Jazyk
Ve změti zpráv, které jsou buď hrozivé, nebo strašlivé, člověk aby pozitivní příběhy pohledal. Všude samá negace, ve zprávách krev a střelba, ve filmech nestvůry. V češtině je jednoduché celý svět znegovat. Stačí přidat ne-. Titulky online deníků: Kam vás nepustí bez oficiálního testu; Nepozorný řidič autobusu narazil do náklaďáku; Neznalost angličtiny neomlouvá; Sociálně slabí se dál propadají, legálně jim nikdo nepůjčí. Funguje to ale i naopak? Můeme se v českém jazyce obejít bez negativní předpony? Kdy z filmů odstraníme nestvůry, zůstanou nám stvůry a moc si nepomůeme. A jak dokládá následující ryze pozitivní pohádka bez jakéhokoli ne (snad s výjimkou slova necky), ne vdy se v češtině můeme vydat cestou optimismu...
Kníe Klan byl velmi moný člověk. Byl dovtipný, douk, slýchaně ohrabaný. Na co sáhl, to se mu povedlo, zkrátka mehlo. Komu se lení... Typický makačenko nebo, chcete-li, fachčenko. Klanovi bylo 35 let a byl stále svobodný. Kňuba, jak by řekl jeho botík otec, kníe Ptun. Boka maminka o Klanovi vdy mluvila hezky. Říkala, e je poslucha a pořádník. K enám byl vdy urvalý a choval se japně. Moná to bylo tím, jaký byl cuda a mrava, e viděl eny vdy jen ve dbalkách, v glié (ale drme se pouze deprefixace, stačí vymýšlet ologismy – jsme přeci andrtálci, jinak by u v naší pohádce létali topýři a jedli ktarinky). Klan byl zkrátka člověk řestný, ale taky dočkavý.
Jednoho dne – byla to nějaká děle – se vydal k boce tetě baronce Boce na návštěvu. Počasí bylo hostinné, přetritě pršelo. U kdy se z dálky blíil k mostu přes řeku, z nadání uslyšel enský hlas pod ním. Snad to bude jen dáma ve snázích, řekl si. Byl to bojsa, a tak se vydal mírně ohroeně vstříc bezpečenství, jak doufal. Ještě e to byl takový nechavý lida, ostatní mui v jeho věku byli týkavky a okamitě by jim hlavou prolétla myšlenka na dostinou enu. Byli zpravidla enatí, ale setkání s dobytnou důtklivou enou by povaovali za věru.
Cesta z mostu byla příkrá, ale Klan byl motora. Pod mostem u řeky stála hnutě Linka, ena asi pětadvacetiletá. Vedle ní stálo mluvňátko zhruba tříleté. Dělňátko (narodilo se ve středu) vypadalo duivě a dutalo. Linka prala ve skonale studené vodě. Prádlo tknutě leelo v neckách (ve ckách?) vedle. Bohá ena, pomyslel si Klan a vrle pozdravil. Linka na něj pohlédla, a tak tam chvíli jen tak stáli, stydatec a stoudnice. Kníe napadalo přeberné mnoství slov, asi dvě. Sčetněkrát si tu chvíli představoval. Slova volil opatrně, chtěl být horázný.
Co vás sem přivádí, pane? zeptala se Linka a uvědomila si, jak je Klan domrlý. Jsem tu dopatřením, odpověděl boák Klan. Dal byste si kousek koláče? pokračovala Linka. Klan chtěl vypadat jako nasytný naranec, ale měl velké chutenství, a tak přijal a doufal v dozírné následky svého rozhodnutí. Linka se mu smírně líbila. Byla zajímavá. Mastná slaná. Aby došlo k dorozumění, pozval ji na zámek k snídani. Byl odbytný, ale Linka přijala.
Šťastnice! zvolal Linčin otec rybář, kdy se dozvěděl o pozvání na zámek. Rybář byl ruda, ale cita. Trpěl duhy, byl na mocenské, a tak dřel od rána do noci, aby uivil Linku i s malým plechou. Ráno se Linka ustrojila, dítě naštěstí trpělo spavostí. Odmyslitelnou dílnou součástí jejích šatů byl i náhrdelník po mamince.
Kníe Klan na Linku od jejich setkání ustále myslel. Venku byl i po ránu čas, tak zcela sám v zahradě nachystal snídani. Byl to šika. Sám odklidil i dopalky a další zbytky večírku jeho bratra Rona. Klan a Ro byli rozlučná dvojka. Ro ze zámku málem vymýtil všechen švar. Na rozdíl od Rona byl ale Klan otesaný řád, modlenec a na zahradě pořádal jen kalosti.
Kdy Linka viděla, jaký je Klan u snídaně otesaný a tečný, začala k němu cítit návist. Po dvou hodinách ho pozvala na večeři do chalupy (chtěla být vděčnice) a zmizela v návratnu. Otec rybář se dost obával, ale měl měnné ochvějné názory. Klan se mu nakonec moc líbil, z Linky se stala kněna, ili spolu šťastně na zámku a lásky měli... co by se za het vešlo. Zazvonil zvonec, pohádek je konec, pokračujeme zpět ke zprávám ze světa negativity: Kam nesmíte bez respirátoru?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.