Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
150 let od narození Františka Soukupa
Mladý radikál, vystudovaný právník, novinář, vynikající řečník, poslanec, ministr, senátor, a hlavně přesvědčený sociální demokrat, tím vším byl František Soukup, politik, o kterém lze bez pochyby říci, že náš moderní stát nejen budoval, ale doslova jej i zakládal. Coby jeden z mužů 28. října je podepsán pod zákonem o zřízení československého státu, stejně jako pod známým prohlášením Lide československý. Jeho zajímavý a bohatý život, ohraničený z jedné strany Omladinou a z druhé nacistickou okupací, na svého biografa zatím čeká.
František Soukup spatřil světlo světa v létě roku 1871 v Kamenné Lhotě na Kutnohorsku a svým rodinným zázemím nevybočoval ze standardu české společnosti 19. století. Otec, bývalý voják, který byl těžce raněn v bitvě u Hradce Králové, sloužil coby panský kočí, jeho matka byla dcerou pachtýře tamní hospody. Rodina se několikrát stěhovala a z našetřených úspor si pronajala hospodu ve Zbraslavicích, kde František Soukup navštěvoval obecnou školu. Díky naléhání zbraslavického učitele Josefa Polesného, který měl Soukupovu otci říkat: „Pamatujte si to – z tohohle kluka bude ministr,“ jej rodiče zapsali ke studiu na čáslavském gymnáziu. Studia ovšem dokončil v Kolíně, kam se rodina, pro kterou nebylo jednoduché vydržovat syna na studiích, musela přestěhovat.
František Soukup je tak sám nejlepším příkladem toho, co sociální demokracie prosazovala již od svého počátku: důležitosti vzdělání, které pak otevírá pomyslné dveře k možnostem lepšího a důstojného života. Díky tomu, že pocházel ze slabých sociálních poměrů, se již jako gymnaziální student zajímal o společenské a politické dění, od roku 1899 spolupracoval s Časopisem pokrokového studentstva.
Ještě před maturitou, kterou složil úspěšně v roce 1890, zemřel Soukupovi otec, a tak se již jen s matkou přestěhoval do Prahy, aby nastoupil na právnickou fakultu České univerzity. Během studií v Praze se zapojoval do politických aktivit: vstoupil do studentského spolku Slavie a hlavně začal veřejně řečnit. A právě tyto aktivity jej postupně dovedly až do řad sociálně demokratické strany.
Studia na pražské České univerzitě však Soukup nedokončil. Za to, že na veřejné přednášce v Senci prohlásil, že „Ježíš Kristus v příčině dělnické otázky byl socialistou“, mu bylo v roce 1892 akademickým senátem uděleno napomenutí a výstraha rektora. Soukup byl v té době aktivní v pokrokovém hnutí, několikrát pro ně veřejně přednášel, např. o nutnosti osvobození národů. Krátce ovšem pokračoval ve studiích ve Štýrském Hradci a na podzim téhož roku nastoupil vojenskou službu. Sloužil zejména v Terstu a tato služba jej měla ochránit od procesu s tzv. Omladinou, ve kterém byli odsouzeni někteří významní budoucí čeští politici, jako byli Alois Rašín, Antonín Hajn či František Modráček. Po svém návratu z jednoroční služby byl sledován policí, neboť i nadále udržoval kontakty s pokrokáři. Ovšem samotné pokrokářské hnutí se začalo pro svou vnitřní názorovou diferenci drolit na tři hlavní proudy: státoprávně radikální, radikálně pokrokový a sociálně demokratický, kterým se vydal i sám Soukup.
František Soukup se během studií velmi zajímal o myšlenky socialismu a sociální demokracie. Během studií na české univerzitě navštěvoval přednášky profesora Masaryka, kterého si velmi oblíbil, přičemž Masaryk se stal pro Soukupa jistým ideálním vzorem. Po svém návratu z vojny se opět zapsal ke studiu, tentokrát však na pražskou Německou univerzitu, která v té době byla liberálnější než její česká souputnice. Ostatně sám Soukup vzpomínal na své setkání s profesorem Wieserem, děkanem právnické fakulty, který mu měl říct: „Já sám v politické ekonomii přednáším již také o Karlu Marxovi a jeho socialistické theorii.“ Vysokoškolská studia, během kterých mu zemřela matka, na niž později velmi vzpomínal, zakončil Soukup rigorózní zkouškou v roce 1899. Ještě předtím se však odehrálo několik událostí, které měly určit další směřování jeho profesního a osobního života.
V roce 1896 vstoupil František Soukup do sociálně demokratické strany a rozhodně v ní nebyl jen pasivním členem. V témže roce stál spolu s Josefem Steinerem a T. G. Masarykem u založení Dělnické akademie, která byla pro sociální demokracii velikou devizou, neboť strana vždy kladla důraz na význam vzdělávání, a která je také předchůdkyní dnešní Masarykovy demokratické akademie. Působil rovněž v přidružené revue Akademie. Ač nebyl žádným velkým teoretikem socialismu a marxismu (vycházel zejména z Eduarda Bernsteina), patřil v devadesátých letech 19. století k mladé nastupující generaci stranické inteligence, který svou prací přispíval k hladkému chodu stále se zvětšující stranické organizace. V roce 1897 česká sociální demokracie začínala s vydáváním svého vlastního deníku: Práva lidu, které sice vzniklo už o čtyři roky dříve, ale nyní se stalo ústředním tiskovým orgánem strany. „Vydání našeho deníku jest také událostí vysoké důležitosti v českém životě. Hnutí dělnické stává se jím veřejnou mocí, strana naše nabývá orgánu, bez něhož se již obejíti nemohla a jímž postoupila do řady moderně vyzbrojených stran politických.“
Novinářská práce byla jen jednou z mnoha činností, které Soukup ve straně vykonával. Od počátku 20. století jí poskytoval například právní služby (krom toho do roku 1907 vedl i soukromou kancelář), ale jeho největší devizou, pro kterou byl známý a mezi dělnictvem a ostatními straníky oblíbený, byly jeho řečnické schopnosti. Soukup byl k tomu skvěle vybaven: silný temperament, mohutný hlas, básnický vzlet a imponující postava byly jeho silnými atributy. Lev Winter později napsal: „Málokdy je možno pozorovat takový úzký vztah mezi řečníkem a posluchačstvem a takové vzájemné působení řečníka na posluchače jako u řečí Soukupových.“ Ne nadarmo se mu přezdívalo Tribun lidu a tento titul se stal dokonce názvem sborníku, který byl darem k jeho 60. narozeninám v roce 1931. A svého řečnického umu Soukup skvěle využil i v nejen pro něj klíčovém roce 1918.
Důležitým polem působnosti se pro Františka Soukupa stala práce v mezinárodním dělnickém hnutí. Vzhledem ke své dobré jazykové vybavenosti, kdy se na gymnáziu učil vedle němčiny (kterou pak díky studiu na německé univerzitě dokonale ovládl) i ruštinu a polštinu, měl pro tento úkol skvělé předpoklady. Od roku 1902 tak nejprve působil v malé rakouské internacionále a od roku 1904 až do konce třicátých let pak zastupoval českou, resp. československou sociální demokracii ve výkonných orgánech Socialistické internacionály. Kromě toho udržoval i styky se slovenskými sociálními demokraty, které vcelku výrazně podporoval, o čemž svědčí např. jeho Řeč k svědomí Evropy, pronesená na Říšské radě roku 1907.
Jedním z největších politických témat pro sociální demokracii v rámci Rakouska-Uherska byla otázka všeobecného volebního práva, které si jako cíl vytyčila na sjezdu v roce 1893. Badeniho volební reforma umožnila poprvé sociálním demokratům, byť zatím v omezeném počtu, účastnit se na Říšské radě. Spolu s pěti zvolenými českými sociálními demokraty odjel do Vídně i Soukup, který zde působil jako dopisovatel Práva lidu a tajemník strany. V době tzv. boje za všeobecné volební právo mezi lety 1905 a 1907 k tomuto úsilí přispíval svým typickým způsobem: projevy a novinovými články. Revoluční cestu po vzoru Ruska stejně jako sociální demokracie odmítal. Po roce 1907 a naplnění hlavního cíle se ale dál zasazoval o rozšíření volebního práva, ale nyní směrem k zemskému sněmu, který byl ve svém stavu neužitečný, neboť to byl „mrtvý dům mrtvého království“.
Ve volbách do Říšské rady v roce 1907 nakonec i sám úspěšně kandidoval. Stal se jedním z hlavních řečníků sociálních demokratů, přičemž zde mohl upotřebit svou skvělou znalost němčiny. Krom toho byl i členem rakousko-uherských delegací. O to překvapivější pak byl jeho neúspěch v dalších volbách v roce 1911. Uvolnění z poslanecké práce využil k čtyřměsíční cestě do Ameriky, kde navštěvoval českou menšinu a své dojmy zanechal v knize Amerika. I přes to mimo Vídeň příliš dlouho nepobyl, neboť mandát poslance získal znovu, tentokrát v doplňovacích volbách v roce 1912. V předvečer první světové války, která měla přinést jeho nejkontroverznější, ale také největší moment, tak stál na jednom z vrcholů své dosavadní politické kariéry. Protiválečné protesty, které v roce 1912 zaznívaly na kongresu Socialistické internacionály v Basileji, mj. z úst Františka Soukupa, vyzněly naprázdno.
Vypuknutí války znamenalo pro sociální demokracii katastrofu ve dvou rovinách. Zaprvé selhala představa o možnosti socialistů zabránit konfliktu a jednotlivé národní strany se loajálně přihlašují k válečnému úsilí „svých“ států. Zadruhé pak mobilizace a postupující odvody mužů na frontu fakticky ochromily vlastní stranickou činnost. Soukup nestál až do roku 1917 na jednoznačných pozicích bezvýhradně podporujících odbojovou akci. Byť od roku 1915 s Maffií spolupracoval a zastupoval v ní sociální demokracii, stál loajálně za Šmeralovým austroslavistickým vedením strany, a to až do jeho odstavení, kdy se definitivně postavil na stranu „pravicového“ proudu ve straně. Je vcelku zajímavé, že ve své vlastní vzpomínkové stati ve sborníku Tribun lidu tuto část života vynechal, přičemž se po válce hrdě hlásil ke své příslušnosti k odbojové akci.
Soukupovi a celému domácímu odboji velmi uškodila tzv. Knoflíková aféra v roce 1915. Na Soukupa se obrátil kontakt se zprávou od zahraniční akce, kterého ovšem považoval za policejního provokatéra, a celou věc tak oznámil na policii. Strhla se vlna zatýkání, zatčeny byly mj. Hana Benešová a Alice Masaryková, a nakonec i sám František Soukup. Z vazby se dostal díky intervenci Šmerala a v Právu lidu bylo nedlouho poté otištěno prohlášení odsuzující zahraniční odbojovou akci. Soukup, který Šmerala ctil jako autoritu, mu byl tímto zavázán. Po znovuotevření Říšské rady v roce 1917 se vrátil k aktivnější politické práci, přičemž se posunul z pozic zastávaných již odstaveným Šmeralem směrem k podpoře myšlenky národní samostatnosti.
Rok 1918 jako by stvrzoval Soukupův názorový posun. V lednu se podílel na organizaci generální stávky, v dubnu napsal text tzv. národní přísahy, pronesené Aloisem Jiráskem v Obecním domě, o níž Otto Urban napsal, že „typicky soukupovským květnatým a řečnicky nadneseným slohem zavazoval tento dokument národ československý k žulové neoblomnosti, vytrvalosti a houževnatosti až do konečného vítězství“. Působil rovněž jako jednatel Národního výboru a byl členem Socialistické rady. Podílel se na organizaci stávky ze 14. října, ovšem ta se, i kvůli Soukupem koncipovaným prohlášením o vyhlášení „státu československého“, stala nepříliš povedeným podnikem a vedla ke sporům z nesocialistickými stranami, ba ke kritice samotného Soukupa.
S trochou nadsázky se dá říct, že František Soukup se tzv. mužem 28. října stal souhrou náhod, neboť Vlastimil Tusar, se kterým na přípravách převzetí moci velmi spolupracoval, odcestoval na jednání do Ženevy, a další významný sociální demokrat, Gustav Habrman, byl na jednání ve Vídni. Soukup tak coby zástupce sociální demokracie přebíral Obilný ústav, jednal s pražskou posádkou, a konečně pak spolu s Jiřím Stříbrným řečnil k Pražanům shromážděným na Václavském náměstí. Moment vyhlášení státu a převzetí moci v Praze se pro Soukupa stal, v jeho očích, vlastním vrcholným politickým okamžikem: „Mohu ještě říci, že vrcholným dnem mého života byl 28. říjen 1918 a že budu umírat jenom s hlubokou vděčností, že mně bylo souzeno býti jedním výkonným orgánem této dějinné spravedlnosti a tohoto historického převratu ve vývoji národa a všech jeho pracujících tříd.“
Po založení státu se Soukup stal ministr spravedlnosti ve vládě Karla Kramáře, což byla jeho první a také jediná ministerská zkušenost. Zároveň s tím zastával do roku 1920 poslanecký mandát v Revolučním národním shromáždění. Kromě funkcí vládních se hned v roce 1918 stal členem výkonného výboru sociální demokracie a tento post si podržel až do roku 1938. V roce 1920 byl zvolen do Senátu Národního shromáždění, ve kterém zasedal až do jeho rozpuštění v roce 1939.
V turbulentním a divokém období stabilizace mladé republiky v letech 1918–1920 se Soukup stavěl v rámci sociální demokracie na stranu jejího státotvorného směru, společně s Vlastimilem Tusarem nebo Antonínem Němcem. Jasně se vymezoval vůči radikálním tendencím, reprezentovaným levým křídlem strany, mezi jehož exponenty patřili jeho přátelé Bohumír Šmeral či Antonín Zápotocký. Nejlépe to ilustrují slova, jež pronesl na „rudém Kladně“ v lednu 1919: „Chceme konané dílo bez boje, bez vraždy, bez občanské války. Ne aby to došlo tak daleko jako v Berlíně, kde proletář vraždí proletáře. Nechceme zbavit buržoasii zodpovědnosti. Všude kolem jest hospodářský rozvrat. Kdyby naše hornictvo 14 dní nepracovalo, byla by nynější naše republika zvrácena a vláda přešla by do jejich rukou.“
Během první republiky Soukup navazoval kontakty s německými sociálními demokraty v Československu a díky jeho aktivitám se v roce 1928 mohl uskutečnit společný sjezd obou stran. S nástupem fašismu a nacismu ve třicátých letech se Československo stávalo častým cílem sociálních demokratů prchajících před represemi. V pomoci pro ně se angažoval i František Soukup. Nejvýznamnější se zde jeví jeho aktivita pro vyjednání občanství pro Karla Kautského. Vzhledem ke všemu výše řečenému asi netřeba zdůrazňovat, že na konci třicátých let je bezvýhradným podporovatelem Benešovy politiky bránící Československo před vnější agresí.
Mnichovská dohoda byla pro Soukupa tvrdou ranou. Coby velký stoupenec Masaryka a jeho hradní linie politiky a člověk, který stál u zrodu československého státu, musel nyní přihlížet jeho postupné likvidaci. Rozčarován a rozhořčen byl rovněž z přístupu Socialistické internacionály (a zejména francouzských socialistů), kdy tyto své pocity vyjádřil v později vydaném dopise Žaluji!: „Jaká to tragedie nejenom Československé republiky, ale celé Socialistické Internacionály! Nelze nám proto jistě míti za zlé a vytýkati, že nemůžeme bráti účast na jednáních, při nichž by nám srce pukalo.“ V roce 1938 tak sociální demokracie, zanedlouho transformovaná s částí národních socialistů v Národní stranu práce, opustila Socialistickou internacionálu, a sice prostřednictvím Františka Soukupa, který v jejích orgánech strávil více než 30 let.
Československo přežil František Soukup o dva roky. Krátce po nacistické okupaci je v dubnu 1939 poprvé krátce zatčen, kvůli projevu při pohřbu jistého sociálního demokrata v Kolíně. V září je zatčen znovu, tentokráte v rámci tzv. Akce Albrecht I., která si kladla za cíl zatknout ty osoby, které nepředstavovaly bezprostřední nebezpečí, ale v době krize by mohly být hrozbou. Soukup je držen v pankrácké věznici, než je v prosinci téhož roku po intervenci prezidenta Háchy propuštěn. „Chlapče, ani si nedovedeš představit, co jsou to gestapácké mučírny. Zažil jsem rakouské žaláře, ale to se nedá vůbec přirovnat.“
Nacistické věznění se na zdraví devětašedesátiletého Soukupa podepsalo. Zemřel 11. listopadu 1940 v podolském sanatoriu. Jako příčina smrti byl uveden zánět plic. O tři dny později byl v tajnosti a pod dozorem gestapa vystrojen pohřeb. Kromě blízkých přátel a dalších bývalých sociálních demokratů, kteří se o datu a místu pohřbu dozvěděli, se dostavili i dělníci ze Soukupova tradičního volebního kraje, mj. i kladenští kováci. Karel F. Zieris ponurou atmosféru pohřbu snad dokonale vystihl ve vztahu k té nejlepší z vlastností zesnulého Soukupa – „nad velikým řečníkem se rozhostilo jen veliké mlčení“.
Poválečné období nepřálo dalšímu zdárnému rozvoji sociální demokracie, a tak František Soukup postupně upadal do zapomnění. Ani dnes, osmdesát let po jeho smrti neexistuje historická práce, která by zmapovala jeho život jako celek. Je to až s podivem, neboť se jedná o jednoho z nejvýznamnějších českých sociálních demokratů konce 19. a první poloviny 20. století. V těžké době nacistické okupace zemřel sociální demokrat, který se nejen snažil ideály hnutí naplňovat, ale byl i jeho vzorem, vždyť na kom jiném lze lépe demonstrovat sociálními demokraty tolik vážně zdůrazňované vzdělávání než na Františku Soukupovi.
Zde v samém závěru je nutné ještě zmínit Soukupovu literární činnosti. Kromě mnohých básní, projevů a brožur je autorem několika knih, z nichž dvě jsou skvělými historickými dokumenty doby. Dvousvazkový 28. říjen 1918, sepsaný k 10. výročí v roce 1928, postihuje první světovou válku a odbojovou akci, a ačkoliv je nutné brát na zřetel ideové zatížení jejího autora, jedná se o dobrý popis sledu událostí přímo od jednoho z aktérů. Pokus o syntézu dějin socialismu a sociální demokracie vydal František Soukup ve dvou svazcích v roce 1938 pod názvem Revoluce práce a dodnes se jedná o jednu z mála existujících syntéz dějin nejstarší české politické strany, což jen podtrhuje nutnost bádání v této oblasti. Velmi zajímavou je krátká předmluva, ve které Soukup sám vzpomíná na svou účast v sociální demokracii a socialistickém hnutí.
Lukáš Jelínek (1995) je studentem historie na FF UK, věnuje se osobnosti Antonína Zápotockého a dějinám sociální demokracie a post-jugoslávského prostoru.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
