Aluminiový sprej pomohl Rourovi jenom na jedné straně hřbetu, druhá naopak hnisala pořád víc. A Rour se patrně začal bát jeho rukou, nechtěl, aby na něj vůbec sahal. Moná se mu zdálo, e kdyby ho neotravoval tím strašným stříbrným sprejem, u mohl být zdráv. Rour asi dospěl k přesvědčení, e za nehojící se rány můe on.
Znovu s ním šel ke zvěrolékaři, ten mu odstřihl zase další kousek nekrotické kůe, za ní se drel hnis. A opět to něco stálo, Rour neměl zdravotní pojištění. Vypadal zbědovaně, hubené zvíře s velkou hlavou. Cestou potkal tu paní s Blekouškem, co s ním nikdy nemusela k doktorovi, účastně se zeptala, jestli nechodí s kocourem na chemoterapii. No ještě to, pomyslel si.
Zasadil brambory, vysel petrel a nechal vzklíčit fazole. Rour se v postýlce obracel k němu zády. Co mi to, člověče děláš, vdyť já býval tak zdravý. – Neměls tam chodit, cos tam furt lezl svou tvou tajemnou rourou, kdo ti to udělal a proč, hádal se s ním v duchu.
Ke zvěrolékaři chodili kadý druhý den. Rány na hřbetě a na bocích se Rourovi u docela hojily, konečně se potáhly strupem, ale Rour měl pořád teplotu, neral, jenom pil, a byl velice nedůtklivý. Pomalu se neudrel na nohou. Doktor se na Roura, a pak na něj zpytavě zadíval, pak pravil: Má nějaké vnitřní zranění, jak ho ty čelisti stiskly. A monosti jsou jenom dvě: buď ho otevřeme a zkusíme operovat, nebo mu dám uspávací injekci, aby kocourek odešel do věčných lovišť, do kočičího ráje. – No tam on u vícekrát i byl, a takhle se mi vrátil. Pane doktore, ani jedno, ani druhé. – Tak dobře, já vám ho dneska ještě ošetřím, a platit mi nemusíte nic. – Jako by doktor tušil, e by mu stejně nezaplatil, protoe u neměl ádné peníze.
Roure, Roure, uloil ho do postýlky. Začalo pršet a on pohlédl oknem na Pannu Marii v ořechu, a došlo mu, e ji nechal prostovlasou, bez šátku na hlavě. Panna Maria, pokud nemá na hlavě korunu, tak vdycky mívá přes hlavu a na ramena splývavý lněný dlouhý šál. Nebo to tak být nemusí?
Díval se na ni, její ořechová tvář deštěm ještě ztmavěla, vypadala jako cikánka. – Pane Boe, je-li to jen trochu moné, nech mi tu Roura, prosím tě. A ty, milá Marie, přimluv se za nás! Vzpomeň si, jak jsem tě řezal, jak mi to nešlo, ruce jsem si zrasoval, a moná se svou podobou ani nejsi spokojená, ale dělal jsem, co jsem mohl, a to ty určitě víš. Přimluv se za Roura, i kdy je to jenom kocour. Je to člověk jménem Rour.
Vdy si představoval, e smrt, skon budou mít společně, e jednoho dne, jedné hodiny a v jedné minutě oba odejdou, jak se říká. Proč ho má Rour předejít?
Brzo ráno Rour se štrachal z postýlky a kupodivu chtěl jít ven. Několikrát při tom spadl, a znovu se postavil. Otevřel mu, a Rour se víc plíil, ne šel. Roure, oslovil ho, a kocour k němu otočil hlavu, tak my se dneska asi vidíme naposled, e. Věděl, e kočky odcházejí umřít na svobodu a chtějí být při tom samy.
Pozoroval ho, jak se vleče k vaně s vodou, k jezírku, k prameni, který ostatně Rour objevil. Sklání se, aby se naposledy napil, ztrácí rovnováhu a padá do vody. Tak on se utopí, jak se topí koťata. Tu se ale objevily na okraji vany jeho tlapy, a Rour leze ven. Kupodivu to vyhublé, splihlé zvířátko stojí pevně na nohou, otřepává se a docela pevným krokem kráčí domů. Otevřel mu a Rour, zanechávaje za sebou mokré ťápotičky, jde rovnou k misce. Tázavě se ohlíí, protoe v misce nic nemá. Nemá, protoe u nemělo smysl mu do ní něco dávat. Tedy sype mu do ní granule a hned mu vaří vajíčko na hniličko, to má Rour nejraději.
Neví, jak se to stalo, jak je to moné, ale během týdne, moná deseti dnů je Rour úplně v pořádku, po bolácích na hřbetě a na bocích ani stopy. Srst má pěknou lesklou. Nemohl tomu uvěřit.
Take mohl v klidu dále zahradničit, Magda by řekla kultivovat okolí boudy; dumal, co by mohl zasadit dobrého taky pro Roura – nechutnal by mu třeba celer? Netrápil se tím, e u nemá ádné peníze, nedělal si starost. Ošacení i potraviny lze získat i bez peněz, a jinak všechno má. Podaří-li se mu vypěstovat a sklidit všechno, co zasadil, mohl by něco prodat na trhu, zasmál se té pošetilosti.
Máme se dobře, prohlásil jednoho dne Rour. A jeho napadlo, e by mohli někam na výlet, kdy Rour přišel o ten svůj ráj a on o nedělní setkávání s Magdou. Jejich ivot by mohl mít ještě o něco větší přesah, ne je těch asi pět či šest arů, které kolem boudy více méně revitalizoval. Mohli by se vypravit trochu do světa. A můou jet vlakem, vdyť kadý pátý den v noci jim jezdí téměř za zády. A to je pozítří.
Vyplel všechny záhony, okopal brambory, uklidil v boudě a připravil v kamnech na zátop, protoe z výletu se mohou vrátit docela zmrzlí či zmoklí.
A onoho dne v noci, měsíc byl zrovna v úplňku, vzal Roura do náručí a vylezl na trať, co není na ádném plánu a její kolejnice vdy během pěti dnů zrezaví tak, jako by ádný vlak po nich nejezdil. Kolikrát je u překračoval a tahal přes ně vozík!
Osobní vlak, taený Hektorem, jel jako vdy přesně mezi druhou a třetí hodinou. Ani nemusel zvednout ruku, nemusel mávat, a strojvedoucí sám zastavil. Perón tu nebyl, první schod byl velmi vysoko, průvodčí mu ochotně podával pomocnou ruku. – Tak jste se také vypravili?
Usedl na dřevěnou lavici, ze ebrovaného topení sálalo příjemné teplo, árovka na stropě vozu poblikávala tlumeným světlem. Rour se téměř okamitě schoulil na jeho klíně a začal příst. On se díval oknem do tmy a pozoroval v dáli míhající se světla velkoměsta, které vlak obkruoval. Chtělo se mu dřímat také, ale čekal na průvodčího. – Tak kam to bude, otázal se průvodčí. – To nevím, protoe mám jenom devět korun. – Tak to máte akorát a můete jet s námi a na konec. Vy to máte za šest korun, a Rour jede za polovic.
Ani se nepodivil, e průvodčí zná jméno jeho kocoura, důleitější bylo, e oba jedou správným směrem.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.