Alena Wagnerová

Domácí zdroje a podoby komunismu

K Listům 3/2021

Jan Rychlík ve svém článku k sto letům KSČ přináší řadu zajímavých informací, věnuje se ale instituci a funkcionářům, kteří ji vedou (v tomto případě podle instrukcí a tlaku Kominterny), a nereflektuje, že živou součástí KSČ byli i její členové, kteří také vývoj a charakter strany spoluvytvářeli. Představa lepšího a spravedlivějšího světa byla zvěstí, kterou si v sobě mnozí z nich nesli v její dogmatismem nepokažené podobě. Myslí si snad Jan Rychlík, že významný podíl komunistů na odboji během druhé světové války u nás i jinde v Evropě byl dán hlavně poslušností ideologii, a ne vírou, že konec války bude znamenat začátek lepšího a spravedlivějšího světa?

Z Rychlíkova výkladu se ztratila také destalinizace po XX. sjezdu KSSS a snahy o humanizaci marxismu (viz kafkovskou konferenci v roce 1963 anebo Dubčekův „komunismus s lidskou tváří“). Nositelem tohoto procesu byla široká vrstva komunistické inteligence, jakou měla sotva jiná země východního bloku, a tento tlak na instituci strany a její funkcionáře vycházel právě z ní. Kdyby tento proces začínající s počátkem 60. let popsal, nemohl by napsat, že se strana v roce 1968 „pokusila o jakousi syntézu demokracie a socialismu a poprvé za dobu své existence dokázala získat skutečně podporu většiny obyvatelstva“. Tu podporu přitom také měla už v prvních letech po konci války.

Významně se na této podpoře podílela generace lidí narozených na počátku dvacátých let, kteří po mnichovském selhání demokracie dospěli během války k marxismu, ale ne přes stranu v ilegalitě, ale přes marxistickou literaturu. Představou mnoha z nich byla československá cesta k socialismu, kterou měl mimochodem na mysli i Gottwald a měl pro ni Stalinovo schválení. Stejně tak v roce 1943 padákem shozený Rudolf Vetiška přinesl komunistickému odboji v protektorátě Stalinovu představu o konci války jako revoluci národní a demokratické. O tom také v Rychlíkově článku není ani slovo. Lze to ale doložit přinejmenším texty ilegální komunistické organizace Předvoj. Komunisté také tak rychle nezapomněli na vlastní cestu Československa k socialismu, jak uvádí Rychlík. To dokumentují především citáty z Gottwaldových a Slánského projevů, jak je shromáždili Michal Reiman a Karel Kaplan ve svém článku O specifické české cestě k socialismu v prosincovém Plameni roku 1965 (viz Listy 1/2019).

Komplexně o dějinách KSČ nelze také psát, neuvedeme-li nebo nebudeme-li mít aspoň v povědomí českou avantgardu a surrealismus dvacátých let, který se chápal jako komunistický umělecký směr, a skutečnost, že na počátek stalinizace KSČ v roce 1929 reagovala řada českých spisovatelů protestem a vystoupením ze strany. Stejně tak stalinizaci nepřijala ani řada členů strany, kteří tento proces i zevnitř kritizovali (Pavel Reimann, Josef Guttmann, Záviš Kalandra ad.).

A nelze také o dějinách KSČ po druhé světové válce psát bez uvedení mezinárodních souvislostí. Tak například zasedání Informbyra ve Szklarske Porębě v září 1947, na němž byla jednotná cesta k socialismu podle sovětského vzoru včetně kolektivizace, tak říkajíc nařízena, se konalo rok a půl po Churchillově projevu ve Fultonu v USA, jímž začala studená válka a rozdělení Evropy, s čímž ani Stalin na konci války nepočítal.

Rychlíkem přehlédnutým násilným koncem pražského jara byla promarněna jedinečná příležitost k reformě socialistického systému, která se odrazila nejen v hluboké krizi KSČ samotné, ale i ve slábnutí významu komunistických stran v západní Evropě, které naprosto ztratily politickou sílu, kterou měly v šedesátých letech minulého století.

Československo bylo totiž jedinou zemí východního bloku s reálnými předpoklady pro spojení socialismu a demokracie jako východiska z krize nejen komunismu, ale i kapitalismu. Byl to historicky daný egalitární charakter české společnosti, široká vrstva generace čtyřicátníků, reformních komunistů, kterým nebyla cizí dělnická třída, protože ji za války poznali v totálním nasazení, a byli socializováni v demokratické první republice. Dějiny Komunistické strany Československa založené před sto lety tak de facto končí 21. srpnem 1968, což ovšem neznamená, že tím skončil i význam idejí pražského jara, jak by si to přáli postsametoví antikomunisté.

Alena Wagnerová, Saarbücken, Německo

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Domácí zdroje a podoby komunismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu