Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > Alena Wagnerová: Pod taktovkou pandemie

Alena Wagnerová

Pod taktovkou pandemie

Ve velkých koncertních sálech členy orchestru sotva vnímáme, tak vzdáleni jsou od nás a my na ně sotva dohlédneme. Jen tahy smyčců prvních a druhých houslí k nám ještě tak tak opticky doléhají. Hlavní místo v naší pozornosti zaujímá ale stejně hudba a hned po ní dirigent, na němž kvalita interpretace a naše uspokojení zcela záleží. Dirigentova taktovka taky ukazuje, kdo tu má rozhodující slovo, pokud nejde o koncert, kde sólista a dirigent se o potlesk a úspěch podělí. Hráči orchestru, které sotva rozeznáváme, tak působí spíš jako obyčejní lidé, hrající na hudební nástroje, víc zaměstnanci než umělci, kteří slouží dirigentovi jako svého druhu přidavači na stavbě. K tomuto pocitu přispívá jistě i to, že člověk, sám ještě v zajetí hudby, na konci koncertu nebo opery často vidí jak jednotliví hráči, v rukou pouzdra se svými nástroji, obvykle houslemi, ve spěchu opouštějí budovu, aby jim neujela tramvaj a oni nepřišli pozdě domů, jako kdyby se jich to, co právě hráli, nijak nedotklo. A přitom jde právě o hráče na smyčcové nástroje, v orchestru nejdůležitější a nejváženější. Proto jsou také rozloženi nejblíž dirigentova pultu. Teprve po nich na druhém a třetím stupni orchestřiště mají svá místa hráči na dechové nástroje od pikoly přes flétnu a lesní rohy až po fagot. A toto umístění dál od dirigenta jako by bylo i výrazem jejich menšího významu. A teprve po nich na o něco vyšším stupni následují bicí. Tito hráči jsou už tak trochu proletáři, na nástroje vlastně nehrají, ale spíš je obsluhují, protože jich před sebou mají víc, od trianglu až po tympány, a musejí být proto zvlášť ve střehu, aby nepropásli dirigentovo znamení. Když jsem ale jednou měla možnost pozorovat, jak jejich „obsluhovač“ po každém svém výstupu sklání ucho k bubnům a lehkými poklepy paličkou pečlivě zkouší a naslouchá, jestli je jejich tónina v pořádku, zdálo se mi, že je skoro tak důležitý jako dirigent.

Krátce potom se ale dirigentovy taktovky zmocnila pandemie, začala dirigovat naše životy a návštěvy koncertů zcela znemožnila. Televize se ale nedala a koncerty, hrané orchestry v sálech bez publika, začala vysílat. A co se nestalo – kamery, protože mnoho možností při prázdném sále neměly, začaly zabírat při hře jednotlivé hudebníky. A oni dostali obličeje, které jsme předtím neviděli. A najednou člověk viděl, co hudebníci při hraní prožívají, jak se usmívají, jdou s hudbou, viděl, co pro ně hudba znamená, vstupuje do jejich duše a vyzařuje z ní i s jejich lidstvím, jejich osobností. Jejich tváře zářily, proměňovaly se, a přitom byl každý z nich jiný. A všichni dohromady už nebyli jen hráči na instrumenty, zaměstnanci, ale umělci.

Hudba tu sice byla jako dění v každém z nich, to se ale spojovalo ve společenství. A byli to staří, mladí, ženy, muži, lidé všech národností, kteří se tu našli u společného díla. Co by si byl počal dirigent, kdyby tu nebyli? K čemu by mu byla jeho taktovka?

Různé instrumenty, na které hráli, ukazovaly i různost jejich schopností a založení, které se v orchestru stávaly jednotou, protože by byl jinak nemohl hrát. A tak právě ve své různosti tak jednotlivci přispívali k jednotě. A najednou tu byli všichni stejně důležití, i ten poslední hráč na triangl nebo na pikolu.

A dirigent udával takt a radoval se s nimi – protože co by byl bez nich?

Ale nebyl tu orchestr vlastně obrazem společnosti, jaká by mohla být? I ta naše, kdyby v ní každý by měl své důstojné místo, ať už by byl metařem nebo lékařem? Protože oba jsou stejně potřební a důležití, tak jako hráč na triangl nebo primárius prvních houslí, má-li i společnost mít v sobě dobrý tón. Protože každý z nás má nějakou schopnost pro svůj „instrument“, na který může hrát.

Jistě i muzikanti se mezi sebou hádají a mají spory, ale při hře je každý z nich součástí společenství, v němž záleží na každém, kam společnost dospěje.

I pod taktovkou pandemie se zřejmě dá něčemu naučit.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.