Lukáš Jelínek

Nejen mluvit a boxovat, ale i myslet a psát

Bývaly časy, kdy se politici etablovali takřka výhradně z řad novinářů, spisovatelů, akademiků, zkrátka intelektuálů. Součástí řemesla bylo přemýšlení přetavené v písmenka. Politici sepisovali nejen manifesty a programy, ale i knihy a novinové články. Tenkrát se noviny nebály prezentovat svoji politickou orientaci, leckdy naopak byly tiskovými orgány konkrétních stran. Kdo usiloval o mandát, počítal s tím, že by měl zformulovat své úvahy o světě, lidstvu, národu či aspoň ekonomice.

Později na psaní ubylo času. Mnohým správná písmenka obstarali profesionálové zdatní ve formulování nebo marketéři. V našich zeměpisných šířkách před polovinou dvacátého století psané slovo ztratilo na významu. Agitovalo se, odsuzovalo, toporným tlacháním se naháněly řádky. Kdo skutečně uměl číst, nedržel se toho, co stálo v oficiálním textu, ale louskal a vykládal prostor mezi větami.

Devětaosmdesátý představoval vzpruhu. K moci se dostali psavci, jimž ani v disentu nevyschla pera a pásky psacích strojů – Václav Havel, Petr Pithart, Jiří Dienstbier… K nim přibyli další, včetně Václava Klause a Miloše Zemana. Politikům nebylo zatěžko psát do novin názorové texty a polemiky. Přestože postupně přibylo těch, kteří jen podepsali cizí práci, dalo se stále poznat, kdo si našel čas osobně.

Pak vypukla inflace článků politiků. Kdekdo se vyjadřoval ke kdečemu, zhusta suše, nudně, banálně, jen aby si odškrtl další píárovou položku ve snaze ovlivnit voliče. Jakmile redakce zjistily, že jsou čtenáři otráveni, autorské pole mezi politiky vyplely.

O to intenzivněji se partajní reprezentanti vrhli na sociální sítě a rozličné blogy. A když jim docvaklo, že víc než zevrubně vyargumentovaný názor zabírá hlasitý, třeba i skandální výkřik, gesto nebo fotka, dosáhla simplifikace politiky další mety. Hodnoty a ideje byly vystřídány chladnokrevným marketingem. Ten postupně ovládl i knižní produkci politiků. Mnohým jde jen o to být vidět. Chtějí mít co rozdávat na mítincích, někteří ještě mají ambici obsadit pulty knihkupců – byť by to byly prodejny levných knih. Je šumafuk, zda zásadním programovým textem, kuchařkou s obšlehnutými recepty nebo sbírkou anekdot.

Nejvíce knih má z polistopadových politiků na kontě Václav Klaus. Otevírá svůj myšlenkový svět, vede obsáhlé polemiky, shromažďuje a přetiskuje vlastní novinové komentáře, poskytuje rozhovory. S oblibou provokuje. A dělá si i propagaci. Snad v každém interview odkazuje na svoji poslední knihu, v níž se prý tomu či onomu tématu věnoval zevrubně.

Miloš Zeman na to šel odlišně. Psal o sobě, svých zážitcích, zkušenostech i omylech, tepal i drbal oponenty a konkurenty. Vedle cenných detailů ze zákulisí ukryl do knih svoji ješitnost a pomstychtivost. Ale i ony naznačovaly nějaký ideový a hodnotový rámec.

Psát umí také Jiří Paroubek. Vyzná se v historii, politologii i politické strategii a rád to dává na odiv. Přesto zašel na sklonku své hvězdné éry příliš daleko: vydal maxiknihu fotografií sebe sama a místo respektovaného se v očích mnohých stal směšným.

Jsou země, kde mají politiky za mediální hvězdy, za celebrity, za součást showbyznysu. Takoví se pak zvěčňují na křídovém papíře a mají tendenci spíš bavit než vést k přemýšlení. Skutečné politické osobnosti ve svých dílech popisují, odkud a kam jdou, nastiňují své myšlenkové pochody, cosi jako dlouhodobý politický program. I kdyby se nezačetli voliči, začtou se aspoň novináři, politologové a historici – a získají plastický obrázek té které figury. Především u těch, kteří mají reálnou šanci dosáhnout premiérského či prezidentského křesla, se hodí ukázat, že nejsou žádnými zelenáči, co se teprve budou muset sžívat se zděděnou agendou. Český rybník má svá specifika. Zajímá nás spíš, jaký je politik chalupář nebo včelař než jeho analýza situace na Blízkém východě.

Před říjnovým kláním se nejvíce mluví o dvou knižních počinech. Hlavní hrdina prvního má výhodu atraktivního životního příběhu. Robert Šlachta byl špičkový policista a lidé mají rádi thrillery. Knihu, jíž se prý prodalo přes osmdesát tisíc kusů, se rozhodl napsat už v roce 2020 ve spolupráci se známým investigativcem Josefem Klímou. „O všem, o čem jsem nemohl do té doby mluvit, o celých třiceti letech své služby a o všech velkých kauzách, které jsme dělali. Abych poděkoval všem, se kterými jsem pracoval. Abych ukázal můj pohled na věc,“ říká Šlachta.

Povedlo se. Politické představy Šlachtovy Přísahy působí dost naivně a mnoha důležitým tématům se vyhýbají. Spoustu lidí ale Šlachta získal na svoji stranu coby symbol zápasu o spravedlnost a pořádek. Mnozí v něm vidí bezmála spasitele. A kdyby selhal jako řada jeho předchůdců, najdou si tápající voliči někoho dalšího podobného, kdo sice neovládá politickou živnost, ale dokáže se vcítit do jejich pocitů.

Pozornost věnovaná Šlachtovi, začínajícímu politikovi i autorovi, dává vzpomenout na Andreje Babiše a jeho marketing. Je jen náhoda, že pro Šlachtu pracuje část týmu, který ještě posledně pomáhal politickému hnutí ANO?

Ani Babiš se neorientuje na hluboké filozofické úvahy. V knihách servíruje přežvýkaný politický program. Když oficiální partajní materiály občané moc nečtou, nabízí jim politický obsah v civilním hávu. Ti, kteří za něj knížky píší, upřednostňují co nejčtivější sloh.

Z knihy O čem sním, když náhodou spím z roku 2017 získáte dojem, že je pod ní podepsán modernizací posedlý lídr Pirátů. Byla ještě dozvukem časů, kdy Babiš smýšlel o rozpočtových prioritách, transparentnosti v politice, evropské integraci nebo migraci jinak než nyní.

Však se teď ledaskdo směje, když v ní zpětně čte, jaká bezvadná věc je sdílet věci, například byty či automobily, a jak sdílená ekonomika sníží náklady téměř všem lidem. Dnes totiž Babiš sdílením – spojovaným s jeho pirátskými soupeři – straší, kudy chodí. Někdy je to průšvih, když se s odstupem čtyř let porovnají dva texty jednoho autora.

Babišův aktuální knižní počin už necílí na liberální, ale spíše na konzervativní elektorát, který se rád nechá strašit tu uprchlíky, tu Piráty a s nímž se nejlépe hovoří o důchodech či problémech zdravotnictví. Ostatně ani název knihy už není vizionářský, ale důvěrně známý z e-mailových spamů šířených specifickou částí občanů: Sdílejte, než to zakážou! Ubylo plánů, přibyl výčet úspěchů a nechybějí střípky z domácnosti.

Nevyčítal bych českým politikům, že jim – až na čestné výjimky – knížky chystají zdatnější psavci nebo že jejich literární úroveň jde výrazně pod laťku. Přece jen se jedná hlavně o součást kampaní, tedy o zboží s krátkou expirační lhůtou. Přesto by bylo namístě držet aspoň ideovou a hodnotovou konzistenci.

U Andreje Babiše je pak ještě jeden problém. Opakovaně v knihách slibuje, že teď už kandiduje opravdu naposled. Připomíná to rozlučková turné rockových kapel. Některé takto jezdí už dvacátým rokem. U politika jde ale o víc, o jakési citové vydírání: Ještě mi dejte poslední šanci, a pak už vám dám pokoj. Jenže exekutivní moc je silné afrodisiakum. Babišovi se naopak dá věřit, že nepomýšlí na prezidentskou roli. V ní by se nudil. Koneckonců coby vzor empatie a lidumilnosti už hnutí ANO prezentuje Alenu Schillerovou. Nyní je pro Babiše klíčové obhájit čtyři roky pobývání v premiérské pracovně plus uspět s nějakým tím novým slibem.

Když jsem nedávno otevřel Babišovu předešlou knihu, vypadla mi z ní záložka. Tedy přesněji letáček, z nějž jsem si záložku vyrobil. S Andrejem Babišem na něm je Martin Stropnický a spolu tvrdí: „Nenecháme se zastavit. Změnu dotáhneme.“ Čas oponou trhnul, Stropnický vyměnil politiku za diplomacii a Babiš už chce zase dotahovat, co dosud nestihl. Přinejmenším se však už naučil fígly politických dinosaurů a přivedl je k dokonalosti.

Proto vášnivým čtenářům se zájmem o veřejné dění doporučuji nejen louskat knížky politiků, ale položit si také vedle sebe programy stran z několikerých voleb (u těch, které se podívaly do Strakovky, i programová prohlášení jejich vlád) a hledat mezi nimi podobnosti i rozdíly. Všeobecná kniha politický program nenahradí.

Přesto by se knihy psát měly. Takové, aby stálo za to si je otevřít i za pět, deset, třicet let. Ideálně by si naše děti měly říct: Hmm, ten pan XY viděl dopředu! Ta paní ZŽ ale posunula svými myšlenkami společnost vpřed!

Tak jako kdysi to už asi nebude nikdy. Nedosáhneme však rehabilitace politického řemesla, dokud jeho aktéři nebudou vedle úst a pěstí opět používat i mozek a prsty.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Nejen mluvit a boxovat, ale i myslet a psát

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu