Jiří Němec

Rusko, Německo – nejen reminiscence

V souvislosti s 76. výročím ukončení války v Evropě je dobré si především připomenout všechny ty, kteří v boji za svobodu naší vlasti položili oběť nejvyšší, a je úplně jedno, jestli na západní či východní frontě či na poli domácího odboje. Bohužel to však letos vypadalo, jako by tématem byli spíš agenti GRU a jejich útok ve Vrběticích. Škoda. Každý snad musí uznat, že bez Rudé armády a samozřejmě dalších spojeneckých armád by žádné diskuse ani na tato témata vůbec nebyla. Hlavní tíhu války s Hitlerem vedl Sovětský svaz a je smutné, že jako se kdysi tragikomicky zamlčovalo osvobození Plzně Američany, nyní se málem zdá, jako by Ostravu či Brno osvobodili Ukrajinci, Bělorusové, Sibiřané. Že si potom ve válce vítězní Sověti mnohé, ne-li skoro všechno u občanů naší země pokazili, především vojenským přepadem v srpnu 1968, ale i teď svými dvěma „putovními“ agenty ve Vrběticích, je také pravda. Reakce naší vlády vůči Rusku byla nutná a přiměřená, jsme přece suverénní stát. Ale to nic nemění na tom, že bez tehdejší Rudé armády by pravděpodobně u nás vládli pohrobci Hitlera a Češi by v lepším případě přežívali někde za Uralem. Kritizovaná účast českého velvyslance na vojenské přehlídce v Moskvě ukázala, že leckomu chybí historický kontext.

Stojí za to připomenout, kam se posunuly naše vztahy s Německem. Před více než 25 lety jsem na setkání zástupců evropských měst u příležitosti výročí konce války v Kolíně nad Rýnem před docela významným politickým auditoriem pronesl věty o tom, že každý následek má přece vždy svoji příčinu, a to se týká i poválečného odsunu sudetských Němců, ale že naším společným směřováním by nemělo být jen nahlížení do minulosti, ale zejména směrem ke společné evropské budoucnosti. A kupodivu jsem už tehdy sklidil značný potlesk. Pokud jde o aktuální vztahy k západnímu sousedovi, nikdy asi nebyly lepší. Právě svojí každodenní normálností. Jsme s Německem spojenci v rámci NATO a před sedmnácti roky jsme se potkali i jako členové EU. Kdo by to byl před sedmdesáti šesti lety řekl? Naše vztahy přitom téměř nikdy v historii nebyly jednoduché, už od dob Sámových či svatováclavských přes roztříštěnost zmatků středověku až k válečným katastrofám 20. století.

Se svojí minulostí se musí pokud možno čestně vyrovnat každý národ, stát. Žádné nedostatky demokratického systému předválečného Československa nemohou ospravedlnit jednoznačný příklon sudetoněmecké menšiny k nacismu, a těžko se proto divit, že pro většinu pamětníků i nás narozených po válce byl odsun uskutečněný na základě rozhodnutí Postupimské konference v té době oprávněný a pochopitelný. Jako každou historickou událost jej totiž nelze hodnotit bez znalostí historických souvislostí, není možné oddělovat příčinu a její důsledek. Vzpomínky na Mnichov, obsazení našeho pohraničí, vyhnání jeho českých obyvatel a německou okupaci a zločiny nacistů nelze z historického povědomí vyzmizíkovat žádnou rétorikou.

Na minulost, ačkoli se čím dál tím rychleji stává pro většinu jen historií, není rozumné zapomínat, ne náhodou je tou nejlepší učitelkou života. Mimochodem, kdo z nás byl se svými dětmi v posledních letech v Terezíně, v Lidicích? Když přijel dlouholetý přítel, učitel z německého Hesenska, před lety poprvé se svými žáky do Prahy, jako jediný mimopražský program určil právě návštěvu Terezína... Válečné a poválečné události by ale měly být pracovním polem pro historiky, nikoliv pro politiky, kteří je někdy účelově využívají. Pro vztahy států je rozhodující přítomnost a hlavně společná evropská budoucnost.

Jiří Němec

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

Rusko, Německo – nejen reminiscence

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu