Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Úplně jiné volby

Tápání v mlze, únava a neobvyklé okolnosti. Tyhle tři faktory ovlivňují atmosféru, ve které letos proběhnou české parlamentní volby. Patrné jsou nejen z politických kampaní, které po čtyřech letech vlády ANO a ČSSD nepřinášejí prakticky žádnou novou agendu a v podstatě jen kopírují konflikt, který se na půdě stávající Sněmovny odehrává už čtvrtým rokem. Unavení a tápající jsme ale i my voliči. Slyšíme varování před radikalismem, přitom náš každodenní život za poslední roky doznal radikálních změn až až. Je to matoucí a bere to volbám vlastnost, kterou by měly mít: schopnost určit směr, kterým se po volbách vydáme, nejenom rétoricky, ale i konkrétními, praktickými kroky.

Není to poprvé, co před volbami slyšíme varování: volte uměřeně, selským rozumem, jinak hrozí, že se ráno po volbách probudíme do úplně nového světa. Je to varování konzervativnější části politického spektra, které se přirozeně snaží oslabit progresivní síly tím, že je vykresluje jako příliš radikální, příliš hrr do nebezpečných změn s nejistým výsledkem. To je samozřejmě legitimní strategie ovlivňování veřejného mínění. Matoucí je na ní hlavně fakt, že jako společnost aktuálně v novém světě jsme. A ten se projevuje poměrně radikálně, aniž by se na tom podílel byť jen jediný progresivní politik.

Komu svěříme základní svobody?

Ještě nikdy jsme nevolili poslance ve světě, kde je nejen možné, ale i běžné a očekávané, že vláda ze dne na den zavře obchody a zakáže lidem volně cestovat. Ještě nikdy jsme nevolili Sněmovnu, u které můžeme legitimně předpokládat, že bude muset schvalovat zásadní (i když dočasná) omezení základních lidských práv a svobod. Ještě nikdy jsme nepřepřahali vládní tým, za kterým se táhne stín čtyřiceti tisíc mrtvých, ale i osud milionu zaměstnanců, kteří díky podpoře státu nejspíš nepřišli o práci.

Kdo má tahle rozhodnutí dělat v příštích čtyřech letech? Jaké hodnoty a priority má mít na paměti, až bude psát pravidla pro kontrolu nákazy? Není totiž pochyb o tom, že koronavirus si ještě několik podobných rozhodnutí vynutí. A i kdyby nějakým zázrakem pandemie už nenabrala nové obrátky, bude tu spousta práce na obnově.

Bude potřeba vyřešit podmínky přeshraničního cestování. Bude potřeba dohnat měsíce narychlo poskládané online školní docházky. Bude se potřeba vypořádat s náloží stresu, životních zklamání a psychických problémů, které během pandemie nastaly a omezují nejen jednotlivce, ale i jejich rodiny a nejbližší okolí. Bude potřeba, aby i přes všechny tyhle potíže lidi nepropadali sociálním sítem do sféry, kde jim nikdo neumí pomoct.

Kdo bude řídit stát jako stát?

Bude taky potřeba vrátit do chodu standardní právní stát, ve kterém se dá spoléhat na platná pravidla a kde člověk nemusí každé dvě hodiny kontrolovat, zda vláda zrovna neměla nějakou tiskovku. Bude potřeba se postavit čelem k chybám, které se z pohledu práva staly při vyhlašování lockdownů a nouzových stavů. Nepředvídatelnost právního prostředí je něco, co se dlouhodobě ekonomicky vymstí. Ať už se díváte na ochotu firem investovat, nebo na míru korupce.

Bude potřeba někdo, kdo zvládne z českého předsednictví Evropské unii vytěžit víc než ostudu. Bude potřeba někdo, kdo lidsky a politicky zvládne střídání stráží na Pražském hradě. Jisté totiž je, že Miloš Zeman prezidentem potřetí v řadě zvolen být nemůže. A prezidentská volební kampaň začne už napřesrok.

Bude potřeba najít cesty, jak zalepit rozpočtové díry z dvou let. Budou potřeba ekonomické impulsy, skrze které se firmy vymaní z logiky „hlavně se nedostat do insolvence“ a bude pro ně dosažitelná konkrétní představa, jak si poskládat plán do černých čísel. Bude potřeba rychle zmapovat, jak nám koronavirus proměnil trh práce, a na základě toho rozhodnout, jestli je větší hrozba rostoucí nezaměstnanost (a je tedy potřeba podpora práce za každou cenu), nebo spíš stagnující životní úroveň (a je tedy potřeba podpora dobře placené práce, případně lepší soulad s osobním životem).

Kdo má lepší plán než popírat realitu?

A to všechno v době, kdy svět kolem nás mnohem důrazněji vnímá ještě jinou rovinu nové reality, která nám – přinejmenším co do percepce politických stran – strašně málo dochází. Je prakticky rozhodnuto o tom, že příští dekády budou určeny transformací k udržitelné ekonomice. V Česku je téma klimatické změny upozaděné, ale celosvětově se právě tímhle směrem napínají velké síly.

Důvod je prostý – náklady na neřešení klimatické změny začínají být znát. V době, kdy snad všechny státy světa sahají po mimořádných prostředcích, aby zvládly pandemii, si nikdo nechce v týlu nechat tikat časovanou bombu, jejíž obsluha navíc stojí potřebné peníze. USA má klimatický plán, Čína spouští systém emisních povolenek, Evropa se chystá zavádět uhlíkové clo.

Takže ano, i naši zemi bude potřeba zapojit do přechodu k udržitelné, decentralizovanější, čistší ekonomice. A ještě ambiciózněji: bude potřeba to udělat tak, aby se tahle cesta stala symbolem naděje na lepší budoucnost, ať už si ji spojujeme se sociálními jistotami nebo s ekonomickými příležitostmi.

To je totiž v rukách politiků. Politici nerozhodují o tom, zda tu koronavirus, migrace nebo klimatická změna jsou či nejsou. Rozhodují ale o tom, jak si s těmito globálními problémy doma poradíme. To je ten nový svět, ve kterém už žijeme. A jestli máte pocit, že vás před ním nikdo včas nevaroval, je potřeba směřovat spravedlivý hněv k těm politickým silám, které si na bohorovné ignoraci reality dlouhodobě pěstovaly vlastní image.

Kdo je tu vlastně radikální?

Od revoluce jsme byli zvyklí se na domácí politické scéně zabývat především sami sebou. Rozdělení Československa, Klausova privatizace, vstup do EU a série pokusů o ekonomické reformy pod taktovkou ODS – to všechno v nás posilovalo dojem, že všechny potřebné pravomoci, které potřebujeme k určení našeho osudu, máme právě a jen ve vlastních rukou.

Dnešní problémy ukazují, že žádná představa není vzdálenější realitě. Politický koncept malého, navenek svrchovaného a dovnitř nezasahujícího státu selhal v přímém přenosu nejpozději s koronavirovou krizí, a dokonce už ani dnešní ODS o něm takhle nemluví. Což je pro konzervativce jedině plus, protože ukazují, že chtějí mít v novém světě své místo.

Konzervativní kampaně vždycky budou varovat před „přílišným radikalismem“. Radikální proměnou už ale procházíme. Globální problémy přitom nevypouští z klece spiklenecké centrum neomarxistů s podporou George Sorose. Globální problémy jsou přirozeným důsledkem faktu, že sdílíme jednu a tu samou planetu.

Pokud odpovědnost států nesahá dál než na jejich vlastní hranice, mohou se globální problémy jen zhoršovat. Bez mezinárodní spolupráce a sdílené odpovědnosti není totiž síly, která by je řešila. Stojí za povšimnutí, že si často nálepku „radikálů“ odnášejí právě ty politické proudy, které se otevřeně hlásí k evropské či mezinárodní spolupráci.

Je to hlava dvacet dva: čelíme radikální realitě vyvolané globálními problémy, ale za radikální zároveň považujeme ta řešení, která chtějí nové potíže adresovat na úrovni přesahující náš stát. Jedné či druhé koncepce radikality se tak nejspíš budeme muset vzdát. Buď budeme považovat za normální, že nás čas od času ochromí tu virus, tu třeba nevídaná živelní pohroma. Nebo připustíme, že se proti nim dá bránit silnější mezinárodní spoluprací a větší sdílenou odpovědností za to, co se děje za našimi hranicemi. Ačkoliv nám to strany neřeknou, přesně mezi tím si budeme na podzim volit.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Úplně jiné volby

Komu svěříme základní svobody?

Kdo bude řídit stát jako stát?

Kdo má lepší plán než popírat realitu?

Kdo je tu vlastně radikální?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu