Tomáš Tichák

Mravokárný fejeton o hlouposti

Film se špatně do češtiny převedeným názvem Absurdistán se původně jmenuje Idiokracie. Kdosi nám ho nedoporučil, že je prý dost pitomý, a tak jsme si ho pustili spíš nedopatřením. A žasli jsme: je totiž pitomý velice, jenže záměrně. Líčí svět ve vzdálené budoucnosti, do kterého se probudí dva zapomenutí účastníci experimentu s hibernací. Zjišťují, že lidstvo pod vlivem stupidních reklam, reality show a na jednoduché pudy cílených politických kampaní zhloupne na úroveň neandrtálců – těm ale možná křivdím. Jediné, co už budoucí lidstvo zajímá, je uspokojování základních živočišných potřeb, přičemž nejvyšší a současně jedinou kulturu představují oplzlé televizní řachandy.

Vzpomněl jsem si při tom na svůj pradávný spor s obchodním ředitelem deníku, v němž jsem po revoluci působil: vytkl mi, že noviny jsou příliš chytré, že by měly především bavit a na jejich stránkách by se mělo jen tak zlehka klábosit. A hlavně, zdůraznil, by v žádném případě neměly čtenáře vychovávat!

V té době, po letech strachu vyslovovat jakýkoli názor, zavládl pro změnu dojem, že vyslovovat jakýkoli názor je projevem ideologického myšlení. Neslušelo se příliš psát, co si myslíme, protože by to mohlo být pokládáno za mravokárné mentorování.

Náš deník vychovávat nikoho rozhodně nechtěl, jen jsme, my, kdo ho vytvářeli, žili v iluzi, že je možné vydávat noviny, které nebudou podbízivé, a přitom se budou číst, protože se z nich lidé dovědí to, co potřebují vědět. A protože tomu budou věřit. A taky že zajímavost, „čtivost“, dokonce ani zábavnost nemusejí být nepřímo úměrné myšlenkové úrovni textů. A tak jsem řediteli odpověděl otázkou: „Jestliže tedy nemáme vychovávat, ohlupovat můžeme?“ Odpověděl se shovívavým nadhledem: „Lidi jsou dospělí, vědí, co chtějí, a my jim máme dávat jen to, nic víc.“

Zanedlouho se ukázalo, že pravdu měl on. Držel prst na tepu doby, jak se říkalo v dobách ještě předchozích. To my jsme nepochopili divoký kapitalismus. Že se nezastaví ani před mediálním trhem. Regionální noviny byly pozřeny velkými koncerny a ty je proměnily v přílohy svých zábavních nosičů reklamy. Naivové byli vyhnáni, sami zděšeně prchli anebo, aby nepřišli o práci, rezignovali a už jen trpně dodávali hluboce lidské příběhy (v novinářském žargonu zvané háelpéčka) ze svých regionů.

Pád režimu byl úžasnou zkušeností. Ukázal mi, jak moc jsem se mýlil v bezpočtu skálopevných domněnek. Například jsem byl přesvědčen, že rozhlasová stanice Hvězda, předchůdkyně dnešního Radiožurnálu, se svým nepřetržitým proudem disko popu a plytkých slovních předělů, je promyšlený brainwashing, který má systematicky otupovat mladé. A že k témuž účelu pro starší slouží Dietlovy seriály, Televarieté a jiné estrády. Opravdu jsem byl tak bláhový.

A ukázalo se, že i ten zkostnatělý režim vlastně chtěl dávat publiku jen to, po čem toužilo nejvíc, tedy nenáročnou zábavu. Jen do toho nevkládal ještě propagandu komerční, nýbrž politickou. Divoký kapitalismus dokázal, že je i v tomto směru nekonečně schopnější. Tak například už dávno pochopil, že diváci televizních soutěží nemají zájem o přechytralé soutěžící, kteří uhodnou podle jediného verše název té správné z osmdesáti sbírek Jaroslava Vrchlického. Průměrnému divákovi jsou srdci bližší tací, kteří netuší, kdo je autorem Ferdy mravence. A vůbec, že víc než radost vítězů chtějí sdílet spíš pláč těch, co „mají padáka“.

Když jsem si teď po sobě přečetl, co jsem napsal, zhrozil jsem se: opravdu jsem povýšený mravokárce! Stále mi totiž vrtá hlavou, jestli jsou média skutečně schopna ohlupovat, anebo je většina lidí natvrdlá od přírody, jak říkává nejen český prezident, ale třeba i takový vědec jako František Koukolík. Pokud mají pravdu, nemusíme se bát, že by se dystopická Idiokracie někdy stala skutečností.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Mravokárný fejeton o hlouposti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu