Václav Jamek

Hadr na hlavu aneb Masa a hloupost

V nejbližší době se nebudu zabývat klikatými, přesto slepými uličkami, jimiž bloudí česká společnost, protože se v nich nevyznám, kudy ven stejně nevím (hloupost je nad moje síly) a od nadcházejících voleb očekávám slavné vítězství pestrého českého fašismu, protože hnědé nebo antisociální nebo obojí je tu od konzervativců přes liberály až ke komunistům všechno, co se o voliče uchází a co voliči podle všeho volit chtějí: někteří kandidáti to hlásají snad jen pragmaticky (čili z obchodnické vypočítavosti) – protože se zahnědlost u voličské masy předpokládá. Pracovalo se na ní pilně, zvlášť se při tom vyznamenal jistý nejmenovaný prezident republiky, chameleón v rouše levém, však ledví extrémně pravicového. Volit budu po dlouhé době zřejmě soc-dem, i když vím, že je to asi hloupost, a přes povinný respirátor si budu ucpávat nos. Všechno ostatní už by mě udusilo. Utěšuji se jenom zbytkovou nadějí, že se naše všeobecně hnědé partaje bez pořádného Vůdce sežerou mezi sebou kvůli detailům a že náš výsledný fašismus bude sousedský a zápecnický, jako vždycky všechno. Kdyby snad někdo i byl v pokušení Vůdce ze sebe udělat, lidé by se lekli a nevolili by ho. Mohl by po nich něco chtít; a do průvodu pořád ještě nechtějí. Proto i ta masovost hnutí čítajících maximálně pětadvacet členů: není z čeho postavit milice; ani bojůvky. A není to ani nutné, peníze stačí. To je zase výhoda české anarchické pohodlnosti. Nic než národ, a hlavně klídek. Krade se dál.

Takže si pro mě nejspíš nepřijdou. Snad bych měl pro jistotu zvolit proslulou štrougalovskou strategii a předstírat, že ležím na smrtelné posteli. Nestojím už za to. Což není v symbolické rovině daleko od pravdy. (Zahraniční přátelé mě uklidňují i tím, že jinde po Evropě to je stejné, jenom v Polsku a Maďarsku ještě horší; no jo, tam byly vždycky horké hlavy. Sbohem, civilizace, měl jsem tě i na dálku rád.)

Budu se radši věnovat převážně rétorice, vzhledem k poměrům samozřejmě rétorice po-kleslé a přinejlepším polorozpadlé.

Mnozí naši intelektuálové, hlavně ti levicoví, trpí pocitem viny za to, že hloupé lidi shledávají hloupými. Stydí se hlupáky opovrhovat, není to levicové, přinejmenším od doby, co levice sama zkoprněla a zhloupla. Hlupákům se nemá říkat, že jsou hloupí, nesmějí se ani ignorovat, má se s nimi mluvit, hloupost se jim má rozmlouvat, ale šetrně, aby nepoznali, že je máme za hlupáky. Zbytečné je to jenom u zvlášť odpudivých držitelů moci, těm se jejich blbost o hlavu otloukat smí, jenže máme demokracii, špatné vládce – lotry i hlupáky – dostává k moci masa občanů, a učinit ten osudový krok, uznat, že hloupá je v míře znepokojivě rostoucí také masa, jinak řečeno Národ a Lid, a že hloupé a ničemné zastupitele dosazuje k obrazu svému, to už je příliš. Hloupí a ničemní! Musíme opravdu používat tak silná slova? Vždyť naši volení zástupci jsou jenom takoví strejdové a tetky od mafie.

Co je vlastně hloupost? V první řadě je to jistě neschopnost pochopit, také neschopnost promyslet a zobecnit jednotlivou zkušenost, neboli jistý defekt poznávací. Ale to nestačí. Jsou lidé, kteří rozumu nepobrali, ale vědí, že nechápou, a spoléhají na druhé. To jsou prosťáčkové, a morálně obstojí, i když nepochopí ani obecný princip mravnosti: pro ně jsou konkrétní morální předpisy, rozvedené do podrobností. Jsou spíš morálním úkolem pro ty druhé. Skutečný hlupák je přesvědčen, že pochopil, a na své chybě trvá tím zarytěji a tím útočněji, čím je hloupější, protože nemá jak jinak se obhájit. Na hlupákovi není nejhorší, že se mýlí, ale že se mýlí neochvějně.

Skutečný hlupák se tedy pozná mimo jiné právě podle toho, že s ním domluva možná není, protože své stanovisko nezmění, i kdyby se mu stokrát po lopatě a s veškerou ohleduplností ukázalo, jak chybné čili hloupé je. Tu i Sokrates, který je v dolování pravdy z lidí mistrem nad mistry, jenom pokrčí rameny a jde konečně na to rande s Alkibiadem. Mluvit s hlupáky je ztráta času: lze je pouze odstavit a vyslovit účast rodině; pokud na to síly stačí, a vypadá to, že už nestačí.

Hlavní úskalí tkví v tom, nesplést si s hlupákem někoho, kdo hloupý ve skutečnosti není, a tudíž bychom udělali hlupáky sami ze sebe. Hloupost je tak trochu jako štěstí, jen mnohem životaschopnější: únavu nezná, a sedne i na génia. Kdysi jsem to už napsal: hloupost dokáže zachvátit všechno, i to nejušlechtilejší a nejpravdivější, co kdy člověk vymyslel.

Já třeba si o sobě myslím, že hlupák nejsem. Pochopitelně. Jenže to si o sobě myslí i hlupáci, takže by asi bylo dobré stanovit nějaká duševně hygienická pravidla. Jistěže se mohu do některé své sporné představy zamilovat tak silně, že mi ji nikdo nevymluví, což by hloupost být mohla, pokud je ta představa neobhajitelná. Pak ještě záleží na tom, zda tou hloupostí škodím sám sobě (v tom případě jsem jenom pošetilec), nebo lidem a světu.

Zpěvák Daniel Hůlka například vrátil svému kumpánu Zemanovi metál, protože se prý obrátil proti národu; ve skutečnosti proto, že kvůli zpěvákově účasti na „protirouškové“ demonstraci mu prezident vzkázal, aby si dal na hlavu mokrý hadr. Onen bard se tedy zjevně pokládá za národ. Jistě lze mít škodolibou radost, ovšem až po to místo v Hůlkově otevřeném dopise, kde čteme: „Opravdový přítel však nikdy veřejně svého kamaráda nezesměšní (…) jen proto, že má odlišný názor. V demokracii má každý názor stejnou hodnotu.“

Jenže, demokracie nedemokracie, KAžDÝ NÁZOR STEJNOU HODNOTU NEMÁ! Všechny ná-zory (včetně toho o neúčelnosti roušek) pořád ještě podléhají kritickému zkoumání, zda mají nebo nemají opodstatnění a jaké přesně – a to nemá se společenským systémem vůbec nic společného. Některé názory jsou pitomé, některé názory jsou hanebné, některé názory jsou zločinné. Pokud neuznáme, že hloupost, ubohost a zlo mají stejnou hodnotu jako moudrost, poctivost a dobro, nelze uznat za hodnotné ani názory, které pitomost, hanebnost nebo zločin hlásají. Názor pana Hůlky na hodnotu názorů je rozhodně pitomý, možná i hanebný, takže zrovna on hodnotu nemá; a zpěvák skýtá pěkný příklad hlupáka, který škodí světu.

Nechávám stranou názor na roušky nebo na očkování, k tomu je nutná jiná argumentace; jde o tu hloupost bazální a velmi rozšířenou, tudíž zakládající českou hloupost masovou, že jakýkoli názor je posvátný, asi na základě Listiny práv a svobod. Sebevědomí hlupáků je tím náramně povzbuzeno, i když na vyvrácení té hlouposti stačí předchozí jeden odstavec. Jen by ho hlupáci ještě museli brát na vědomí.

O hlouposti jiných lidí jistě není vhodné rozhodovat lehkovážně a hloupě. Mám-li před sebou jeden exemplář potenciálního hlupáka a zároveň chci vyloučit vlastní hloupost, duševně hygienický postup je prostý, už jsem ho jmenoval: je to kritické zkoumání prostřednictvím argu-mentace. Názor mohu vyvrátit pouze argumentem, můj protějšek ho může obhájit pouze protiar-gumentem. Ten, komu argumenty dojdou, by měl svůj původní názor revidovat tím, že argumenty, na něž nenašel odpověď s původním názorem slučitelnou, do svého názoru přiměřeně včlení a tím názor pozmění. Neříkám, že to dělám rád, protiargumenty hledám až do krajnosti a jsem tím kdekomu nesmírně protivný, ale svůj názor nakonec případně opravím, protože nechci být hlupákem sám před sebou: lepší než to je i výsledné „Nevím“.

Tomu, koho z hlouposti podezírám, dávám tu šanci pokaždé: promluvím s ním jako s každým jiným a jako jiní se mnou; k osobní kvalitě se nevyjadřuji; a čekám, zda a kdy se rozprava sveze do jedné ze čtyř koncovek, které hloupost potvrzují: 1) únik do nezbadatelné vůle Boží nebo do nenarušitelných zákonů Přírody; 2) únik do vášně (tady se bohužel někdy nechávám strhnout); 2) osobní urážky; 4) tohle je můj názor a basta. Dost často se to stane, mnohdy i celkem rychle (přestože někteří z mých přátel žasnou, že jsem se věci po lopatě podávat naučil, jak by to oni nedokázali). Tu usuzuji, že jsem učinil zadost svému poslání levicového intelektuála, který žádným člověkem předem nepohrdá, a že dál není o čem mluvit. Urážky neopětuji, dotyčného tvora se snažím ze svého života odstranit. (Někdy se může stát, že složí opravnou zkoušku z jiného předmětu, protože jen někteří jsou hloupí opravdu ve všem.)

S příslušnou adaptací by tento postup měl platit i na hloupost masovou. Jenže moudrost v masovém měřítku neexistuje a mechanismy, které by jí dávaly šanci, se budují mnohem obtížněji. Všichni vědí, že na sociálních sítích se lidé ve svém smýšlení lehko utvrzují, což se jistě týká všech; hloupost tím však sílí daleko víc než rozum, protože ke svému potvrzení žádné kritické zkoumání a žádné platné argumenty nepotřebuje; s předsudkem si vystačí. Pravda se musí dokazovat, což není jednoduché, hloupost nemusí dokazovat nic, což jednoduché je, a její sebevědomí vzrostlo jako ještě nikdy. V rozpínající se hlouposti navíc působí také zlá vůle: nejde už ani tak o to, „že by lidé argumentům nebyli s to porozumět, oni je nechtějí poslouchat, nestojí o ně a neberou je na vědomí. Chtějí jen vybít svůj afekt, nejčastěji nenávistný; a ten, kdo snad před touto veřejností nedopatřením argumentuje, se v Čechách nakonec jeví jako náfuka“. (Konstatoval jsem to v roce 2013, a mění se to leda k horšímu.) Proti hlouposti mnoha stojí buďto jedinci se svými těžkopádnými výhradami (a diskutovat se všemi hlupáky najednou nelze), nebo i skupiny, které však své premisy buďto už dál nezkoumají, a tudíž také postupně hloupnou, anebo je přezkoumávají ustavičně, protože si dost nevěří, a jen se rozhádají.

Demokracie si proti strukturní hlouposti ve svých základech dlouho pomáhala tím, že si vychovávala politiky, kteří byli schopni vyvažovat: málo přemýšlivým občanům se dokázali zalíbit citově, ale vládli s přispěním těch moudřejších, které si uměli vybrat a silou lidového mandátu prosadit. Byli takoví de Gaulle, Mitterrand a zejména Chirac, známo to bylo o prezidentech amerických. Chtělo to zvláštní komediální talent, na jaký nemá každý žaludek, ale tahle rovnováha je už nějakou dobu zničena. Mocní nového typu jsou už jen maňáskové skutečné moci ekonomické; z masové hlouposti bezostyšně těží a jen ji zhoršují, klam přiživují argumenty falešnými a bez rozumné porady se obejdou: stačí jim názor a vůle chlebodárců, žaludek mají kachní, stráví všechno.

Ano, k dovršení všeho existují také argumenty dobré a špatné, prověřovat je vždy nutno v bezchybném argumentačním řetězci.

Bude-li tento stav bez většího odporu pokračovat, s demokracií jako zhruba dvousetletou historickou epizodou se můžeme rozloučit. Zbude jenom tenký hlas neúprosného vědomí, který neumlkne, ale jen málokdo ho zaslechne. Jestli to občas něčím pohne v jedné hlavě mezi statisíci, není všechno ztraceno navěky. Astronomové nás ujišťují, že Slunce vydrží ještě poměrně dlouho. Těch pár tisíc let do nového osvícenství docela určitě. Možná to ani tak dlouho nepotrvá, protože technická mysl potřebuje bezchybnost ještě víc, a dokonce ani hlupáci se nebudou chtít obejít bez pračky, bez ledničky, bez vysavače, bez mobilu, bez notebooku a bez ještě úžasnějších novinek. A některé exaktní vědce a techniky i pod štědrou ochranou oligarchů všudypřítomná hloupost určitě trkne a potrká, i když jim dnes nevadí.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Hadr na hlavu aneb Masa a hloupost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu