Jan Šícha

Josef Šnobl, muž svobody

Obraz fotografa Josefa Šnobla se jmenuje Rytíř z Terstu (na straně 74). Zachycuje cestu napříč Evropou v roce 1992. Dva tisíce kilometrů kvůli snu. Umělec věděl, že přijede do Terstu a setká se s rytířem. Rozeznal ho, když při průzkumu ulic vyfotografoval stará vrata. Fotografii dotvořil chemií, dodal oči a hlavu. Terst, jedno z nejpodivnějších měst v Evropě. Všechno, co se v něm dá potkat, je předem minulost, ale ne úplně. Josef Šnobl kolem fotografie Rytíře z Terstu zapsal průběh cesty. Zápis není napsán krasopisně, některá slova škrtal. Jezdím tam znovu a znovu s ním, když se na obraz podívám. Jeho obrazy se neokoukají.

Josef Šnobl byl fotograf, žil v Kolíně nad Rýnem. Z Československa uprchl v roce 1979. Fotografii studoval už v Německu. Zemřel počátkem února. Jeho poslední kniha Nachtfahrt/Noční jízda s podtitulem Ein Taxi Blues se výborně prodává. Je v ní pětadvacet let ježdění v taxíku po Kolíně nad Rýnem.

„Musíš znát město,“ říkal Josef Šnobl o svém taxikaření v době, kdy ještě nebyly navigace a než Uber z taxikářů nadělal ubohé a věčně přetažené nádeníky. Josef Šnobl znal město a znal lidi.

Jako fotograf si vydobyl renomé, znali ho jako toho, kdo maluje chemií. Sahal do fotografií ve všech fázích jejich vzniku, skládal je do sebe, používal barvy, plátkové stříbro, zlato.

Naposledy jsem ho potkal nevím kolik měsíců před coronou, v Praze na Hradčanské. Nemluvil o nemoci, mluvil o tom, že má dožínky a žně. Že padesát let na něčem pracuje, a ono to už dává smysl a nese plody.

Josef Šnobl v exilu pracoval v nakladatelství Index, fotografoval i portréty českých exulantů. Rozjel se třeba za básnířkou Vladimírou Čerepkovou do Paříže, za výtvarným umělcem Pravoslavem Sovakem, který se za exulanta nepokládá, do Švýcar. Vyprávěl o těchto lidech s úctou a se smyslem pro detail. Portréty byly i jednou z jeho živností. Jezdil za lidmi, kteří je chtěli a slušně zaplatili, dlouze je nasvěcoval, tvořil jim obrazy, které se líbily, i když nebyly líbivé.

Český underground má už své historiky, kterým není radno lézt do zelí, má své žárlivě střežené linie a hranice. Následující postřeh není pokusem vměšovat se do dějepisectví undergroundu. Myslím si, že Josef Šnobl čerpal ze síly a životnosti českého undergroundu. Díky formaci z ostrovů svobody normalizačního Československa dovedl naplno žít svobodu, do které utekl. Své češství znovu našel, poté, co se v Německu zabydlel. Vyprávěl, jak si úředníkovi řekl, že zas chce háček, když si poprvé šel vyměnit doklady. Šnobl jako umělec pracoval na větších projektech z veřejných prostředků, protože jejich objednatelé cítili autenticitu a přímočarou sílu. I v Německu použitelné se ukázalo poznání české máničky, co se umí divit, která původně chtěla jen dělat svoje, ale zjistila, že to má politický rozměr. To je inspirace českým undergroundem. Svoboda doprovázená schopností se radovat, cyklit se v nějakém gestu, vyrazit někam v tlupě a chovat se jako radostná tlupa s vlastními kódy dorozumění. Chodil jsem za ním, když kousek od středu Kolína nad Rýnem, vedle ateliéru, který byl ve vnitrobloku, s láskou opatroval pár rostlin marihuany. Všichni to viděli, nikdo ho nepráskl, o úrodu se po sklizni dělil.

Setkání s Josefem Šnoblem je pro mě spojeno s osobnostmi českého exilu, které také přijal velkorysý Kolín nad Rýnem. Eva Janošková a Antonín Málek byli doma v Československu hvězdami českého informelu, a v exilu se museli umělecky znovu najít. Jsou starší, než byl Josef Šnobl, nesmírně vzdělaní, reflektující světové umění. Oba opustili abstraktní uměleckou řeč. Eva Janošková se ocitla sama s dcerou v Německu, do kterého ji donutil odejít manžel, také umělec. Ke změně stylu řekla lapidární větu: „Nechtěla jsem, aby moje dcera měla mámu, co mlátí do plechu.“ Česká intelektuální obec, která se po roce 1968 vytvořila v Kolíně nad Rýnem, Josefa Šnobla přijala, a obdařila ho přátelstvími, ze kterých těžil a do kterých ze sebe dával. Inteligentní a svobodní lidé. Janošková dělala jednu výstavu za druhou, zarámované práce sama vozila v otřískaném autě, lidé si kupovali citlivé a precizně provedené kresby a grafiky ze svobodné ženské ruky. Byl to pro mě, koncem devadesátých let, můj první delší pobyt na Západě. Eva Janošková mi dala základní poučení ze zkušenosti umělkyně na volné, ne moc stabilní noze:

„Lidi ti věnují to nejcennější, čas svého života, když přijdou na vernisáž nebo se později podívají na výstavu. Proto jim musíš dát perfektní výkon, to nejlepší, co umíš.“

Tuto devizu si osvojil i Josef Šnobl. Vyjednával výstavy, promýšlel obsah, opatrně a opakovaně komunikoval. Při jednom projektu v odpovědi na úřední dotazník napsal:

„V celé své tvorbě hledám vyprávění, pověsti a legendy, abych je vyprávěl dál. Pokouším se obsah vyprávění převést do obecné řeči obrazů.“

Do české skupiny v Kolíně nad Rýnem patřila o něco starší přeživší holocaustu Líza Scheuerová, původem z České Lípy. Perfektní češtinu se naučila v Sokole, protože Židé do německého tělocvičného spolku nesměli. Byla malého vzrůstu, pronikavě prostořeká, s ničím se nemazala, její šlehy byly inteligentní, ne zlé, jen nesnášela manýru, prázdnotu a lež. O svou fabriku v České Lípě přišla dvakrát.

„Lízo, jak se lišila německá a česká krádež tvé fabriky?“

„Německá krádež byla organizovaná. Češi vyčerpali i benzín z pumpy na dvoře fabriky, a nedali mi jediný papír.“

Josef Šnobl se o ni staral až do konce, byl dokonce jejím úředně určeným opatrovníkem. Ne každý by něco takového zvládl. Jestli jsem někde poznal, co to je být Čech v pozitivním smyslu, jestli jsem se někde stal vlastencem, bylo to v Kolíně nad Rýnem zásluhou těchto osobností. Byl jsem na kulturním oddělení české ambasády v Bonnu jen chvíli, stihli jsme ale pár výstav, jednu velkou, k poctě Jiřího Valenty, malíře českého informelu, který dobrovolně přestal malovat a zemřel v Kolíně nedlouho předtím. Stihli jsme všemožně připomínat třicáté výročí osmašedesátého. A mluvit o umění.

Josef Šnobl byl plně součástí kulturního provozu, znal se s německými fotografy, těšil se jejich úctě a přátelství. Nemáme moc umělců, kteří by tak samozřejmě fungovali nejen v uměleckém, ale širším společenském provozu země, kterou si zvolili. Projekt 101 národností v jednom městě Josef Šnobl realizoval s etnoložkou Ingrid Kreide-Damani. Portrétoval lidi, s otevřenýma a zavřenýma očima. Lidé napsali krátký text, rukou, ve svém jazyce, něco jako životní krédo. Pak se rozhovořili o zemi, ze které přišli, a jak žijí v Kolíně nad Rýnem. Je to napínavá knížka, zeměpis zemí, které vypudily své lidi do Kolína, líčení, jak se k nim Kolín chová. Imigrace s lidskou tváří. Portréty zalidnily Kolín ve formě billboardů a plakátů na zastávkách veřejné dopravy.

V několikaleté fotografické i komunikační práci Die Straße der Bilder (Ulice obrazů) z Cách (Aachen) se Josef Šnobl věnoval životu v dělnické čtvrti, kde již před mnoha desetiletími zkrachoval průmysl. Pochopení místa na základě starých fotografií, pochopení sociálních situací současných obyvatel, umění jako most mezi lidmi a mezi časy. V této knize Josef Šnobl kromě fotografií uveřejnil své deníkové záznamy. Kniha je součástí projektu nazvaného Sociální město. Do zadání v řadě měst na západě Německa patřily nové stavby, rekvalifikace, vešlo se i umění. Byla to práce, která Josefu Šnoblovi velmi vyhovovala. Dostal se k ní jako vítěz v soutěži s velkou konkurencí. Porota ocenila komplexní přístup a velkou empatii doprovázenou schopností vzbudit důvěru u lidí, se kterými umělec pracuje. Zkušenost taxikáře jako kdyby získávala další a další patra, až k jakémusi odborníkovi na předivo osudů a vztahů ve městě. Projekt v Cáchách málem zkrachoval na nevůli místních lidí propůjčit plochy svých domů na obrovské fotografie. Podařilo se ale domluvit pozměněné podmínky, obyvatele získat, aby spolupracovali na obrazech, které vzali za své. Získat je k vyprávění, kde účinkovali. Šnobl tvoří obrazy, ve kterých se lidé poznají a jejichž zásluhou vidí někam dál. Šnobl má umělecko-sociální kompetenci, vrší na sebe zkušenosti a celek mu dává smysl. Proto může před smrtí mluvit o tom, že má žně. Našel svobodu, která má smysl, když se o ni člověk dělí, když porozumění svobodě je společná akce, společné poznání. Étos českého undergroundu, který je individualistický, toleruje všechny možné zvláštnosti, ale lidi okolo mu nejsou jedno, se u Josefa Šnobla v Německu dostává do společenské situace, kde takový člověk není na okraji nebo v podzemí, ale bývá oficiálně a za veřejné peníze přizván, aby komentoval společnost, aby jí po svém nastavoval zrcadlo.

Šnoblova kniha o karnevalech v Benátkách, Kolíně a Basileji rozhodně není líbivá. Zachycuje rej odlišný podle měst a masky podtržené autorovým malováním chemií. Masky na druhou. Jako kdyby se postavy vynořovaly z nějakého nebytí a ptaly se, jestli tu smějí chvíli zůstat. Zas jsou to obrazy, které míří k tomu důležitému, protože karneval je tu od toho, aby zrušil navyklé maskování a nechal vynořit jinou postavu, jinou skutečnost. Všechno se obrátí na hlavu, aby se hlava nově našla. Šnobl to postihl. Fotografii z obalu knihy jsem od něj koupil, daroval příbuzné, která se jí zpočátku bála. Teď na ni nedá dopustit, je to obraz, se kterým chce žít. Zprvu těžký obraz, který se neokouká.

Josef Šnobl si asi čtyřicet let tvořil deníky. Jsou to velkoformátové, hustě popsané tlusté knihy, ve kterých jsou tisíce fotografií. Pozůstalost zdědila umělcova dcera, která žije v Čechách. Myslím si, že deníky Josefa Šnobla by měly být uloženy v Památníku národního písemnictví, protože se jedná o monumentální a zcela jedinečné umělecké dílo – vyprávění, co se má vyprávět dál. Nyní uzavřené dílo Josefa Šnobla si zaslouží slušnou výstavu. Myslím si, že český národ, pokud něco takového existuje, se ke krásné, životné a vnitřně velké kapitole své klopotné existence dostal právě ve skupině, která se po roce 1968 sešla v Kolíně nad Rýnem a v roce 1979 přijala Josefa Šnobla.

Jan Šícha (1967) je novinář, dlouhodobě se věnuje dění v Německu.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šícha

Josef Šnobl, muž svobody

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu