dokumenty týkající se spravedlivé ekonomie. Text Ekonomie života, spravedlnost a mír pro všechny je předkládán jako výzva ke konání. Nové chápání křesťanské misie vyjadřuje dokument Společně pro život. Misie a evangelizace v měnících se souvislostech. V podobném duchu se nese i společný dokument o diakonii. Na ukázku alespoň několik citátů z prvního zmíněného textu: „Celá naše současná globální realita je tak naplněná smrtí a ničením, že nás nečeká žádná budoucnost stojící za zmínku, pokud nebude převládající model rozvoje radikálně proměněn a udržitelnost a spravedlnost se nestanou hybnou silou ekonomiky, společnosti a Země. Času nezbývá.“ (9.) V závěru provolání vyzývá k vytvoření „… prorockého hnutí pro ekonomii života pro všechny. K tomu patří mobilizace lidí a společenství, která dají k dispozici potřebné prostředky (peníze, čas a kompetence) a rozvinou lépe propojené a koordinované programy s cílem proměnit ekonomické systémy, produkci, distribuci a spotřební zvyklosti, kultury a hodnoty.“ (21.) Ve zmíněném misijním dokumentu se píše: „Ekonomická globalizace nahradila Boha života Mamonem, bohem kapitalismu volného trhu.“ (108.)

Světové společenství reformovaných církví (WCRC) je sdružení 230 církví, které vycházejí z teologie Jana Kalvína. V posledních desetiletích právě toto uskupení vyjadřuje nejostřejší kritiku ekonomického uspořádání současného světa. Je to o to pozoruhodnější, když uvážíme, že právě v prostředí formovaném kalvínskou teologií (Nizozemsko, Skotsko, USA) prostřednictvím kongregacionalistických a presbyteriánských církví se rodil kapitalismus a vlastně i jeho neoliberální podoba. Dlouhodobý program WCRC nazvaný Hospodaření ve službách života byl formulován na valném shromáždění v Soulu v roce 1989 a vyvrcholil v roce 2004 na valném shromáždění v ghanské Akkře. Shromážděné církve vydaly společné Vyznání víry vzhledem k ekonomické nespravedlnosti a ekologické zkáze, které bylo nečekaně radikální. V článku 6 se píše: „Znamení času jsou alarmující a je třeba je interpretovat. Hluboké kořeny masivního ohrožení života jsou především produktem nespravedlivého hospodářského systému, který je bráněn politickou a vojenskou mocí. Hospodářské systémy jsou otázkou života a smrti.“

Církve nemohou být neutrální, když jsou ohroženy životy lidí a je ničena příroda. Otázka spravedlnosti je tu prohlášena za otázku víry. „Proto říkáme ne současnému světovému hospodářskému pořádku, který je nám vnucován neoliberálním kapitalismem.“ Odmítnut je i „model absolutní plánované ekonomiky“ nebo další systémy, které jsou v rozporu s „Boží spravedlivou vládou“. To jsou silná slova, která navíc vědomě navazují na Barmenské teologické prohlášení z roku 1934, ve kterém se menší část německé evangelické církve (nazvaná pak Vyznávající církev) distancovala od tzv. Německých křesťanů, kolaborujících s Hitlerem. Tehdy šlo o odmítnutí církevních postojů ospravedlňujících národní socialismus. V Akkře jde o odmítnutí systému a ideologie neoliberalismu jako neslučitelných s křesťanskou vírou.

I druhá velká rodina 198 protestantských církví, luteráni sdružení v Luterské světové federaci (LWF) se vyjádřila kriticky k neoliberální globalizaci. Stalo se tak na valném zasedání LWF ve Winnipegu v roce 2003, kde v závěrečné zprávě nazvané „K uzdravení světa“ je např. napsáno: „V našich rozmanitých životních situacích jsme všichni konfrontováni se stejnými negativními důsledky neoliberální hospodářské politiky (tzv. Washingtonským konsenzem), která vede k rostoucí nouzi, rozmnožení utrpení a větší nespravedlnosti v našich společenstvích. Jako společenství musíme na falešnou ideologii neoliberální ekonomické globalizace odpovědět tak, že budeme této skutečnosti a jejím důsledkům klást odpor, zásadně jí přeměníme a proměníme. Tato falešná ideologie vychází z předpokladu, že soukromé vlastnictví a trh vystavěný na bezuzdné soutěži a nezměnitelné platnosti smluv představuje absolutní zákon, ovládající lidský život, společnost a přírodu. Zde se jedná o modloslužbu.“ I v tomto případě jde o maximální využití síly náboženského jazyka.

Autoři Franz Segbers a Simon Wiesgickl formulovali společné znaky jak v dokumentech reformačních církví, tak v textech papeže Františka, pokud jde o kritiku kapitalismu, a nazvali je „ekumenické shody“: 1. základní struktura kapitalismu je destruktivní, 2. kapitalismus je modloslužba a destruktivní náboženství, 3. je třeba být na straně chudých a vyloučených, 4. imperiální způsob života jde na úkor chudých, 5. duchu impéria je třeba vzdorovat, 6. potřebujeme ekonomiku sloužící životu.

Rozdíly v konfesích a mezi nimi

Výsledky ekumenických debat často určitým způsobem předbíhají reálné postoje řady členských církví. I když jsou prohlášení přijímána velkou většinou, některé členské církve se stavějí proti a ojediněle dochází i k vystoupení z dané ekumenické organizace. U církví z globálního Severu je také znát určitá opatrnost a často praxe pokulhává za radikálními vyjádřeními. Pokud jde o usnesení kritická ke kapitalismu, bývá pravidlem, že nesouhlasí církve z postsocialistických zemí. Společensky konzervativní jsou i četné církve a organizace evangelikálního proudu sdružené ve Světové evangelikální alianci. Ty jsou často fundamentalistické, zaměřené na individuální zbožnost a na sociální problémy odpovídají charitou. S tím, jak narůstají světové problémy, kterým se nedaří dostatečně čelit a z úzkostí a nejistot s tím spojených roste náchylnost k populismu a iracionálním představám, roste i vliv náboženských směrů, které ochotně nabízejí „opium pro lid“ nebo vyzývají ke křižáckým tažením. To se týká nejen určitých proudů islámu nebo hinduismu, ale ve velké míře i křesťanství.

Politicky vlivné jsou fundamentalistické církve ve Spojených státech. Paradoxně dnes zvlášť silně také v Latinské Americe, kde bývala tak silná teologie osvobození. Ta byla potlačena nejen působením Vatikánu, ale také cílenou infiltrací evangelikálních církví z USA, které měly pomoci „čelit komunismu“. Jak dalece se to podařilo, můžeme sledovat na osobě jednoho z nejodpornějších křesťanských politiků, současného prezidenta Brazílie Jaira Bolsonara, který je s tímto prostředím spojen. Ostatně i my máme svého kardinála Duku, který českou katolickou církev vede přesně opačným směrem, než kterým míří papež František. Zásadní reflexi mezinárodních církevních debat ale nenajdeme ani v domácím reformačním prostředí.

Dá se říci, že v současnosti konfesní a věroučné rozdíly v rámci křesťanství už nehrají tak významnou roli jako dříve, kdy v hrubých rysech odpovídaly historickému společenskému vývoji. Dnes jsou to často diametrální rozdíly v postojích k zásadním společenským otázkám v rámci jednotlivých konfesí. A významnou roli přitom hraje, jak bylo zmíněno na počátku, geografické rozložení a s tím spojená zkušenost. Církve globálního Jihu mají přirozený zájem na změně poměrů a pro ně náboženství nehraje roli opia, ale dodává subversivní energii k nastolení Božího království. V našem církevním prostředí v tomto smyslu působí spíše okrajové skupiny. Bohu díky za ně.

Zájemcům doporučuji také knihu Franz Segbers a Simon Wiesgickl (ed.), Diese Wirtschaft tötet. Kirchen gemeinsam gegen Kapitalismus, Hamburg 2015.