Theatrum mundi

Jan Vaněček

Životní jubileum operní režisérky

„Život umělce je poskládán z mnoha jedinečností, utváří mozaiku prožitků, pocitů, nálad a nadějí“. Těmito slovy zahájila své povídání paní Inge, když jsem k ní do českokrumlovského bytu před lety přišel, neboť mě oslovila, zda bych měl chuť napsat o ní knihu. Jako humoristu mě, v nadsázce řečeno, zlákalo hlavně to, že se jmenuje Švandová. Dali jsme knize název Můj život s operou. Sotva jsem usedl, přátelsky se na mne zahleděla a pravila, že všechno v životě lidském by mělo mít v sobě radost a potěšení z našeho konání. „Snažila jsem se mít radost z toho, co jsem vytvořila, ale hlavně z toho, když se mi podařilo potěšit diváky.“ Narodila se 13. června 1936 v Praze. Maminka akademická malířka a otec architekt a výtvarník jí vytvářeli umělecké zázemí. Navštěvovala hodiny klavíru, zpěvu, chodila do baletní školy a maminka ji učila kreslit. Po gymnáziu studovala zpěv na konzervatoři, poté operní režii a zpěv na AMU. Vyprávěla o režisérském působení v divadelní praxi: v Jihočeském divadle, v plzeňském divadle Josefa Kajetána Tyla, o šéfování opeře Slezského divadla v Opavě a o hostování na dalších, i zahraničních scénách. Inscenovala 180 oper, operet a muzikálů. Tři opery režírovala v Národním divadle, devět před otáčivým hledištěm v krumlovské zámecké zahradě, např. Lazebníka sevillského, Rusalku, Carmen a v letech 1966 a 1968 velkolepě pojatou operu Zuzana Vojířová, kterou Jiří Pauer pro toto přírodní divadlo zkomponoval. K některým inscenacím navrhovala i kostýmy. Jejím manželem byl divadelní scénograf Vlastimil Koutecký. V Českém Krumlově, kam se roku 1991 přestěhovali, se oba podíleli na Slavnostech pětilisté růže.

Při jednom z rozhovorů jsem si neodpustil vyslovit latinské úsloví Nomen est omen (Jméno je předzvěst). Namítla: „Můj život moc švanda nebyla, osud se se mnou příliš nemazlil. Nastaly chvíle, kdy mi bylo ouvej, ale zvládla jsem to a uměla se radovat z úspěchů a ze vztahů k přátelům.“ A připomněla úsloví, že kdo hledá přítele bez chyby, zůstane bez přátel. „Chybovat je lidské, ale nesmí se ublížit, na to jsem byla dbalá. Svědomí máme přece jen jedno... Důležité je zůstat věrným přítelem hlavně sám sobě.“ A dodala, že s úsměvem jde všechno líp. „Neboť, jak napsal F. X. Šalda, smích je trenérem lidské duše. Já ji trénuji. Dělejte to prosím taky!“ Na ukázku se zasmála. Povšiml jsem si, že se umí smát i očima.

„Mým krédem bylo pracovat svědomitě a odpovědně. Nezáleží na tom, kolik toho člověk vytvoří, ale hlavně jak. Umění je od slova umět. Mám pocit, že se mi dařilo na jevišti dosáhnout harmonie ve vztahu autor – herec – divák, a snažila jsem se, aby se mé inscenace vyznačovaly smyslem pro výtvarnou stylizaci a metaforu. Režisér nemůže být jen pouhým předcvičitelem či aranžérem, který hýbá s panáčky, aby se na jevišti nesrazili. Nesmí se povyšovat nad zpěváky či herce, musí je věcnými argumenty a vhodným způsobem získat pro svůj záměr a pojetí; aby si to na jevišti užívali a divák poznal, že je to baví. A zatleská jim. Divadlo a umění vůbec, to je především vášeň a posedlost. Být kumštýřem jen kvůli tomu, abych se uživil, tudy cesta k úspěchu nevede. Umění není nádeničina. Chce-li někdo dělat umění, musí jím vonět.“

Náhled paní Inge na uměleckou kritiku je poměrně pozitivní, patří k životu umělce. Dokáže rozmíchat stojaté vody a zavedené stereotypy, burcuje k novým nápadům a činům.„Někdy i bolí, mám s tím zkušenosti, neboť je pouze názorem jednotlivce. Nicméně i nad nepříjemnou kritikou se musí umělec zamyslet, nemávnout rukou, ale nalézt pro sebe poučení. Pokud to tak pojme, dokazuje, že je schopen dalšího vývoje. Je-li divácký ohlas kladný a kritika rovněž, je to koruna úspěchu.“ Dodala, že diváka lze vychovávat, ale nikoliv podbízivostí, nýbrž tvůrčími činy, jimž rozumí, ne takovými, které ho složitostí odradí od další návštěvy divadla.

„V roce 1987 jsem hostovala v pražském Smetanově divadle. Jednalo se o operu Trubadúr, která byla předtím brzy po premiéře stažena z repertoáru a svěřena mně a manželovi k přepracování. Předělala jsem její předchozí hypermoderní pojetí. A manžel upravil do srozumitelné podoby scénu. Jistý kritik pak označil nadšené diváky za snobské, málo vnímavé.“ Napadlo mě, co napsal Jiří Menzel na toto téma: Stává se, že člověk se vrací z divadla pln nadšení, chápe, proč se v dávných dobách zapřahali fanoušci do kočárů svých oblíbenců. I já bych rád někdy tlačil po hezkém představení auto těch, kteří mi na jevišti udělali radost. Druhý den si vezmu noviny a zjistím, že jsem blbec, kterému se líbilo něco, co je špatné, nedokonalé, nevýrazné...

V roce 1985 byl Inge Švandové udělen titul Zasloužilá umělkyně. Vyprávěla, jak to na Pražském hradě probíhalo. A také o tom, jak ji po roce 1989 požádala jistá nadace o zaslání toho diplomu. Prý by jeho prodejem získali potřebné finanční prostředky. A že tyto diplomy poptávají prý nyní hlavně Němci. Kupují si je pro pobavení. Obrátila se na ni i jedna agentura se stejnou žádostí. „Pochopitelně jsem nic neposlala. Vážím si toho ocenění a neměla jsem zájem, aby můj diplom skončil v nějaké dražbě. A mám obavu, aby se po letech třeba stejným způsobem nekšeftovalo se současnými státními vyznamenáními, třeba s tím Za zásluhy, které dostal můj manžel z rukou prezidenta Václava Havla v roce 1998.“

Vícekrát obdržela cenu Svazu československých dramatických umělců. Gruzínský ministr kultury jí předal medaili Zacharije Paljašviliho za operu Daisi, kterou inscenovala ve Tbilisi. Poctěna byla stříbrnou medaili Bedřicha Smetany a Pamětní medaili města České Budějovice. Potěšilo ji, když v r. 2004 obdržela Jihočeskou Thálii za celoživotní dílo a v r. 2012 Cenu města Českého Krumlova. Byla mezi čtrnácti vybranými ženami z různých zemí prezentovanými v publikaci v rámci projektu Evropské ženy seniorského věku. Na návrh Klubu přátel Jihočeského divadla jí bylo nadací Život umělce uděleno v r. 2016 ocenění Senior Prix.

Příhody: Ve stejném nemocničním pokoji jako ona se onoho červnového dne roku 1936 narodilo ještě jedno děvčátko. Jmenovalo se Helena. Když se provdala, stala se z ní paní Růžičková, herečka. Byly v dětství velké kamarádky. Koncem války zažily dramatické chvíle, nálet na Prahu. „Bylo mi tenkrát devět let. Běžely jsme s Helenou ukrýt se do našeho domu, protože začaly padat bomby. Utrpěla jsem úraz a začala krvácet v obličeji. Helena byla taky zraněná, křičela u výtahu o pomoc. Činžák poblíž byl zasažený, pod zříceným schodištěm zahynuly tři naše kamarádky, s nimiž jsme si předtím hrály.“

AMU vystudovala s červeným diplomem. Byla pozvána do Rudolfina si ho převzít. „Sotva jsem vstoupila do místnosti, ozvala se strašná rána, jako tenkrát na konci války, když padaly na Prahu bomby. Všichni přítomní z toho byli vyděšeni. Nakonec se ukázalo, že to nebyla žádná bomba, ale na nedaleké Letné odstřelili sochu Stalina.“

Jejím profesorem na akademii byl Ferdinand Pujman, charismatický člověk. Disponoval znalostmi z mnoha vědních oborů. „Vzpomínám na zážitek s ním. Nastoupila jsem po skončení vyučování do tramvaje. A on do ní na poslední chvíli vběhl. Nabídl, že mám-li čas a zájem, představí mi někoho zajímavého. Když jsme vystoupili, zavedl mě do ateliéru Maxe Švabinského. Přijal nás přátelsky. Se sklenkou limonády v ruce jsem si prohlížela jeho nádherné obrazy.“

Poněkud hrůzostrašně se jevila příhoda při krumlovských slavnostech Pětilisté růže. Večer se konala na náměstí takzvaná Hospoda, kdy Vilém z Rožmberka a Petr Vok s doprovodem přihlížejí lidovým radovánkám. Režírovala to. Krotitel přinesl na pódium v pytli velkou krajtu, tanečnice si ji omotala kolem krku a tančila s ní. Bylo to na generální zkoušce. Náměstí bylo plné lidí. Při tomto čísle s hadem to paní Inge stopla a vstoupila na pódium. Krotitel odebral hada tanečnici, zezadu se k ní pokradmo přiblížil a položil jí ho nečekaně přes ramena na hruď. Chtěl asi pobavit diváky na její účet. „Začala jsem hada hladit po hlavě. Zůstal v klidu, já taky. Dělalo mu asi to pohlazení dobře jako pejskům a kočičkám.“ Sklidila za to prý větší potlesk než pak ta tanečnice při vystoupení.

Operní pěvkyně Eva Urbanová řekla: „Ráda vzpomínám na svoji plzeňskou éru, potkala jsem tam paní Inge Švandovou, která byla vynikající režisérkou a dala mi velkou hereckou průpravu.“ A pěvec Svatopluk Sem: „Bylo mé štěstí, že jsem potkal paní režisérku Inge Švandovou-Kouteckou, která nás učila na českobudějovické konzervatoři herectví, líčení a dějiny divadla. Myslím, že nic lepšího mne potkat nemohlo.“

A přítel František Ringo Čech: „Na paní režisérku Švandovou mám ty nejkrásnější vzpomínky. Je bezesporu chloubou Plzně. Viděl jsem tam skoro všechna její představení. Její inscenace byly skvostné. Má vytříbený vkus pro operu. Určitě by se vyvarovala pojetí, jež někteří současní režiséři provádějí s klasickou operou. Nedopustila by třeba takovou pitomost, aby Rusalka zpívala Mám, zlaté vlásky, mám – a byla zrzavá nebo bruneta.“

Na otázku, zda, kdyby mohla, by si zvolila znovu dráhu operní režisérky, paní Inge říká: „Určitě ano. Tenkrát na AMU jsem udělala krok správným směrem. Poznala jsem mnoho vynikajících umělců, dobrých a čestných lidí. A cítila vždy určitý závazek ke svému jménu, abych ho nepokazila. Za své štěstí nese přece odpovědnost každý sám. Nejsem znuděná svou minulostí.“ A jak vidí budoucnost opery? „Je odrazem své doby a patří neodmyslitelně ke kulturnímu bohatství lidstva. Je důkazem jeho tvůrčích schopností, dovedností a znalostí. Bude se jistě nově formovat, ale zůstává stále produktem lidského citu a umění. A tak věřím, že ze světa nezmizí.“

Pokusil jsem se v knize vytvořit portrét ženy, jež zanechala v českém operním umění výraznou stopu. Vzpomínky na něco hezkého dávala najevo dojetím, v jejích očích jsem zahlédl slzy. Slzy upřímnosti a radosti. Jejím rádcem při jakémkoli konání bylo a stále je srdce. Takovou jsem ji poznal a vážím si, že mi to bylo dopřáno. Je to renesanční žena. Kromě hudby nalezla zalíbení také v kresbě a poezii. Na závěr knihy vyjádřila veršem své vyznání:

A tak končí vzpomínání na minulé časy, / člověk při tom uvažuje, kolik ještě asi. / Dokud na světě je láska, hudba, slunce, smích, / radujme se z nich. / Ať si bylo, jak si bylo, mně se chce žít dál, / i když někdy slza skápla, život za to stál.

Jan Vaněček

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Vaněček

Životní jubileum operní režisérky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu