Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Rozsáhlá tvorba Ilji Grigorjeviče Erenburga měla většinou publicisticko-satirický záměr. Taková literatura má v Rusku dlouhou tradici od Radiščeva a Saltykova-Ščedrina v 19. století až do současnosti. Erenburg byl žurnalista a díky tomu měla jeho beletrie zvláštní charakter. I jeho talent se vymykal běžným schématům. Ve 20. letech minulého století byl proto Erenburg řazen k tzv. poputčikům, tedy spisovatelům, kteří sice nebyli označováni za kontrarevolucionáře, na druhou stranu však nepatřili k těm „pravověrným“ (z ruského nam s vami po puti, máme shodnou cestu). Nejvýznamnějším poputčikem byl beze sporu Leonid Leonov (1899–1994), známý i u nás románem Ruský les. V něm se za rouškou sporu dvou vědců (jeden prosazuje šetrný vztah k lesu, druhého zajímá jen zisk) odkrývají etické hodnoty ruské společnosti, její minulost i budoucnost. Jeho opus magnum, rozsáhlý román Pyramida, však vyšel až roce autorovy smrti a do češtiny pochopitelně přeložen nebyl. Současná ruská literatura byla v té době u nás v podstatě nevydavatelná. Spisovatel do Pyramidy vložil svůj výklad hledání cesty Ruska a jeho národa za pravdou… (M. Hrala: Ruská moderní literatura 1890–2000, 2007).
Ale zpět k Erenburgovi. Ten nebyl členem žádné literární skupiny a mezi válkami víc než v Rusku pobýval v zahraničí. Narodil se v Kyjevě, kde vyrostl v neortodoxní židovské rodině. Prožil mládí ještě v době pogromů, a to na něj, podobně jako na Babela, zapůsobilo na celý život (B. Mathesus, J. F. Franěk: Přehled sovětské literatury, 1971). Gymnázium studoval již v Moskvě, byl však vyloučen pro práci v ilegálním studentském kroužku. Jeho otec patřil k první generaci kyjevských židů, kteří se vstupem na ruské školy pokusili uniknout z ghetta. Od roku 1896 působil jako ředitel pivovaru v moskevské čtvrti Chamovniky, tj. téměř v centru dnešní Moskvy.
Za první světové války se Ilja Erenburg stal dopisovatelem několika ruských novin, své válečné črty následně sebral do knihy Tvář války (1920). V létě 1917 se vrátil do Ruska a pracoval pak v různých kulturních institucích. Poměry po bolševickém převratu mu však nekonvenovaly, proto roku 1921 odešel opět do Francie jako novinový zahraniční dopisovatel. Pobýval střídavě v Rusku i v zahraničí a udržoval styky s literární emigrací, což do Leninovy smrti ještě nebyl takový problém. Jeho v zásadě skeptický vztah k životu vůbec ovlivnil jeho postoj k buržoaznímu i sovětskému zřízení, v Erenburgových dílech té doby se to projevilo velmi silně. Z obavy ze sílícího fašismu ovšem počátkem 30. let zaujal jednoznačně prosovětské stanovisko a výhrady k sovětskému režimu potlačil. V 50. letech, v atmosféře tzv. studené války, v něm pokračoval bez ohledu na tragické momenty domácího života, o kterých jako bystrý novinář nemohl nebýt informován. V té době byl členem předsednictva Světové rady míru a patřil mezi prominentní sovětské spisovatele (mj. obdržel dvě Stalinovy ceny). Po smrti sovětského vůdce se však významně angažoval proti kultu osobnosti a jako jeden z prvních příslušníků starší generace ruských spisovatelů projevil plný souhlas s kritikou stalinského období (M. Hrala). Novela Tání, psaná v letech 1954 až 1956, se přes značnou schematičnost stala programovou knihou a dala název období uvolnění ve druhé polovině 50. let.
Rodinné prostředí mladého Ilju předurčovalo ke zcela jinému, „spořádanějšímu“ životu, než jaký začal vést gymnazista z dobře situované buržoazní rodiny. Student citlivě vnímal dopady ostudně prohrané rusko-japonské války, účastnil se stavby barikád během revolučních bouří počátkem r. 1905, k otcově nelibosti čítal programy ruské sociálně demokratické strany a Leninovy články. Coby člen ilegální studentské revoluční buňky, v níž se podílel na rozmnožování a vylepování letáků, byl v sedmnácti letech vyloučen ze školy (jako jeden z nejvzdělanějších evropských spisovatelů patřil tedy k těm, kteří neměli ani maturitu) a uvězněn. Soudního procesu se však nedočkal, rodina složila vysokou kauci, Ilja byl propuštěn a vyhoštěn z Moskvy. Vykročil pak, sledován ostře policejními úřady, vyzkoušenou cestou vyhnanců do kočovného života od města k městu. Otec mu bez jeho vědomí vymohl povolení k odjezdu do zahraničí na „krátkodobé léčení“, které se protáhlo na téměř deset let.
V prosinci 1908 dorazil Ilja do Paříže. Stala se později jeho druhou domovinou, učinila z něj básníka a přijala ho do družného společenství umělecké bohémy… Vysedávání v hlučných svobodomyslných pařížských kavárnách Closeries de lilas a v proslulé Rotondě, „hlavním stanu různojazyčných podivínů“, kde bylo možné k šálku kávy dostat zdarma listy bílého papíru, vedlo k jeho přátelství třeba s Apollinairem. Když ten odešel na frontu první světové války, pokusil se Erenburg také dostat k armádě. Neprošel však lékařskou prohlídkou, což ho ušetřilo otřesných zážitků. Zůstal tedy v Paříži, živil se příležitostnými zaměstnáními (noční vykládky na nádražích) a pozoroval až neskutečně přízračnou destrukci života, světa i člověka, zcela jinou než na kubistických plátnech svých přátel, kde se z rozbitých forem rodil nový řád a harmonie…
Když se na začátku roku 1917 dostaly do města nad Seinou rozporuplné zprávy o svržení cara v Rusku a o revoluci, složitou cestou přes Anglii, Skotsko, Belgii, Švédsko a Finsko putoval do Moskvy. Jeho polohladový život pokračoval i tam, jen Rotondu nahradily básnické kavárny a staré přátele noví – Majakovskij, Cvětajevová, Pasternak, Bělij a mnozí další.
Jeden z nejpohotovějších glosátorů dění dvacátého století se sám v hloubi duše vždy považoval za člověka „staré doby“, za odchovance a dědice devatenáctého století, které v jeho dějinném kalendáři odešlo s prvními výstřely první světové války. Své „staromilské“ lpění na hodnotách „romantických“ a „humanitních“ nejednou zastíral provokativní skepsí, břitkou ironií…, napsala rusistka Miluše Zadražilová v úvodu nového vydání Bouřlivého života Lazika Rojtšvance (česky 1929 v autorizovaném překladu K. Koeniga, poté 1987 a znovu 1989) v slavné odeonské edici Světová četba s větrnou růžicí na obalu. Spisovatel i kongeniální překladatel románu Jan Zábrana již nebyli mezi živými a předmluva byla podepsána jménem jejího manžela Ladislava, neboť ona zrovna nesměla publikovat.
Z Moskvy válečného komunismu, v němž se lidem Erenburgovými slovy nikdy nevedlo tak špatně a zároveň nikdy neplanuli takovým tvůrčím nadšením, se vydal do Poltavy za umírající matkou. Odtud pokračoval do Kyjeva, kde zažil několik změn vlády. Po uklidnění situace tam organizoval kolonie pro bezprizorné děti. Zároveň se zde seznámil s malířkou Ljubou Kozincevovou, která se brzy stala jeho ženou. Oba se vraceli oklikami, o kterých rozhodovalo rozložení front občanské války, zpět do Moskvy. Z iniciativy proslulého režiséra, herce a divadelního pedagoga Vsevoloda Mejercholda byl Ilja Erenburg určen „správcem“ všech sovětských dětských divadel. V té době se sblížil s porevoluční uměleckou avantgardou, s většinou jejíchž členů Stalin později tvrdě zúčtoval. Erenburg se pak po celé meziválečné období cítil na svých cestách po Evropě jejím horlivým zprostředkovatelem, nejmenovaným vyslancem a neoficiálním mluvčím.
Ladem ležící zásoba nepřeberných zkušeností, zážitků, pozorování, pocitů a úvah přímo volala po zevrubnějším podání… Pozvolna krystalizoval záměr originálního románu, který by zachytil předválečná léta, válku i revoluci (M. Zadražilová). Cesta k avantgardnímu románu, který autora ihned proslavil, byla otevřena.
Erenburg začínal jako básník, debutoval knihou Verše, vydanou roku 1910 v Paříži. Sám později tuto svoji sbírku označil za epigonskou a mizernou, nicméně k poezii se během svého života ještě vrátil, především během druhé světové války. V roce 1918 následovala sbírka Modlitba za Rusko, vydaná opět v Paříži. Revoluci v ní viděl jako bořitelskou sílu, stavěl se vůči ní kriticky. O rok později však spatřila světlo světa sbírka Oheň, věnovaná Rusku a revoluci.
Známým spisovatelem se stal teprve románem Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita z roku 1922. Polofantastický příběh „velkého učitele a jeho žáků“ obsahuje satirický obraz rozbouřené poválečné Evropy i Ruska… „Velký provokatér“ Jurenito vychází z přesvědčení, že svět spěje vlastním přičiněním k zániku, a chce mu „pomoci“ svými fantastickými činy (M. Hrala).
Avantgardní román ironizuje a popírá dadaisticky provokujícím gestem měšťanskou kulturu 20. století. Dadaismus (z franc. dada, což v dětské řeči znamená koníčka či obecně hračku; literární a výtvarný směr) vznikl jako revolta vůči válečným hrůzám, od r. 1920 se jeho představitelé soustředili v Paříži. Propagoval naprostou svobodu umělecké tvorby, zbavené jakékoliv společenské funkce. Postupně přešel do surrealismu.
Základní dějový půdorys volné a pestré románové stavby postihuje již celý nezvykle dlouhý titul, má jít vlastně o parodii na názvy starých literárních děl: Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita a jeho žáků monsieura Délaia, Karla Schmidta, Mr. Coola, Alexeje Tišina, Ercola Bambucciho, Ilji Erenburga a černocha Ajši ve dnech míru, války a revoluce v Paříži, v Mexiku, v Římě, v Senegalu, v Kiněšmě, v Moskvě a na jiných místech, item rozmanité názory učitele o dýmkách, o smrti, o lásce, o svobodě, o hře v šachy, o plemeni židovském, o konstrukci a o mnohém jiném. Učitel, původem Mexičan (k této postavě do jisté míry inspiroval Erenburga jeho pařížský přítel, mexický malíř Diego Rivera), hlasatel nutnosti zničení světa, prochází se svými „žáky“ Evropou před 1. světovou válkou a během ní, přitom konfrontuje svoji teorii s neméně ďábelskou praxí rozběsněných dějin… (Vladimír Macura ve Slovníku světových literárních děl, 1988). Ve chvíli stabilizace nového režimu v sovětském Rusku se učitel, unavený trmácením se po světě, rozhodne umřít, jeho dílo je dokončeno. Nechá se zastřelit banditou kvůli novým holínkám. Vypravěč – „žák“ Erenburg skládá učiteli hold svým románem, který uzavírá věnováním „všem bratřím bez boha, bez programu, bez ideje, nahým a opovrženým, milujícím jen vítr a skandál“ a dadaistickým „Bum bác!“
Hlavní hrdina je „skeptický filozof“, v podstatě anarchista odmítajícím přítomnost. V knize jde o kritiku kapitalismu, bílé líčí Erenburg jako dokonalé lumpy a idioty, ale satira na revoluční Rusko je stejně ostrá a tvrdá… (Mathesius, Franěk). Kaleidoskopická stavba románu, inspirovaná soudobým avantgardním filmem, byla na první pohled pokusem o odmítnutí tradičního typu klasického sociálního románu. Erenburg zde po svém rozvíjí dobový evropský slogan konce umění, rozšířený ve všeobecnou negaci a naprostou revizi všech hodnot současné civilizace, morálních, politických, kulturních i filozofických. Svět se v knize obnažuje nejen ve svých dějích, nýbrž i v karikaturách různých „národních“ typů. Mr. Cool je ztělesněním podnikavého a pokryteckého Američana, Němec Schmidt je posedlý racionalizací světa atd. Sám Učitel Julio Jurenito je pod maskou moderního Mefista a mystického „zasvětitele“ do mistrovství zla především velkým dadaistickým provokatérem, jenž přivádí ad absurdum všechnu zdánlivou normalitu skutečnosti… (V. Macura).
Erenburg napsal román v létě 1921 v Belgii (po svém vyhoštění z Francie), vydal jej téměř současně v Moskvě i v Berlíně a kniha, záhy přeložená do několika jazyků, vzbudila v Evropě všeobecnou pozornost. V jeho vlasti však příliš dobře přijata nebyla, zejména kvůli nejednoznačnému postoji k revoluci. Do češtiny byla převedena poprvé r. 1926, později byla vydána v překladu Jaroslava a Vlasty Tafelových (1966 a 1984) s doslovem básníka a překladatele Jiřího Taufra. Mj. v něm píše: Ostatně Jurenito a Švejk jsou – ne-li pokrevnými příbuznými, tedy určitě vrstevníky, důstojnými absolventy vysoké školy své doby…
Julia Jurenita jsem napsal za měsíc, psal jsem, jako by mi ho někdo diktoval. Když už mě bolela ruka, vycházel jsem k moři… Psát jsem neuměl. V knize je mnoho zbytečných epizod, není dost opracovaná, hemží se to v ní kostrbatými výrazy, ale mám tu knihu rád, napsal sám spisovatel po letech (Lidé, roky, život, přeložili Zuzana Krejčová a Jaroslav Hulák).
Jakýmsi pokračováním úspěšné prvotiny se stal groteskně satirický román s hluboce poetickým nábojem Bouřlivý život Lazika Rojtšvance (1928), v originále Rotěnšvaněca, tedy „rudého Švance“. Chudý krejčí Lazik se marně snaží přizpůsobit době i okolí, ve své snaze však prokazuje znovu a znovu svou absolutní nepřizpůsobivost. A to jak v rodném Gomelu pod novou sovětskou vládou, tak potom v Polsku, Německu, Itálii či Francii.
Lazikova životní pouť končí v Palestině, která, ač nazývána zemí zaslíbenou, se ukázala být stejná jako všechny ostatní – bohatým se zde vede dobře, chudákům špatně. Stavba románu odkazuje ke Gogolovým novelám a k tradiční „skazové“ linii klasické ruské prózy (skaz představuje v Rusku tradiční formu lidového vyprávění). Gogolovský je i začátek příběhu. Nebýt citlivého donašečského sluchu občanky Puke, cvikal by Lazik dál nůžkami a bavil své gomelské zákazníky humornými historkami… (M. Zadražilová).
Když jsem pěkně stříhal na kalhoty, radovaly se a zpívaly. Každá věc chce být lepší…, říká Lazik při jednom setkání. A těsně před smrtí v Jeruzalémě reprodukuje slova jistého slavného východoevropského rabína: Já o tenhle hotový ráj nestojím. Já myslím, že tam můžou žít jedině andělé, poněvadž to nejsou lidi, nemají ani srdce, ani játra, ani vášně. Člověk se ale vůbec nemá bát, ani když se řítí dolů (míněno směrem k peklu). Jak by bylo možné vystoupit nahoru, kdyby se nikdy nepadalo? … To není můj ráj, můj ráj vůbec neexistuje, ještě jsem ho nestvořil… Když se budu moc smát a moc plakat a moc milovat – potom možná na pokraji hrobu ten svůj zkrvavený ráj uvidím… (přeložil Jan Zábrana).
Spojení vskutku humorné satiry se spodní beznadějnou kritikou činí tento román vrcholným dílem Erenburgovým (Mathesius, Franěk).
Jednou z nejznámějších Erenburgových knih je povídkový cyklus Dýmky z roku 1923 (česky 1924, v úplnosti 1968). V Dýmkách (později Třináct dýmek, stejně jako v ruském originále) cítím zvláštní směs patosu, tragiky a ironie, kterou jsem před lety jako náctiletý vnímal v knihách Ludvíka Aškenazyho, jež byly po sametové revoluci uvolněny z uzavřených depozitů knihoven. Inu proč ne, oba spisovatelé měli židovské kořeny a všichni židé mají zřejmě v jádru něco společného. Zasutý, ale věčně přítomný strach z pogromů, hrůzy a neštěstí. Mohou ho překrývat maskou chladu a vypočítavosti sebevíc.
Kniha je brilantně napsaná a rozhodně ji doporučuji každému k prvnímu seznámení s Erenburgem. Ten v předmluvě napsal: Jestliže si čtenář po dočtení této knížky zapálí dýmku a oddá se úvahám o tom, jak vznešená a krutá je láska, jak rychle plynou léta, jak se rozplývá dým nadějí a vychládá popel vzpomínek, oddá-li se, stejnoměrně dýchaje do dýmky, duše duši – nebude pilná práce autorovy červnové prázdně marná.
Víc nebudu prozrazovat, ale neodpustím si citát z třetí dýmky (vetešníkovy):
Všechno, co je uděláno jen pro zábavu hlupákům, stářím se kazí a pozbývá na ceně. Všechno, co je uděláno pro potěšení moudrým, léty na ceně nabývá…. Snít o čemkoli znamená mít mnoho, získat cokoli znamená všechno hned ztratit… (přeložil Jaroslav Tafel).
Dýmky v r. 1961 zfilmoval Vojtěch Jasný. Film jsem neviděl, nemohu jej tedy komentovat. Nicméně měl solidní herecké obsazení (Juraj Herz, Josef Hlinomaz, Václav Lohniský, Karel Effa, Vladimír Menšík, Vít Olmer, Jana Brejchová, Jan Kačer, Waldemar Matuška, Jiří Sovák, Jiřina Jirásková, Iva Janžurová a mnozí další).
Ve 30. letech Erenburg napsal dva budovatelské romány (Den druhý a Jedním dechem). Za ještě větší pokles jeho tvorby považuje M. Hrala trilogii Pád Paříže (1941, česky poprvé 1947), Bouře a Devátá vlna. Druhý z románů se věnuje druhé světové válce, třetí je schematickým obrazem rozděleného světa během tzv. studené války (působí spíš jako beletrizovaná agitka o několika stech stranách než jako skutečná beletrie, M. Hrala). Devátá vlna je jediným dílem, o němž sám autor prohlásil, že si je mohl odpustit. U Pádu Paříže je nutné se přece jen zastavit. Erenburg jej začal časopisecky otiskovat již počátkem r. 1941, tedy ještě dříve, než německá vojska napadla Sovětský svaz. Knihu dokončoval v přestávkách mezi výjezdy na fronty Velké vlastenecké války (M. Zadražilová).
Večer vypadala Paříž jako pustý les; i modré svítilny byly zhasnuty. Chodce zastavovala policie; prováděla se kontrola průkazů. Mluvilo se o vyzvědačích, o parašutistech… Na ulicích se objevili uprchlíci. Bloudili zmateně kolem nádraží. Dívali se na Pařížany prázdnýma, nevidoucíma očima. Nevnímali hluk živého města. Nadarmo šoféři houkali, kleli – uprchlíci neslyšeli, jako by v jejich uších utkvěly jiné, strašlivé zvuky… (přeložila Raisa Novotná).
Ilja Erenburg jako očitý svědek ostudné francouzské porážky přes výhrady k uměleckým kvalitám románu přinesl významné sdělení. Ve svých pamětech se vyjádřil: Nepodařilo se mi uchovat dopisy přátel – stovky dopisů jsem musel spálit, když fašisti obsadili Paříž, a i pak jsem dopisy víc pálil, než schovával…
Za války se Erenburg stal nejpopulárnějším válečným korespondentem z východní fronty. Když si na sebe člověk obléká vojenský plášť, opouští teplý, košatý, složitý život. Všechno, co ho vzrušovalo včera, se mění v přízrak… (přeložil Jaroslav Hulák).
Tání
Poprvé jsem se s jménem Ilji Erenburga setkal právě v souvislosti s uvolněním v Sovětském svazu i jeho východoevropských satelitech po Stalinově smrti, které je výstižně nazýváno táním. Označení je odvozeno od názvu novely, ve které popisuje život v menším městě. Život s jeho starostmi i radostmi, společenství lidí různých povah i osudů. Četl jsem knihu ve slovenském překladu M. Freistadtové (Odmäk, 1957), česky k dispozici není. Spisovatel si zde v náznacích dovolil odvážné věci, třeba zmínku o odsouzených lékařích v rámci jednoho ze stalinských monstrprocesů a jejich pozdější rehabilitaci. Jeden z hrdinů si v myšlenkách uvědomuje, že u nás niet spravodlivosti! To samozřejmě platilo, platí a bude platit ledaskde na světě, v Sovětském svazu 50. let minulého století ovšem zvlášť tíživě.
V úvodu svých pamětí (Lidé, roky, život) Erenburg napsal: Mnozí z mých vrstevníků se ocitli pod koly doby. Já však vyvázl – ne proto, že bych snad byl silnější nebo prozíravější, ale proto, že v některých údobích se osud člověka nepodobá korektně rozehrané šachové partii, nýbrž loterii… Doba byla příliš těžká, než aby se člověk mohl vléct s přítěží vzpomínek… Málokdo psal deník, dopisy byly krátké a věcné – „jsem živ a zdráv“.
Erenburgovy vzpomínky seznámily zejména mladou generaci s celými vrstvami moderního ruského i světového umění, jež byly ve 30.–50. letech v SSSR na indexu, a pokud se o tomto umění psalo, pak nanejvýš v hanlivých poznámkách s přívlastky úpadkové, formalistické, protilidové… (M. Hrala). Byly psány v letech 1961 až 1965, česky vyšly ve dvou dílech (1962 a 1967), souborně pak roku 1986. Toto vydání jsem objevil ve školní knihovně gymnázia v Ústí nad Orlicí. Sáhl jsem po něm, abych se konečně dozvěděl o „původci“ termínu tání něco víc. Bylo to někdy kolem r. 2010 a byl jsem prvním čtenářem, který si tu knihu v knihovně vypůjčil!
Období kultu osobnosti Erenburg přečkal bez úhony. Pobýval hodně v cizině a měl do jisté míry výjimečné postavení jako „exportní“ sovětský autor. Dokonce se zastával proskribovaných autorů, třeba básnířky M. Cvětajevové či I. Babela. Rok před Stalinovou smrtí však podlehl tlaku a napsal Devátou vlnu, ve které pochleboval J. V. Stalinovi. Šedesátá léta znamenala i v Sovětském svazu, stejně jako v Československu značné oživení společenského a uměleckého života, nástup nové generace tvůrců, nebývalý rozmach literární a též filmové produkce, dosahující úrovně soudobého evropského i světového umění s typicky ruskou osobitostí… Uvolňování naráželo na tvrdý odpor konzervativců, Chruščov byl nucen lavírovat. V uměleckém světě se to projevilo tvrdým útokem na I. Erenburga, rozčilením na výstavě moderního umění (což mu asi nedělalo potíže, vystavené artefakty mu nic neříkaly) a dalšími omezujícími kroky. Ke ztrátě jeho popularity přispěly i ekonomické potíže… (M. Hrala). Během dovolené na Krymu v roce 1963 byl Nikita Chruščov odvolán a na místo prvního tajemníka strany nastoupil Leonid Brežněv. Nastala éra stagnace, kterou ukončila až Gorbačovova perestrojka.
Do mladé republiky přijel Erenburg poprvé v roce 1923 na pozvání lingvisty Romana Jakobsona (mezi válkami žil v Praze). Pak sem zajížděl často, seznámil se s členy Devětsilu (levicového uměleckého svazu) a nakladatelem Otokarem Štorchem-Marienem. Ohlasy jeho návštěv, případně polemiky o surrealismu se tehdy hojně objevovaly v tisku, např. v komunistické Tvorbě. V roce 1938 se Ilja Erenburg seznámil s Karlem Čapkem. První překlady jeho publicistiky se objevily již roku 1920, o tři roky později otisklo Rudé právo vybrané kapitoly z Dýmek. V roce 1937 byly publikovány reportáže se španělské občanské války, např. v Rudém právu či Moravské Rovnosti.
Hojné byly také Erenburgovy návštěvy po roce 1945, například cestou na Norimberský proces. Naposledy k nám přijel ještě krátce před smrtí v roce 1967, při té příležitosti se zde setkal se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem. A. J. Liehm s ním tehdy připravil rozhovor pro Literární noviny (č. 10), nekrology v týchž novinách (č. 36/1967) napsali Jarmila Glazarová či Laco Novomeský (M. Zahrádka a kol.: Slovník česko-ruských literárních vztahů, 2008).
Jak se tedy vlastně stavět k Iljovi Erenburgovi? Erenburg byl duch neúnavný, až do svého vysokého stáří znovu a znovu se bijící za lidskost a spravedlnost, uvedli Bohumil Mathesius a Jiří F. Franěk ve skriptech Přehled sovětské literatury. František Mikš ve své čtivé a intelektuálně provokativní práci zkoumající nepříliš vábné kořeny malířské moderny, o nichž se většinou cudně mlčí (anotace knihy, která je stále k mání přes internetový portál velkoobchodního distributora Kosmas) ovšem označil Erenburga za sovětského propagandistu. Mikšovu knihu Rudý kohout Picasso (Ideologie a utopie v umění 20. století. Od Malevičova černého čtverce k Picassově holubici míru) jsem se zájmem přečetl, s jeho zkratkovitým zařazením Ilji Erenburga ovšem zásadně nesouhlasím. Shoduji se v tom s M. Hralou, podle nějž ani v případě jeho nejméně hodnotných románových epopejí z doby, kdy se ve službách sovětského režimu angažoval ve vlně tzv. světového mírového hnutí během studené války, je představa, že je Erenburg psal na přímou politickou objednávku nebo aby si vylepšil své postavení, nereálná. Zřejmě tehdy jako mnozí jiní podlehl přesvědčení, že je jeho povinností stát na straně pacifismu.
Erenburg nebyl mimořádný umělec, byl příliš povrchní a rychlý, spíš novinář a žurnalista. Ale jeho pohotovost, obrovské znalosti, široký světový rozhled, pravdomluvnost, odvaha, statečnost a otevřenost udělaly z mnoha jeho děl událost, která přesáhla zdaleka hranice literatury… (Mathesius, Franěk).
Konstantin Paustovskij (1892–1962), Erenburgův souputník též původem z Ukrajiny, u nás také dříve známý a oblíbený, se o Erenburgovi vyjádřil: Kdyby dnes žil Hans Christian Andersen, mohl by napsat krutou pohádku o starém statečném spisovateli, který lavinami času, léty válek a neslýchaných utrpení jako drahocennou živou vodu pronesl ve svých dlaních kulturu a snažil se z ní nerozlít ani kapku… Tohle je podle mne to hlavní, co by v naší paměti o „střapatém Iljovi“ mělo přetrvat. Okolnosti tomu však momentálně bohužel nepřejí. Milan Hrala výstižně shrnul osud jeho díla takto:
U nás byl Erenburg jedním z nejpopulárnějších spisovatelů ruské literatury sovětského období. Všechny jeho významnější práce byly přeloženy a některé vydány vícekrát… Udržoval také kontakty s mnoha osobnostmi levicového křídla naší kultury (Hoffmeister, Nezval, Seifert, Halas, Majerová, E. F. Burian). Pamětníci první republiky dokonce tvrdili, že byl jedním z prvních a nejvíc respektovaných zdrojů informací o sovětském Rusku… Dnes je Erenburg v Rusku i u nás odsunut na vedlejší (možná dokonce slepou) kolej…
Jenže Miluše Zadražilová v doslovu k Bouřlivému životu Lazika Rojtšvance předpověděla, že se tato kniha nestává jen historickým dokumentem, jako se jimi stala autorova jiná, kdysi slavnější díla, ale má údobí své slávy teprve před sebou. Svým závažným obecně lidským obsahem podle ní zůstává Lazikův příběh nadále aktuální výzvou nepodléhat iluzím, že se moderní svět může snadno a bezbolestně vyrovnat s celou škálou přirozených potřeb a ambic člověka. Takové poselství neztrácí na významu, spíše naopak. Už jenom proto by Ilja Erenburg, který patřil k nejveřejnějším postavám v ruském i světovém dění 20. století (M. Zadražilová), rozhodně neměl být zapomenut.
František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, žije v Olomouci.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
