Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > Viktor Tichák: Pozitivní pohádka o Klanovi a Lince

Jazyk

Viktor Tichák

Pozitivní pohádka o Klanovi a Lince

Ve změti zpráv, které jsou buď hrozivé, nebo strašlivé, člověk aby pozitivní příběhy pohledal. Všude samá negace, ve zprávách krev a střelba, ve filmech nestvůry. V češtině je jednoduché celý svět znegovat. Stačí přidat ne-. Titulky online deníků: „Kam vás nepustí bez oficiálního testu“; „Nepozorný řidič autobusu narazil do náklaďáku“; „Neznalost angličtiny neomlouvá“; „Sociálně slabí se dál propadají, legálně jim nikdo nepůjčí“. Funguje to ale i naopak? Můžeme se v českém jazyce obejít bez negativní předpony? Když z filmů odstraníme nestvůry, zůstanou nám stvůry a moc si nepomůžeme. A jak dokládá následující ryze pozitivní pohádka bez jakéhokoli ne (snad s výjimkou slova necky), ne vždy se v češtině můžeme vydat cestou optimismu...

Kníže Klan byl velmi možný člověk. Byl dovtipný, douk, slýchaně ohrabaný. Na co sáhl, to se mu povedlo, zkrátka mehlo. Komu se lení... Typický makačenko nebo, chcete-li, fachčenko. Klanovi bylo 35 let a byl stále svobodný. Kňuba, jak by řekl jeho božtík otec, kníže Ptun. Božka maminka o Klanovi vždy mluvila hezky. Říkala, že je poslucha a pořádník. K ženám byl vždy urvalý a choval se japně. Možná to bylo tím, jaký byl cuda a mrava, že viděl ženy vždy jen ve dbalkách, v gližé (ale držme se pouze deprefixace, stačí vymýšlet ologismy – jsme přeci andrtálci, jinak by už v naší pohádce létali topýři a jedli ktarinky). Klan byl zkrátka člověk řestný, ale taky dočkavý.

Jednoho dne – byla to nějaká děle – se vydal k božce tetě baronce Božce na návštěvu. Počasí bylo hostinné, přetržitě pršelo. Už když se z dálky blížil k mostu přes řeku, z nadání uslyšel ženský hlas pod ním. „Snad to bude jen dáma ve snázích,“ řekl si. Byl to bojsa, a tak se vydal mírně ohroženě vstříc bezpečenství, jak doufal. Ještě že to byl takový nechavý lida, ostatní muži v jeho věku byli týkavky a okamžitě by jim hlavou prolétla myšlenka na dostižnou ženu. Byli zpravidla ženatí, ale setkání s dobytnou důtklivou ženou by považovali za věru.

Cesta z mostu byla příkrá, ale Klan byl motora. Pod mostem u řeky stála hnutě Linka, žena asi pětadvacetiletá. Vedle ní stálo mluvňátko zhruba tříleté. Dělňátko (narodilo se ve středu) vypadalo duživě a dutalo. Linka prala ve skonale studené vodě. Prádlo tknutě leželo v neckách (ve ckách?) vedle. „Bohá žena,“ pomyslel si Klan a vrle pozdravil. Linka na něj pohlédla, a tak tam chvíli jen tak stáli, stydatec a stoudnice. Kníže napadalo přeberné množství slov, asi dvě. Sčetněkrát si tu chvíli představoval. Slova volil opatrně, chtěl být horázný.

„Co vás sem přivádí, pane?“ zeptala se Linka a uvědomila si, jak je Klan domrlý. „Jsem tu dopatřením,“ odpověděl božák Klan. „Dal byste si kousek koláče?“ pokračovala Linka. Klan chtěl vypadat jako nasytný nažranec, ale měl velké chutenství, a tak přijal a doufal v dozírné následky svého rozhodnutí. Linka se mu smírně líbila. Byla zajímavá. Mastná slaná. Aby došlo k dorozumění, pozval ji na zámek k snídani. Byl odbytný, ale Linka přijala.

„Šťastnice!“ zvolal Linčin otec rybář, když se dozvěděl o pozvání na zámek. Rybář byl ruda, ale cita. Trpěl duhy, byl na mocenské, a tak dřel od rána do noci, aby uživil Linku i s malým plechou. Ráno se Linka ustrojila, dítě naštěstí trpělo spavostí. Odmyslitelnou dílnou součástí jejích šatů byl i náhrdelník po mamince.

Kníže Klan na Linku od jejich setkání ustále myslel. Venku byl i po ránu čas, tak zcela sám v zahradě nachystal snídani. Byl to šika. Sám odklidil i dopalky a další zbytky večírku jeho bratra Rona. Klan a Ro byli rozlučná dvojka. Ro ze zámku málem vymýtil všechen švar. Na rozdíl od Rona byl ale Klan otesaný řád, modlenec a na zahradě pořádal jen kalosti.

Když Linka viděla, jaký je Klan u snídaně otesaný a tečný, začala k němu cítit návist. Po dvou hodinách ho pozvala na večeři do chalupy (chtěla být vděčnice) a zmizela v ná­vratnu. Otec rybář se dost obával, ale měl měnné ochvějné názory. Klan se mu nakonec moc líbil, z Linky se stala kněžna, žili spolu šťastně na zámku a lásky měli... co by se za het vešlo. Zazvonil zvonec, pohádek je konec, pokračujeme zpět ke zprávám ze světa negativity: „Kam nesmíte bez respirátoru?“

Viktor Tichák

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.