Ondřej Vaculík

Vydali se na výlet

Aluminiový sprej pomohl Rourovi jenom na jedné straně hřbetu, druhá naopak hnisala pořád víc. A Rour se patrně začal bát jeho rukou, nechtěl, aby na něj vůbec sahal. Možná se mu zdálo, že kdyby ho neotravoval tím strašným stříbrným sprejem, už mohl být zdráv. Rour asi dospěl k přesvědčení, že za nehojící se rány může on.

Znovu s ním šel ke zvěrolékaři, ten mu odstřihl zase další kousek nekrotické kůže, za níž se držel hnis. A opět to něco stálo, Rour neměl zdravotní pojištění. Vypadal zbědovaně, hubené zvíře s velkou hlavou. Cestou potkal tu paní s Blekouškem, co s ním nikdy nemusela k doktorovi, účastně se zeptala, jestli nechodí s kocourem na chemoterapii. No ještě to, pomyslel si.

Zasadil brambory, vysel petržel a nechal vzklíčit fazole. Rour se v postýlce obracel k němu zády. Co mi to, člověče děláš, vždyť já býval tak zdravý. – Neměls tam chodit, cos tam furt lezl svou tvou tajemnou rourou, kdo ti to udělal a proč, hádal se s ním v duchu.

Ke zvěrolékaři chodili každý druhý den. Rány na hřbetě a na bocích se Rourovi už docela hojily, konečně se potáhly strupem, ale Rour měl pořád teplotu, nežral, jenom pil, a byl velice nedůtklivý. Pomalu se neudržel na nohou. Doktor se na Roura, a pak na něj zpytavě zadíval, pak pravil: Má nějaké vnitřní zranění, jak ho ty čelisti stiskly. A možnosti jsou jenom dvě: buď ho otevřeme a zkusíme operovat, nebo mu dám uspávací injekci, aby kocourek odešel do věčných lovišť, do kočičího ráje. – No tam on už vícekrát i byl, a takhle se mi vrátil. Pane doktore, ani jedno, ani druhé. – Tak dobře, já vám ho dneska ještě ošetřím, a platit mi nemusíte nic. – Jako by doktor tušil, že by mu stejně nezaplatil, protože už neměl žádné peníze.

Roure, Roure, uložil ho do postýlky. Začalo pršet a on pohlédl oknem na Pannu Marii v ořechu, a došlo mu, že ji nechal prostovlasou, bez šátku na hlavě. Panna Maria, pokud nemá na hlavě korunu, tak vždycky mívá přes hlavu až na ramena splývavý lněný dlouhý šál. Nebo to tak být nemusí?

Díval se na ni, její ořechová tvář deštěm ještě ztmavěla, vypadala jako cikánka. – Pane Bože, je-li to jen trochu možné, nech mi tu Roura, prosím tě. A ty, milá Marie, přimluv se za nás! Vzpomeň si, jak jsem tě řezal, jak mi to nešlo, ruce jsem si zrasoval, a možná se svou podobou ani nejsi spokojená, ale dělal jsem, co jsem mohl, a to ty určitě víš. Přimluv se za Roura, i když je to jenom kocour. Je to člověk jménem Rour.

Vždy si představoval, že smrt, skon budou mít společně, že jednoho dne, jedné hodiny a v jedné minutě oba odejdou, jak se říká. Proč ho má Rour předejít?

Brzo ráno Rour se štrachal z postýlky a kupodivu chtěl jít ven. Několikrát při tom spadl, a znovu se postavil. Otevřel mu, a Rour se víc plížil, než šel. Roure, oslovil ho, a kocour k němu otočil hlavu, tak my se dneska asi vidíme naposled, že. Věděl, že kočky odcházejí umřít na svobodu a chtějí být při tom samy.

Pozoroval ho, jak se vleče k vaně s vodou, k jezírku, k prameni, který ostatně Rour objevil. Sklání se, aby se naposledy napil, ztrácí rovnováhu a padá do vody. Tak on se utopí, jak se topí koťata. Tu se ale objevily na okraji vany jeho tlapy, a Rour leze ven. Kupodivu to vyhublé, splihlé zvířátko stojí pevně na nohou, otřepává se a docela pevným krokem kráčí domů. Otevřel mu a Rour, zanechávaje za sebou mokré ťápotičky, jde rovnou k misce. Tázavě se ohlíží, protože v misce nic nemá. Nemá, protože už nemělo smysl mu do ní něco dávat. Tedy sype mu do ní granule a hned mu vaří vajíčko na hniličko, to má Rour nejraději.

Neví, jak se to stalo, jak je to možné, ale během týdne, možná deseti dnů je Rour úplně v pořádku, po bolácích na hřbetě a na bocích ani stopy. Srst má pěknou lesklou. Nemohl tomu uvěřit.

Takže mohl v klidu dále zahradničit, Magda by řekla kultivovat okolí boudy; dumal, co by mohl zasadit dobrého taky pro Roura – nechutnal by mu třeba celer? Netrápil se tím, že už nemá žádné peníze, nedělal si starost. Ošacení i potraviny lze získat i bez peněz, a jinak všechno má. Podaří-li se mu vypěstovat a sklidit všechno, co zasadil, mohl by něco prodat na trhu, zasmál se té pošetilosti.

Máme se dobře, prohlásil jednoho dne Rour. A jeho napadlo, že by mohli někam na výlet, když Rour přišel o ten svůj ráj a on o nedělní setkávání s Magdou. Jejich život by mohl mít ještě o něco větší přesah, než je těch asi pět či šest arů, které kolem boudy více méně revitalizoval. Mohli by se vypravit trochu do světa. A můžou jet vlakem, vždyť každý pátý den v noci jim jezdí téměř za zády. A to je pozítří.

Vyplel všechny záhony, okopal brambory, uklidil v boudě a připravil v kamnech na zátop, protože z výletu se mohou vrátit docela zmrzlí či zmoklí.

A onoho dne v noci, měsíc byl zrovna v úplňku, vzal Roura do náručí a vylezl na trať, co není na žádném plánu a jejíž kolejnice vždy během pěti dnů zrezaví tak, jako by žádný vlak po nich nejezdil. Kolikrát je už překračoval a tahal přes ně vozík!

Osobní vlak, tažený Hektorem, jel jako vždy přesně mezi druhou a třetí hodinou. Ani nemusel zvednout ruku, nemusel mávat, a strojvedoucí sám zastavil. Perón tu nebyl, první schod byl velmi vysoko, průvodčí mu ochotně podával pomocnou ruku. – Tak jste se také vypravili?

Usedl na dřevěnou lavici, ze žebrovaného topení sálalo příjemné teplo, žárovka na stropě vozu poblikávala tlumeným světlem. Rour se téměř okamžitě schoulil na jeho klíně a začal příst. On se díval oknem do tmy a pozoroval v dáli míhající se světla velkoměsta, které vlak obkružoval. Chtělo se mu dřímat také, ale čekal na průvodčího. – Tak kam to bude, otázal se průvodčí. – To nevím, protože mám jenom devět korun. – Tak to máte akorát a můžete jet s námi až na konec. Vy to máte za šest korun, a Rour jede za polovic.

Ani se nepodivil, že průvodčí zná jméno jeho kocoura, důležitější bylo, že oba jedou správným směrem.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Vydali se na výlet

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu