Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Divadla spolu

Přála jsem si, abych do tohoto čísla Listů už mohla psát o živém divadle, ale do uzávěrky se mi nepodařilo nic vidět. Zde je tedy zpráva o jednom hravém on-line projektu, do něhož se zapojilo 14 divadel činoherních a loutkových. Jmenovalo se to VITAMIN D aneb Divadla spolu: název si pohrává s tím, že vitamín D je podpůrnou substancí při léčení covidu. Zadání bylo rozvinout vylosované přísloví v divadelní tvar a během 72 hodin celou věc vymyslet, nazkoušet a natočit nejvýše patnáctiminutový snímek. Pravidla byla poměrně přesně dána, aby byly podmínky co nejspravedlivější. Hlavním kritériem je skutečnost, že výsledkem nemá být film, ale záznam divadelní inscenace. Natáčet se tedy musí na jevišti nebo zkušebně (exteriéry jsou zakázány) a snímat se může maximálně na dvě kamery. Výsledky bylo možno vidět na facebookové stránce projektu, nejlepší z nich vybírali diváci. Iniciátorem akce bylo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, kde se také odehrával slavnostní večer za účasti – nebo neúčasti, podle vzdálenosti a možnosti dodržet protiepidemická opatření – zástupců jednotlivých divadel.

Bylo vylosováno mexické přísloví Nestačí, že umíš jezdit, musíš umět taky padat. A divadla se dala do práce. Jízda i pády byly celkem rovnocennou inspirací, ať už v původním nebo přeneseném smyslu. A na začátku vystoupení, mimo limit vyměřeného času, se divadlo tvůrčím způsobem představilo: seznámilo publikum s vlastními prostory a budovami, tradicí, zaměřením.

Činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni pojednala svůj příspěvek jako pohled do přípravy inscenace, na takzvanou explikační poradu. Výtvarnice, která si vymyslí náročnou scénu z přírodnin (včetně vody), je rutinéry z divadelních dílen, ředitelem, ekonomkou a jevištním mistrem nakonec dotlačena k banální kašírce: ejhle, pád.

Východočeské divadlo Pardubice v nevábném interiéru sehrálo variaci na reality show Prostřeno, věčnou inspiraci jídlem a obecně konzumací.

Městské divadlo Kladno si posvítilo na Sedm pádů lidstva (od vyhnání z ráje až nevím už kam), Klicperovo divadlo v Hradci Králové se za pomoci jakéhosi stroje dostalo do nejrůznějších (vlastních) poetik a historických okamžiků jako pašijový příběh, Francouzská revoluce nebo bitevní pole světové války – každá epocha končí pádem. Nazvali to Vynález spásy. Divadlo Antonína Dvořáka z Příbrami předvedlo několikaminutovou tvůrčí debatu o tom, co by se na dané téma dalo vytvořit, když nás nic nenapadá, až nakonec zazpívali písničku. Trošku se hrálo i o tom, že musíš umět nejen padat, ale také vypadat. V Mladé Boleslavi to postavili na slovním nedorozumění a křížovce, městské divadlo Zlín sehrálo dramaticky ucelený příběh moderního Joba, muže na vrcholu kariéry, který o všechno přijde.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec skloubilo taneční show se satirickým skečem televizního střihu: nazvali to Volný pád.

Loutkáři z Divadla loutek v Ostravě tematizovali neustálé potlačování loutek v inscenacích, za což si v epilogu vysloužili jejich nenávist a spílání. A liberecké Naivní divadlo vsadilo na loutky všechno a předvedlo bezpočet variací na jízdu a pády, zejména pak na lyžích, ve sněhu a skoro bez textu. A vystoupilo také ostravské divadlo Mír, které se těšilo veliké průběžné podpoře hlasujících. Předvedlo pseudoavantgardní sebeironickou kreaci s vlastní filmovou estetikou.

Jediné divadlo, které uchopilo zadané téma metaforicky a dokázalo bez stokrát okoukané, zejména televizní machy stvořit zábavný i divadelně pěkný kousek, bylo Západočeské divadlo Cheb. Inscenaci nazvali Strajk! a přísloví rozvedli jako hru o životě malé kuželky, která svou školku absolvuje v Člověče, nezlob se a zkoušku z dospělosti v bowlingu. Malá kuželka se bojí pádu, nechce být vyhozena při člobrdu ani nechce upadnout z žonglérovy ruky a při bowlingu zůstává stát jako jediná a prohrává družstvu turnaj. Musí se naučit... Komedie, která neplýtvala slovy, byť se jich neodříkala, poskytla i hereckou příležitost představitelce malé kuželky, ale hlavně vrchní trenérce bowlingu, kterou herečka sehrála jako bezcitného zupáka se všemi nešvary velitelského chování. Herec v dotažené pohybové kreaci zatančil bowlingovou kouli, která vyklouzne z ruky a valí se na kuželky. Účinkující byli navlečeni do barevných trikotů se zastrčenými rukávy, takže skutečně vypadali jako kuželky, byť tělesné tvary v trikotu překypovaly.

Při sledování toho maratonu ve mně narůstala otázka, jak to přijde, že jsou činoherní divadla tak připoutána ke stolu jako k hracímu prostoru. Že napsané dialogy jsou až na malé výjimky nepřesné, upovídané, a současně nicneříkající. Jak se inscenační týmy obtížně pozdvihují nad civilní rovinu, a když, tak pomocí sebeparodie nebo principu „jak se dělá divadlo“. Jak tematizace východiska „nevíme co s tím“ někdy zůstane obsahem celého dílka. Jak bylo vlastně všechno odvozené – ze současné filmové, televizní, bavičské, literární produkce. Ale bylo vidět, že se divadla během pandemie naučila velmi dobře zacházet s technikou a principy filmu a zapojit do produkce i filmové umění střihu a multimediálních praktik.

O to větší potěšení jsem měla z chebského divadla (spojeného s karlovarskými herci), kterému nejen že nechybí hravost, ale jehož tvůrčí kolektiv dokázal v hříčce o kuželkách vytvořit dokonce prostor pro dvě výrazné postavy. A protože nikde nikoho nejmenuji, nebudu jmenovat ani Kateřinu Pokornou v roli zupáckého trenéra bowlingu; podařilo se jí sdělit v postavě zestárlého, kouřením (a asi i alkoholem) zdevastovaného, cynického hráče i cosi o povaze jízdy a pádů v divadelní kariéře.

Slavnostní večer projekcí v libereckém Divadle F. X. Šaldy proběhl 9. května, hlasování bylo možné do 19. května. Odměnou vítěznému divadlu je socha Ládi (nevím, proč se tak jmenuje), připomínající filmařského Oscara, jen větší a neforemnější.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Divadla spolu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu