Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > Petr Zavadil o básni Milady Součkové: Básníci a vykladači (XXVII)

Petr Zavadil o básni Milady Součkové

Básníci a vykladači (XXVII)

Milada Součková

Mýdlová vůně hořkých mandlí

táhne se chodníkem z lékárny

záložna, pošta, nádraží,

pohřební ústav – neosobní,

dům – pokoje k pronajmutí!

Zde také kdysi žila Madame Bovary,

manžel, milenci, vinni nebyli

spíš farmaceutská vůně hořkých mandlí.

K večeru z mraků zasvítí

za starým stromořadím, alejí

za továrními komíny

ve stráni, v zeleni

jako by krásný den byl ještě možný.

Připozdívá se Madame Bovary,

je pozdě vyjít v letním kloboučku,

s indickou šálou na rameni,

pozdě, řekli by vám staré ženy,

kdybyste je byla uposlechla

seděla byste jako ony

obtloustlá, stářím vychrtlá

netečně byste nás přešla,

usadila se, řekly staré ženy,

jak dobře vdala dceru,

netečně byste dnes vdechla

mýdlovou vůni hořkých mandlí.

*

Nepamatuji se, kdy se to přesně stalo, zřejmě se to odehrávalo pozvolna a do zlomového bodu dospělo před dlouhými lety, ale k básni už nedokážu přistupovat otevřený tomu, co mi chce sdělit. Naopak čtení dusím pod nánosem předchozích četeb, zkušeností, pocitů a myšlenek, které mi ucpaly mozek, vnáším do básně vlastní zátěž a promítám do ní své posedlosti.

Málokdy jsem si toto své mimočtení uvědomil tak razantně jako u Maloměstského motivu.

Název samotný, trochu staromilský, ve mně vyvolává představu něčeho důvěrně známého, ale ne nezbytně příjemného. Vane z něj zasmrádlé útulno, jakási zatuchlá vašnostovina. A už zakláním hlavu v imaginárním houpacím křesle a čekám, že se v následujících řádcích zvedne prach z některých slov zteřelých v prvorepublikových učebnicích.

Jenže hned první verš mě jako elektrošok z křesla zase vykopne. Čtyři slova, po kterých se mi v hlavě rozsvěcují známé asociace: hořká vůně mandlí, Arnošt Lustig, hrůzy dvacátého století, jejichž důvod jsem se marně snažil pochopit a které mě dodnes nepřestávají pronásledovat. To vše ještě podtržené mýdlem, slovem, které ze stejného důvodu vnímám silně příznakově. Není pochyb: dostávám se na půdu poezie, která se bude snažit vyjádřit něco, o čem se tvrdilo, že už kvůli tomu nebude možné žádnou poezii psát. Holokaust.

Sloveso „táhne“ na začátku druhého verše děsivým obrazům rozvířeným v mé hlavě dodává příslušný pohyb. Lékárna už trochu mate, ale pořád ji lze vnímat jako předsíň pekla, místo, kde se snažíme oddálit nevyhnutelné. Výčet dalších míst jako by se mě ovšem snažil přesvědčit, že čtu špatně. A přeci je ještě do své konstrukce dokážu vměstnat. Záložna, pošta, nádraží, to jsou přeci patníky na pečlivě nalajnované šosácké kariéře, záchytné body jiného pekla, měšťanského blahobytu, který si v lepším případě hrůzy holokaustu jen nedokázal připustit. Pohřební ústav a přídavné jméno neosobní mě znovu utvrzuje v tom, co jsem si umanul. Sestupujeme do tmy. Poslední verš první sloky zakončuje vykřičník. Vztyčeným prstem upozorňuje na to, že tady se skrývá k něčemu klíč. Zámek, který jsem si už v hlavě stihl postavit, s ním ale odemknout nejde. Zcela neoprávněně tento verš nezúčastněně přecházím.

I proto, že druhá sloka otevírá s Madame Bovary další přeplněné šuplíky v mé hlavě. Čtenářská paměť se rozbíhá po francouzském devatenáctém století, skoro zapomínám, nad jakými hrůzami jsem se ještě před chvílí nakláněl. Ta nestálost mi nevydrží dlouho. Slovo „vinni“ a návrat vůně hořkých mandlí mě znovu vtlačí do četby, pro kterou jsem se rozhodl. Navíc vzápětí přichází pro mě nejsilnější obraz celé básně, večerní světlo zářící pod tlustou vrstvou mraků na zpustlou krajinu, „jako by krásný den byl ještě možný“. Ten dokonalý poslední verš druhé sloky mi už z hlavy nevyjde. Jím pro mě báseň v podstatě končí. V něm se skrývá to, co v ní celou dobu čtu. Krásný den už možný není a příčina je mi jasná.

Poslední sloka vyzývá svým pozvolným sklonem k pomalé vycházce. Já se po ní řítím zběsilou rychlostí a nehledím napravo ani nalevo. Mnohem spíš se jí propadám jako komínem a jen občas se otřu a odřu o nějaké slovo: „rameni“, „vychrtlá“, „netečně“. Dopadám na dno komína, zvíří se saze, tolikrát popisované ve svědectvích o zvěrstvech, a poslední verš mě odklepne – jako porouchaný psací stroj nebo jako popel – znovu na začátek. Obsese se zavinuje sama do sebe. O básni jsem se nedozvěděl nic, o sobě jen to, že neumím číst.

Petr Zavadil

Petr Zavadil (1975) pracuje v zahraniční redakci zpravodajství České televize. Vlastní básně publikoval ve studentském listě Babylon. Překládá poezii i prózu ze španělštiny a francouzštiny. Přeložil a knižně vydal básně Nicanora Parry (Básně proti plešatění, 2002), José Ángela Valenteho (V kořenech světla ryby, 2005), Blancy Varely (Křídla na konci všeho, 2007), uspořádal a přetlumočil antologii kubánské skupiny Diáspora (Zápisky z mrtvého ostrova, 2007) aj. Za překlad básní Antonia Gamonedy (Tohle světlo, 2011) získal nejvýznamnější překladatelskou cenu v České republice – Cenu Josefa Jungmanna.