Ve velkých koncertních sálech členy orchestru sotva vnímáme, tak vzdáleni jsou od nás a my na ně sotva dohlédneme. Jen tahy smyčců prvních a druhých houslí k nám ještě tak tak opticky doléhají. Hlavní místo v naší pozornosti zaujímá ale stejně hudba a hned po ní dirigent, na něm kvalita interpretace a naše uspokojení zcela záleí. Dirigentova taktovka taky ukazuje, kdo tu má rozhodující slovo, pokud nejde o koncert, kde sólista a dirigent se o potlesk a úspěch podělí. Hráči orchestru, které sotva rozeznáváme, tak působí spíš jako obyčejní lidé, hrající na hudební nástroje, víc zaměstnanci ne umělci, kteří slouí dirigentovi jako svého druhu přidavači na stavbě. K tomuto pocitu přispívá jistě i to, e člověk, sám ještě v zajetí hudby, na konci koncertu nebo opery často vidí jak jednotliví hráči, v rukou pouzdra se svými nástroji, obvykle houslemi, ve spěchu opouštějí budovu, aby jim neujela tramvaj a oni nepřišli pozdě domů, jako kdyby se jich to, co právě hráli, nijak nedotklo. A přitom jde právě o hráče na smyčcové nástroje, v orchestru nejdůleitější a nejváenější. Proto jsou také rozloeni nejblí dirigentova pultu. Teprve po nich na druhém a třetím stupni orchestřiště mají svá místa hráči na dechové nástroje od pikoly přes flétnu a lesní rohy a po fagot. A toto umístění dál od dirigenta jako by bylo i výrazem jejich menšího významu. A teprve po nich na o něco vyšším stupni následují bicí. Tito hráči jsou u tak trochu proletáři, na nástroje vlastně nehrají, ale spíš je obsluhují, protoe jich před sebou mají víc, od trianglu a po tympány, a musejí být proto zvlášť ve střehu, aby nepropásli dirigentovo znamení. Kdy jsem ale jednou měla monost pozorovat, jak jejich obsluhovač po kadém svém výstupu sklání ucho k bubnům a lehkými poklepy paličkou pečlivě zkouší a naslouchá, jestli je jejich tónina v pořádku, zdálo se mi, e je skoro tak důleitý jako dirigent.
Krátce potom se ale dirigentovy taktovky zmocnila pandemie, začala dirigovat naše ivoty a návštěvy koncertů zcela znemonila. Televize se ale nedala a koncerty, hrané orchestry v sálech bez publika, začala vysílat. A co se nestalo – kamery, protoe mnoho moností při prázdném sále neměly, začaly zabírat při hře jednotlivé hudebníky. A oni dostali obličeje, které jsme předtím neviděli. A najednou člověk viděl, co hudebníci při hraní proívají, jak se usmívají, jdou s hudbou, viděl, co pro ně hudba znamená, vstupuje do jejich duše a vyzařuje z ní i s jejich lidstvím, jejich osobností. Jejich tváře zářily, proměňovaly se, a přitom byl kadý z nich jiný. A všichni dohromady u nebyli jen hráči na instrumenty, zaměstnanci, ale umělci.
Hudba tu sice byla jako dění v kadém z nich, to se ale spojovalo ve společenství. A byli to staří, mladí, eny, mui, lidé všech národností, kteří se tu našli u společného díla. Co by si byl počal dirigent, kdyby tu nebyli? K čemu by mu byla jeho taktovka?
Různé instrumenty, na které hráli, ukazovaly i různost jejich schopností a zaloení, které se v orchestru stávaly jednotou, protoe by byl jinak nemohl hrát. A tak právě ve své různosti tak jednotlivci přispívali k jednotě. A najednou tu byli všichni stejně důleití, i ten poslední hráč na triangl nebo na pikolu.
A dirigent udával takt a radoval se s nimi – protoe co by byl bez nich?
Ale nebyl tu orchestr vlastně obrazem společnosti, jaká by mohla být? I ta naše, kdyby v ní kadý by měl své důstojné místo, ať u by byl metařem nebo lékařem? Protoe oba jsou stejně potřební a důleití, tak jako hráč na triangl nebo primárius prvních houslí, má-li i společnost mít v sobě dobrý tón. Protoe kadý z nás má nějakou schopnost pro svůj instrument, na který můe hrát.
Jistě i muzikanti se mezi sebou hádají a mají spory, ale při hře je kadý z nich součástí společenství, v něm záleí na kadém, kam společnost dospěje.
I pod taktovkou pandemie se zřejmě dá něčemu naučit.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.