Album
Christine Habermann von Hoch: Cyklus Raumfühler. Ocel. 2007. Soukromá sbírka, Rakousko. Foto soukromý archiv Ch. Habermann von Hoch
V minulém čísle jsem vzpomínala na uměleckého kováře Alfreda Habermanna (1930–2008), který pocházel z jihlavské kovářské dynastie, v 80. letech odešel do Německa a stal se umělcem vpravdě kosmopolitním. V jednom z rozhovorů (v televizním dokumentu Der Schmied aus Böhmen kanálu Bayerischer Rundfunk) se zamýšlel nad tím, čím to je, e spolupráce architekta s kovářem je u delší dobu passé (nepočítáme-li podnikatelské baroko, které je kovářskými mistry povaováno za dekadenci).
Habermannova nejmladší dcera Christine, která s otcem procestovala půl světa, by si tuto otázku kladla nejspíš jinak. Její realizace určené do konkrétních profánních i sakrálních prostor u nás, v Německu, Rakousku či Itálii prozrazují následující uvaování: Jak pracovat s kovem, aby moderní architekturu maximálně obohatil? Které techniky – od tradičních kovářských přes vlastní experimentální přístupy a po vyřezávání laserem – jsou pro konkrétní místo nejvhodnější? Jak chladné kovové objekty osvětlit, aby prozářily prostor? Touto problematikou se ve své tvorbě zabývala velmi intenzivně, co vyústilo v několik cyklů designu osvětlení.
Kovářské a sochařské průpravy získané od otce si Christine Habermann von Hoch velmi váí, povauje ji za fundament, díky němu se jí dostalo elezo do krve. Od tohoto základu se odráí, aby hledala další cesty s cílem vytvářet elegantní díla z kovu, které vyprávějí příběh. Jedním z jejích vlastních přístupů jsou kresby v kovu (nízké reliéfy tvořené tepáním). Její cyklus Raumfühler – Vnímatelé prostoru – pracuje s kresbou ještě jinak: jako by ji převáděl do 3D. Na rozdíl od Calderových mobilů není u těchto levitujících soch pohyb primární, byť rozpohybování objektu je moné. Spíše jde o záměrné znejišťování diváka, hru s parametry statičnost/dynamičnost, tíha/lehkost: levitující ocelová socha působí tak křehce, e by stačil lehký závan větru, a mohla by se hýbat. A vedle kresby kovu je tu proměnlivá kresba stínů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.