Antonín Rašek

Mí učitelé

„Zase sedm v teplé síni, v klíně chovám přítelkyni, první knížku dětských let, bože, jak je krásný svět!“ To je má nejzazší vzpomínka na první obecnou. Na smutnou paní učitelku Annu Suttnerovou, výjimečně na despotického ředitele, který zakotvil ve Výzkumném ústavu pedagogickém, Stanislavu Müllerovou, se kterou jsem si dlouho dopisoval, Marii Horkou, která mě svou non-sociální řečí inspirovala k napsání novely Vést samomluvu, a na Stanislava Kettnera, který známkoval bez ohledu na to, kdo měl jak bohaté rodiče. Za protektorátu na tom byli učitelé hodně špatně.

Z gymnázia zůstává v paměti Myron Ljubineckij se svým „moloděc, kak zaljonyj ogurjec“. V měšťance mně třídní Antonín Režný jednou vyčetl nepřipravenost analogií: „Antoníne, topiči elektrárenský, špatně jsi přikládal vědomosti do hlavy své, přilož, přilož!“ Věděl, že mám přečteného celého Jiřího Wolkera. Když jsem pospíchal na schůzku se svou první dětskou láskou, dělal si ze mne legraci: „Pozdravuj Dášu!“ Kluci mu to prozradili. Tenkrát netušil, že s ní jednou bude léta žít.

Ale pak přituhlo. Ve vojenském gymnáziu mi učitel kreslení Petr Skácel, bratr básníka Jana Skácela, ještě před XX. sjezdem KSSS otevřeně řekl, co si myslí o J. V. Stalinovi. František Medřík Trnka, známý z pozdějšího působení na Ostravsku, nám při hodinách zpěvu pouštěl zakázané skladby. Vítězslav Gardavský zůstává v paměti do mnoha jazyků přeloženou publikací Bůh není zcela mrtev.

Na filozofické fakultě jsem měl štěstí na Dušana i Milana Machovce a Františka Jílka-Oberpfalcera s jeho nesmrtelnou esejí Čeština je jazyk vtipný. Profesor Ludvík Svoboda, který se tehdy zrovna vrátil z postu velvyslance ve Švýcarsku, mi neváhal na konci padesátých let zadat téma diplomové práce Spory o kvalitativní demokracii u nás ve dvacátých letech. Jenže to jsou na okraj současných diskusí o škole jen střípky z paměti, co pro člověka znamená školní výuka a učitelé. Jakkoli na jednotlivé můžeme mít nejrůznější vzpomínky, stejně jako na spolužáky, spolupracovníky, přátele a známé. Nejde jen o to ironické přiznání Václava Laciny z jeho Čtení o psaní: „Nejradši na světě mám paní učitelku, že aby ze mě nebyl blbec!“

Do školy nechodíme jen za vzděláním, to ví dnes už každý. Nejvíc jsem si vážil toho, když s námi učitel či učitelka mluvili otevřeně, nedávali nám najevo svou převahu, cítili jsme, že nás mají alespoň trochu rádi. Pak mají jistotu, že na ně budeme vzpomínat s úctou, obdivem i s láskou. To štěstí jsem u většiny měl.

Antonín Rašek

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Mí učitelé

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu