Anna Kárníková

Evropské společenství větru a slunce

Poválečná evropská spolupráce začala díky ochotě sdílet zdroje energie a materiál nutný pro hospodářskou obnovu. Mohlo by sdílení zdrojů energie sehrát podobnou úlohu znovu dnes? A nepřinesla by už samotná taková debata nový pohled na potřeby energetických sítí a jejich inženýrských řešení?

Popkulturní představy o budoucnosti mají své limity. Auta nejezdí po dálnicích, ale létají ve vícepatrových vzdušných koridorech (Blade Runner, Pátý element). Energii vyrábíme z jaderných reaktorů nebo fúzních článků (Terminátor, Iron Man). Na ohromných průmyslových farmách nechováme skot, ale vysoce výživné červy (Blade Runner), případně se živíme želatinovými kostkami (Návštěvníci). Společnost je jasně stratifikovaná a držená ve svých rolích psychofarmaky (Krásný nový svět). Lidé utíkají z bídy svých obydlí do virtuálního světa počítačových her (Ready Player One).

Když si představujeme budoucnost, držíme se při zemi. Zpravidla jde jen o drobné prodloužení současného stavu. Dojem budoucnosti jako by spíš měla zprostředkovat vizualita (světle puristická nebo naopak barevně neurotická) než skutečné jádro a struktura představované budoucnosti.

Pokud ve sci-fi pouštíme uzdu fantazii s tímto výsledkem, není divu, že ani diskuse o budoucnosti blízké nehýří zrovna velkou představivostí. Co když ale nepotřebujeme v autech nahradit pouze jeden pohon druhým? A nehledáme velké zdroje stabilní energie, kterými bychom nahradili současné uhelné a jaderné elektrárny?

V energetice už se dlouho kumulují změny a struktura sektoru stabilní po desítky let se začíná proměňovat. Není divu, je to totiž sektor nejvíce na ráně – v Česku z něj pochází téměř polovina celkových emisí CO2, má navíc významné lokální dopady na zdraví (těžba, emise rtuti ze spalování).

Pod tlakem ceny emisních povolenek a stále menší ochoty uhelný byznys pojistit nastává konec spalování uhlí v elektrárnách (v teplárenství potrvá o trochu déle), jehož rychlost překvapila i dlouholeté ekologické aktivisty. V červenci se do Senátu po dlouhém odkládání posunula novela zákona, která po sedmi letech podpoří další rozvoj obnovitelných zdrojů – v současné verzi ovšem pouze těch větrných. Velký zájem o solární energetiku projevují obce, které budou již od příštího roku realizovat projekty s pomocí evropského Modernizačního fondu. Vláda naopak ukazuje vysokou motivaci rozjet stavbu nového jaderného bloku v Dukovanech a Temelíně a vést Česko cestou jaderné renesance. Jaderné energii již zajistila bianco šek na veřejnou finanční podporu.

Z výše uvedených trendů je zřejmé, že se zatím jedná především o evoluci technologickou – staré zdroje nahradí nové. Debata se vede nejčastěji o zralosti jednotlivých technologií, jejich ceně, uživatelské přívětivosti, vedlejších dopadech a celkové schopnosti nahradit technologie odcházející. Co zůstává nedotknuto, jsou koncepty, které s fungováním energetického systému souvisí a tvoří základ pro naše uvažování o nich. V energetické debatě často narážíme na dva, které účinně omezují představivost o různých variantách dalšího vývoje energetiky. Jsou to koncepty energetické soběstačnosti a stabilních zdrojů jako nutnosti pro základní zatížení energetické soustavy (baseload) – tedy stav, kdy je spotřeba a výroba v síti vyrovnaná. V debatě je dlouhodobě udržují jak politici a političky, tak vysoce postavení úředníci, včetně těch, co požívají vysoké míry veřejné důvěry, jako je Dana Drábová.

V zásadě se jedná o mýty, podobné těm, co tvrdí, že solární panely nelze recyklovat nebo že větrné elektrárny ve velkém zabíjejí ptáky (na vině jsou přitom především kočky). U obnovitelných technologií jde o nedůvěru k novému, či přímo snahu ji zdiskreditovat, a tyto mýty se velmi úspěšně uchytily. Mýty energetické soběstačnosti a baseloadu ale mají dalekosáhlé důsledky, protože ovlivňují způsob, jakým uvažujeme o budoucím vývoji energetiky, a vylučují varianty vývoje, které jsou v dlouhodobém horizontu pro Česko výrazně efektivnější.

Soběstačnost české energetiky si za cíl klade jak šest let stará Státní energetická koncepce, která popisuje vývoj energetiky v dalších 25 letech, tak aktuálnější Vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu do roku 2030. Koncept energetické soběstačnosti vychází z tradice využívání místních zdrojů (hnědého uhlí) a obsahuje snahu vytvořit v Česku dostatek zdrojů tak, aby pokrývaly celkovou spotřebu elektřiny a nebyl nutný významnější dovoz.

Jádrem sporu o soběstačnost je bezesporu: jádro. Nevyřeší situaci po vypnutí uhelných elektráren, kterou lze očekávat v příštích pěti, maximálně deseti letech (dukovanský blok by začal dodávat elektřinu nejdříve na konci 30. let). Ale současná vláda jej i bez toho vidí jako zdroj, na kterém má naše energetika být postavena dlouhodobě, a mít obnovitelné zdroje jako doplněk. Jádro je dlouhodobě prezentované jako poznaná nutnost, varianta bezjaderná nikdy odbornou ani politickou diskusí pořádně neproběhla. Náznaky diskuse o české energetice bez dominance jádra se nicméně sem tam objevují, často v kuloárech v souvislosti s problémy jaderného tendru.

Česká energetika bez jádra by se vyvíjela velmi odlišným směrem – musela by masivně investovat nejen do obnovitelných zdrojů, ale také do přizpůsobení sítě těmto zdrojům, managementu spotřeby a do úložišť. Po přechodné období by byla (stejně jako v jaderné variantě) závislá na plynových zdrojích. Co je ale zásadní: česká energetika bez jádra by musela přehodnotit svou představu o soběstačnosti – bez dovozu elektřiny ze zahraničí bychom v první polovině století (kam modely dohlédnou) nevystačili. Pohledem Ricardovy komparativní výhody by pro Česko i celou unii bylo ekonomicky nejvýhodnější využívat energii z levných obnovitelných zdrojů ze Severu a Jihu a skladovat ji ve velkém třeba ve středu kontinentu (v alpských přehradách nebo bývalých těžebních jámách). Potenciál příbřežních větrných elektráren v Evropě přitom až čtyřnásobně přesahuje aktuální spotřebu celého kontinentu (akceptujeme-li plné riziko pro mořské ekosystémy). Stejně tak se můžeme dívat na solární energii v jižních státech Evropy.

Právě dovoz elektřiny je ale v české energetické debatě tabu. Nemůžeme prý spoléhat na ostatní státy, které při problémech dají přednost vlastním spotřebitelům. Největší investicí v takové energetice by zjevně musela být investice do nového modelu evropské energetické spolupráce, pravděpodobně její úplné převedení do unijní kompetence (nyní máme rámcové cíle pro emise, podíl obnovitelných zdrojů a energetické úspory). Pokud jsme to kdysi zvládli u uhlí a oceli, nešlo by to také u větru a slunce? Hned za ní by stála investice do fyzické infrastruktury (slabě integrované je například Španělsko) a řízení společné evropské sítě.

Soběstačnost je příběhem o ostrovním Česku, které se brání přetokům elektřiny a nevyužívá svou pozici na severojižní německé energetické magistrále ani uprostřed Evropy. Takový příběh nám neumožňuje uvažovat o jiné, propojené a zasíťované budoucnosti s kulturou zvládající vzájemnou závislost.

Mýtem je i představa, že spolehlivá energetická soustava potřebuje zdroje zajišťující základní zatížení (baseload). Takovými jsou uhelné nebo jaderné elektrárny, které dodávají do sítě stabilní množství elektřiny a pokrývají základní spotřebu elektřiny mimo špičky, velké výkyvy výroby zvládají jen složitě (zejména jádro má ohledně objemu dodávaného výkonu velkou setrvačnost). V české diskusi je baseload považován za jedinou možnou podobu energetické soustavy, je to jeden z hlavních argumentů pro jadernou energii. Pokud se podíváme do zahraničí, vidíme ale jiný obrázek: spolehlivost je dána schopností sítě pokrývat v každou sekundu poptávku po energii, ne stabilním výkonem jednotlivých zdrojů. Budoucností jsou tak sítě s dominantním podílem obnovitelných zdrojů, sofistikovaným managementem spotřeby a předvídáním vývoje výroby a úložišť. Spolehlivost baseload zdrojů je navíc třeba problematizovat – například z důvodu (s ohledem na postupující změnu klimatu stále častějších) výpadků jaderných elektráren kvůli vlnám vedra. Bezpečnostní zajištění výpadku takových zdrojů pak může být nakonec násobně dražší než sázka na dynamický systém s mnoha doplňujícími se zdroji.

Jaderné zdroje budou tento typ rozvoje soustavy dlouhodobě potlačovat, protože jej jednoduše v takové míře nevyžadují – i to je jeden z důvodu, proč není možné se na obnovitelné zdroje a jádro dívat jako na spolupracující zdroje, ale tvrdé konkurenty. Jádro bude v energetickém mixu vítr a slunce vždy utlačovat, protože za nimi stojí zcela jiná logika výroby a potřeby sítě. Pokud nyní jako společnost masivně politicky, finančně a administrativně investujeme do jádra, vybíráme si tím cestu, kterou nebude v budoucnosti možné opustit bez zpoždění a velkých dodatečných nákladů.

Anna Kárníková (1983) je ředitelka Hnutí Duha, členka představenstva Masarykovy demokratické akademie, členka redakční rady Listů.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Anna Kárníková

Evropské společenství větru a slunce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu