Ondřej Vaculík

Hájit důstojnost lidu

K památce Karla Hrubého

Začátkem června zemřel v Basileji ve věku 97 let Karel Hrubý, historik a sociolog, znalec Masarykova díla a učení, do roku 1995 poslední předseda exilové Československé sociální demokracie, a v minulých letech také pravidelný přispěvatel Listů. Jeho texty jsem četl vždy mezi prvními, přinášely mi radost: že se ztotožňuji s jeho názory, ačkoli jsem o generaci mladší a mám podstatně jinou životní zkušenost. Jako by mi potvrzoval nejen správnost mých úsudků, ale podstatně ovlivnil způsob mého myšlení o světě. Vzdělanec a bytostně odvážný muž velmi lidského formátu, sociální demokrat.

V polemice o tzv. normalizaci (po srpnové okupaci), v níž se z odstupu, a tedy uvážlivěji hodnotilo, zda i toto období je v pravém slova smyslu totalitárním režimem, Karel Hrubý potvrdil kontinuitu let padesátých s normalizací jednoduchou definicí: „Společným znakem je struktura moci, soustředěná v jedněch rukou bez připuštění jakékoli opozice.“ K tomu dodávám, že slabá opozice může být znakem jak slabšího totalitarismu, tak také naopak, tedy silného zastrašení oponentů. Tzv. normalizace jako by slučovala obé.

Boj za sociální spravedlnost a nastolení sociálního smíru jsem od jinošství vnímal jako pokrok v protikladu ke komunistické ideologii diktatury proletariátu, potlačující lidskou důstojnost. Četl jsem dobové manifesty, provolání a texty Josefa Boleslava Pecky (píseň Vzhůru, bratři, doba vzchází) a Ladislava Zápotockého, zakladatelů naší sociální demokracie (1878 v hostinci U kaštanu), a snažil se jejich revolučnost – což byl docela nářez, řeklo by se dnes – obhájit proti agresivní ideologii pozdějších komunistů. Ti svůj násilný mocenský boj zaštiťovali dělnickým hnutím. Odštěpení komunistů od sociálních demokratů bylo pro sociální demokracii jak spásou, to pro období první republiky, kdy měla ve společnosti značný vliv (a sympatie Masarykovy), tak záhubou: v době únorového puče.

Všechny pokrokové sociální a socializující ideje znehodnotil totalitní režim komunistů; a je tu určitá analogie se současností, kdy demokratický systém vládnutí vinou stále větší absence sociálně demokratických idejí a snah o humanizaci společnosti se deformuje k pouhému momentalismu: Téměř všechna politická uskupení se chovají stejně – nadbíhají momentálním požadavkům a panujícím náladám ve společnosti, čemuž ohebně přizpůsobují svůj program. Příklad – téměř každé politické uskupení se zaštiťuje kritickým postojem – také to Šlachtovo hrozné hnutí – k Evropské unii. Pokud přímo nehlásá odpor k ní. Jako bychom nebyli její součástí. A nebyli-li bychom jejím členem, kde bychom byli?

Zánik naší sociální demokracie začal hned poté, kdy jejím představitelem přestal být Karel Hrubý. Už tehdy se strana vzdala svého tradičního znaku s ozubeným kolem, kružítkem… a nahradila ho banální růží. S tím se ovšem, symbolicky řečeno, vytratila i starost o hybatele ozubených kol i kružítek.

Největší vinu na současné krizi sociálních demokratů má Miloš Zeman (netřeba rozvádět), a pak Andrej Babiš. Vzpomeňme, jak hanobil jejich vládu, v níž byl, tedy premiéra Bohuslava Sobotku. A přitom nyní, díky menšinovému podílu sociálních demokratů na moci, má Babiš přec jen o cosi lepší vládu, než jakou by měl bez nich (a jakou by si možná zasloužil – ale my ne!). Soudný volič by to mohl ocenit.

Karel Hrubý mě také poučil o kontinuitě a vlivu sociálních demokratů na evropské poměry. Vlastně že se vyplatí je volit i tehdy, kdy máme oprávněné pochybnosti o schopnostech či odvaze jejich představitelů sociálně demokratické ideje uskutečňovat nebo je hlásat. Protože zdánlivě se moc nehodí do dobového diskursu.

Sociální demokraté například stále bázlivěji vyslovují všechna slovní spojení se slovem „sociální“. Lid si „sociální politiku“ spojuje se starostí o nepřizpůsobivé občany, s problematikou vyloučených skupin obyvatel atd., s nimiž nechce mít nic společného, natož – obrazně řečeno – bydlet v jednom domě. I kvůli tomu samosprávy obcí například zavrhují programy na zřizování sociálních bytů.

Zvláštní na tom je, že čeho se dnešní sociální demokraté obávají, je nejen jejich úlohou, ale také příležitostí! Nejde o výši sociálních příspěvků tzv. hmotné nouze, o rodičovské příspěvky, ale o dlouhodobý program společenské inkluze, jak o tom psával Karel Holomek.

Není-li dnes proletariátu, neznamená to, že by ve společnosti nerostlo napěti mezi bohatými a chudými. Je tu tenze mezi „elitami“ tvořenými meritokracií, tedy lidmi, kteří dostatečně zbohatli a získali vliv svým úsilím a za pomoci svého vzdělání, a mezi ostatními lidmi. Což pandemie prohloubila. Učitelé mohou potvrdit, jak při distančním vyučování přes počítač „odpadly“ ty děti, které rodiče nepřinutili sedět u přístroje, na což učitel nemohl mít vliv. Roste napětí mezi „elitami“, které si stavějí domy na venkově, povětšině obehnané zdí z prefabrikovaných betonových dílců, a původními obyvateli.

Povětšině matky, ženy bývají větší a nesmiřitelnější bojovnice než muži, kladou starostům na stůl petice s neuskutečnitelnými požadavky, třeba na stravování pouze z biopotravin, na výuku cizích jazyků v mateřské školce nebo na kvalitu veřejného osvětlení, ve tmě se bojí, ale rozhodně nechtějí, aby kandelábr byl v blízkosti jejich domu. Aniž by vzaly v potaz, jaké možnosti obec obecně má.

V programu sociálních demokratů by také měla být snaha o sociální diverzifikace společnosti jako obrana před jejím rozpadem. Výraz „sociální“ má mnoho významů, patří k nim také úsilí o harmonii ve společnosti.

Závažným tématem, rovněž hodným pozornosti sociálních demokratů, je podřadně pojímaná práce cizích státních příslušníků, kteří přestože u nás pracují i žijí dlouhodoběji, nemají žádná práva, a společnost na ně pohlíží jako na „ukrajince“. Bojí se jejich ubytoven. Nemajíce práv, nemají k nám – a my k nim – jiný než toliko vztah jakéhosi fiskálního prospěchu.

Práce je naším posláním a člověk by se měl snažit být společnosti prospěšným, aby naplnil smysl svého života, což by mu společnost měla umožnit. Býti „svobodně“ prospěšný sám sobě razí pravice. Z prací a poznatků Karla Hrubého vyplývá, že program sociálních demokratů nemá nadbíhat choutkám lidu, ale hájit jeho důstojnost.

Jsem přesvědčen o tom, že kdyby nějaký předák sociálních demokratů, a ani nemusí být kdovíjak charismatický, odvážně vystoupil s takovým programem, který nás nebude hladit po srsti, ale naopak představí nám všechny nepříjemné problémy a nastíní jejich řešení, pak si získá alespoň deset procent voličů. Deset procent voličů určitě ví, že je to důležité a že „se na tom musí dělat“. A druhých deset procent by pro začátek mohli získat Zelení, protože to je možná ještě důležitější. Ach jo.

Ondřej Vaculík (1954) je publicista, fejetonista Listů.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Hájit důstojnost lidu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu