Karel Skalický

Setkání s Pelikánem v Římě a co z něho vzešlo

Dvouměsíčník Listy začal vycházet v Římě právě před padesáti lety coby Časopis československé socialistické opozice. Hlásil se k programu Pražského jara a chtěl ho i v exilové situaci rozvíjet. Vstupoval zároveň do prostředí, ve kterém už exil a emigrace různé časopisy s různými programy vydávaly. Jedním z nejdůležitějších byly Studie, vydávané, rovněž v Římě, Křesťanskou akademií. Jejich šéfredaktorem byl od roku 1967 Karel Skalický.

-red-

Bylo to v jednom z letních měsíců roku 1973 (bohužel není udáno bližší určení času, nevím, jakou roztržitostí se mi stalo, že jsem si ho nepoznamenal), kdy se sešli v baru nedaleko římského parlamentu, kde se občerstvují italští parlamentari a novináři, tři Češi: Bohumír Bunža (1908), Jiří Pelikán (1923) a Karel Skalický (1934). Podivný trojlístek to byl. Jak to, že se sešli? A proč právě v tom baru? A jaký společný zájem je mohl přivést k tomu, aby si sedli k jednomu stolu? Rozhodně ne kamarádství, protože kamarádi nebyli.

Snad tedy jejich společná exulantská situace? Jenomže ani ta se nezdála tomu napovídat. Jako exulanti si totiž byli dosti vzdálení. Stačí uvážit, že Bunža se stal exulantem po Únoru 1948, když prchal z vlasti v zaplombovaném vagonu plném nábytku jen dík šťastné domluvě se železničáři. Pelikán naopak se stal exulantem až po sovětské invazi roku 1968; nejprve odešel z vlasti legálně jako kulturní atašé a exulantem se stal teprve poté, co se rozhodl do vlasti se už nevrátit. Nu, a pokud jde o Skalického, byl exulantem značně netypickým, ani osmačtyřicátník ani osmašedesátník. Když si totiž v roce 1956 vzal do hlavy, že by se měl stát knězem a doma mu to nebylo možné, podivným řízením Prozřetelnosti ho vyvedl z vlasti přes bariéru ostnatého drátu ... kdo? Světe div se! ... agent StB řízený samotným vrchním estébákem Milošem Dospivou, který celý ten fingovaný útěk vymyslel a připravil (viz kniha Skalický Karel, Vyznání na hraně času a věčnosti, Všechny cesty vedou Říma).

A uvážíme-li jejich světonázorovou orientaci, tak Bunža a Skalický byli ve srovnání s Pelikánem „protinožci“. Bunža byl od mládí věřící katolík a člen Československé strany lidové (založené Janem Šrámkem), který v exilu spolupracoval na založení Rady svobodného Československa, a když přišel do Říma, stal se aktivním členem křesťansko-demokratické internacionály (vedené tehdy Angelem Bernasolou) a činovníkem Mezinárodního literárního střediska (International literary Centre), tehdy vedeného Georgesem Mindenem, napojeného na CIA. Pelikán však byl na rozdíl od Bunži od mládí komunistou; jako komunista se stal ředitelem Československé televize a jako komunista odešel z Československa do Itálie, kde vstoupil do socialistické strany Bettina Craxiho, v níž pozoruhodně uspěl, stav se jejím poslancem v Evropském parlamentu (jako první Čech vůbec!). A pokud jde o Skalického, katolíka od narození, byl jako kněz a druhý sekretář kardinála Berana zakládajícím členem kardinálem založeného Velehradu (1968), a jako teolog vyučoval na Papežské lateránské univerzitě, takže byl zaměstnancem Vatikánu. Lze si vymyslet příkřejší rozdíly? Nicméně jedno přece jen měli společné: všichni tehdy bydleli v Římě; a Pelikán dokonce ve vatikánském bytě.

Setkání domluvil Bunža poté, co mě přesvědčil, že by bylo dobré, abych se jako šéfredaktor Studií s Pelikánem setkal i já. Šli jsme tedy na setkání s Pelikánem společně. Když jsme vstoupili do baru, Pelikán tam už čekal a hned nás srdečně přivítal. Přisedli jsme si tedy k jeho stolu a objednali capuccino. Já nejmladší jsem byl zticha a čekal, o čem dva starší začnou hovořit. V tom však vstoupil do lokálu vysoký muž, a Pelikán, hned jak ho spatřil, nemeškal nás upozornit: Hleďte, přišel Indro Montanelli (1909–2001). Jméno jsem sice už slyšel, ale nic zvláštního mi neříkalo. Jen nyní s odstupem času si dovolím poznamenat, že tomu tehdejšímu Montanellimu byl později v Miláně postaven pomník. Nicméně Pelikán tím prozradil, že v baru už je jako doma. Začali jsme proto mluvit o Montanellim a jeho novinařině a pak přešli na to, proč jsme se vlastně setkali. Stručně to lze vyjádřit takto: společný exil, do něhož jsme se dostali, ať už jako nekomunisti (Bunža a já), nebo jako nyní odrodilý komunista (Pelikán), by nás měl tak dalece poučit, abychom dokázali spojit síly i přes rozdíly našich dřívějších osudů a postojů k jednomu společnému zájmu a cíli: osvobození ze sovětského panování a zavedení opravdové demokracie. Všechny exilové sváry a nesváry mezi protikomunistickými osmačtyřicátníky a někdejšími komu-nistickými osmašedesátníky nemají smysl a jen odvádějí od jediného potřebného: spolupráce všech českých a slovenských demokraticky smýšlejících sil na obnově demokracie. Nu, a to jsme si tam v baru italských parlamentari přislíbili, připili si na to třemi sklenkami prosecca, a šli domů.

A jak to šlo pak dál? Pomalu, ale jistě. K mému druhému setkání s Pelikánem, tentokrát už bez Bunžy, došlo ještě v témže roce 1973, a to ve čtvrtek 27. prosince na svátek svatého Jana Evangelisty. Bylo to setkání, v němž jsme si porozprávěli něco o nás samých a naší minulosti, abychom se trochu lépe poznali a sobě přiblížili, což Pelikánovi nečinilo žádnou velkou obtíž. Byl komunikativní. Ve třetím našem setkání (středa 26. března 1974) však už šlo o věci do určité míry koncepční. Obsah našeho jednání jsem si shrnul a poznamenal, hned jak jsem přišel domů, bohužel příliš stručně, do tří bodů, které uvádím, jak jsem si je zapsal: 1) Ohledně knihy marxistů o náboženství budeme čekat na odpověď z ČSSR. 2) Budeme myslet na vypracování alternativy. 3) Článek pro Listy o současné teologii. Co jsem tím chtěl říct, to jsem tenkrát dobře věděl; jen dnes se mi to už ztrácí v mlhách zapomnění.

Pouze co se týká bodu 3), tak vím přesně, o co šlo. V průběhu našeho jednání mne totiž Pelikán překvapil otázkou, zda bych byl ochoten napsat pro Listy článek, v němž bych vyložil, jak se v posledním půlstoletí měnil postoj církve a teologie k marxismu, čili cosi jako teologie pro marxisty. Otázka však byla vyslovena spíš jako prosba; a jelikož mě předtím ani ve snu nenapadlo, že něco takového by mohl Pelikán ode mne chtít, cítil jsem se v prvním okamžiku jako zaskočený. Bylo mi jasné, že něco jiného je psát teologii pro teology, jak jsem už zvyklý, a něco jiného bude psát o teologii pro marxisticky smýšlející ne-teology, jak zvyklý nejsem. Nicméně i když jsem si nebyl jist, zda to svedu, přislíbil jsem, že se o to pokusím. A tak zanedlouho vyšel v dvojčísle Listů (5/6 roku 1974) článek Křesťané a marxisté pod mým pseudonymem Jan Chvalšín. (Po čtyřiceti letech byl pak týž článek přetištěn v Listech 3/2014 už pod mým plným jménem.)

Pokud pak jde o bod 1), trvalo asi rok, než mi prostřednictvím anonymního posla došel svazek čtyř studií, z nichž první tři byly od anonymních autorů, a čtvrtá byla od Jakuba Trojana. Jejich názvy jsou: Čeští filosofové po 30 letech; Uzavřené a otevřené; Dopis o biologii; Teologie průšvihu. Jak jejich názvy, tak jejich jazyk naznačovaly, že duchovní provenience jednotlivých autorů je různá. A přece, jakoby tomu navzdory, navazovaly na sebe tak, jako kdyby byly psány pro jeden svazek či knihu. To jsem postřehl a to pak i napsal v úvodu k tomuto „čtvero-textu“, který vyšel jako Studie 49/1977. Pokud jde o anonymitu autorů, pisatele Dopisu o biologii jsem uhádl na první přečtení. Šlo o Zdeňka Neubauera. Jeho myšlení i jazyk mi byly familiární z dřívějších osobních rozhovorů s ním. Vydal jsem ho však anonymně, protože jsem to pokládal za rozumnější, nechtěje mu v Československu působit žádné obtíže. Pokud pak šlo o první stať, bylo mi jasné, že autorem je marxista. Jen jsem netušil který. Dozvěděl jsem se to od něho samého, či lépe od ní samé, když jsem se s ní setkal roku 1977. Autorkou je Irena Dubská (1924–2010), manželka Zdeňka Mlynáře, s nímž emigrovala v roce 1977. Ona to byla, která dávala dohromady texty, jež jsme s Pelikánem očekávali jako knihu marxistů o náboženství, jak zní můj zápis z 26. března 1974.

K bodu 2) své stručné poznámky si však netroufám dávat komentář, protože si nechci nic „vymejšlet“. Musím prostě konstatovat, že si nepamatuji, co jsem tím chtěl říct.

Po publikaci zmíněných textů uplynul rok a Pelikán se na mne znovu obrátil s otázkou, zda bych nechtěl napsat pro Listy něco ke zvolení Karola Wojtyly papežem, k čemuž došlo 16. října 1978. Rád jsem přisvědčil, i když jsem si uvědomoval, že to bude ode mne vyžadovat něco jiného, než vyžadoval článek první. Nešlo totiž o to, jak se teologie staví k socialismu, ale šlo o papeže a jeho význam pro utváření světové politiky. Jeho zvolení totiž bylo příliš nebývalou událostí, neboť nepřetržitá řada 45 italských papežů, pokrývající dobu čtyř a půl století, byla neočekávaně přetržena papežem neitalským, který navíc ani nebyl z toho „západního“ či „prvního světa“, ale z „druhého“, „východního“ světa komunistického bloku takzvaného „reálného socialismu“, jak ho nazval Leonid Brežněv. Měl-li jsem proto říct něco, co by bylo alespoň trochu na výši této mimořádné události, musel jsem se zmínit o novém koncilovém pojetí církve a jejího postavení ve světě. Neboť bez této „koncilové revoluce“ by se ta mimořádná volba, od níž se pak začala odvíjet „sametová revoluce“, nemohla uskutečnit. Proto jsem svůj článek, jejž si Pelikán vyžádal a beze změny uveřejnil, ukončil následující otázkou: Jak bude reagovat na tento posun současný stav „reálného“ socialismu? A na to jsem odpověděl: Nelze si představit silnější faktor ovlivnění veřejného mínění komunistických zemí než papežovu cestu do Polska. Wojtyla slovem rozkolísává zatvrdlé přehrady a ustálená rozdělení. Politická situace mění skupenství. (Listy 6/1978, str. 11)

Mé čtvrté a snad nejvýznamnější setkání s Pelikánem se však událo až po revoluci. Byl jsem už ve své rodné Hluboké jako farář, když mi od Pelikána z Říma přišel dopis, datovaný 26. října 1994. Nejprve mi v něm připomínal, že v Praze se připravuje konference o samizdatové a exilové literatuře, na kterou se velmi těší, protože bychom se tam zase mohli po dlouhé době uvidět. Nesmím tam však chybět, protože tam máme, on i já, dostat medaili krále Jiřího z Poděbrad. To hlavní však přišlo až po tomto sdělení. Cituji doslovně: ... jak jistě víš, vyšla kniha Giovanni Paolo II. Varcare la soglia della speranza. Je to kniha velmi zajímavá i pro širší publikum a jistě vyjde také česky... Koupil jsem si ji, přečetl a teď chci vzít s sebou do Prahy jako dárek pro Tebe, pokud ji již nemáš přímo z Říma. Ale současně bych měl k Tobě prosbu: byl bych rád, kdyby Listy mohly přinést v jednom z nejbližších čísel velkou a zasvěcenou recenzi této knihy pro českého čtenáře. Nikdo jiný to nemůže napsat lépe než Ty! Proto se na Tebe obracím s prosbou, abys tuto recenzi pro Listy napsal. Kdybys to z jakýchkoli pochopitelných důvodů nemohl napsat pod svým jménem, uveřejnili bychom to pod pseudonymem se zárukou, že skutečného autora nikomu neprozradíme. Samozřejmě budeš mít absolutní volnost v obsahu bez škrtů či oprav, rozsah 6–12 stránek, kdyby bylo víc, možno i tak, a třeba na dvě pokračování, a aby se to dostalo do č. 1/95, musel bys rukopis poslat do redakce Listů na mé jméno.

Tentokrát však z jeho strany nešlo jen o prosbu, abych něco napsal. Šlo o víc; šlo o zdůvodnění, proč bych to měl napsat. A to mne hluboce oslovilo. Přináším to proto tak, jak on mi to napsal: Považuji za velmi důležité, aby se naši čtenáři seznámili s hlavními myšlenkami papeže, protože z této knihy i z dalších jeho vystoupení, o nichž se u nás málo mluví, se otevírá obraz papeže a katolické církve jako velkého myšlenkového náboje pro současné myšlení a dění. Je to tak důležité proto, že naše veřejnost začíná vnímat církev hlavně s diskusemi o návratu majetku a toho lze snadno demagogicky využívat, ne zcela bez úspěchu, jak jsem se přesvědčil u řady mladých lidí, kteří v době útlaku našli v církvi útočiště a teď se k ní stavějí kriticky.

Neváhal jsem a telefonicky mu přislíbil, že recenzi napíšu, i když jsem věděl, že půjde zase o něco docela jiného, než byly mé dva příspěvky předchozí; ne o teologii, ne o nově zvoleného papeže, ale tentokrát přímo o jeho knihu, a tedy o samy papežovy názory. Na takové zadání se odedávna odpovídalo buď podbízivou laudatio, anebo zasvěcenou kritikou, která ovšem vždycky vyžaduje do knihy se ponořit, promyslet ji, a pak svůj verdikt napsat a bez obav zveřejnit, i kdyby snad neměl souznít s názorem papežovým.

Takovouto práci jsem si s knihou dal, takže když jsem posílal Pelikánovi své přání požehnaných Vánoc, mohl jsem už připojit: Recenzi papežovy knihy jsem už napsal a odeslal 12. 12. Samozřejmě pod svým jménem, protože pseudonym by mne stejně neskryl. Takže budu-li za to vyobcován z české církve, musí se mne Listy ujmout. Než však Pelikán mohl číst mé vánoční přání, píše mi on sám ve svém vánočním přání: Díky za krásný článek a vítáme další! A následně, v dopise z 25. ledna 1995, pak dodává: Ještě jednou bych Ti chtěl poděkovat za vynikající a moudrý článek pro Listy. Viděl jsem již obtahy a toto číslo s Tvým a Occhetovým článkem vyjde tento týden. Jsem zvědavý na ohlasy! Kdybys měl mít nějaké nepříjemnosti, tak se ozvi, zastaneme se Tě i pomůžeme. Nebo by ses musel vrátit do exilu?

Do exilu jsem se nevrátil a nepříjemnosti ze svého článku Nemějte strach o papežově knize Překročit práh naděje jsem neměl. Uvědomil jsem si však jeden zajímavý důsledek, který pro mne ty tři shora zmíněné články měly. První dva si Pelikán vyžádal, když jsme byli ještě v exilu, kdežto ten třetí, když už jsem se vrátil do vlasti. Připadlo mi to, jako kdyby se mi „moje“ Studie, které jsem v exilu vedl téměř čtvrt století a sametovou revolucí „ztratil“, dostávaly v Listech, jež jako jediný relevantní exilový časopis dokázaly po 19 letech exilu „překročit práh naděje“ a vrátit se do vlasti; a utěšeně se tam rozvíjet už 31 let. Bylo by možné se ptát, proč to byly právě jen Listy, které se na návrat zmohly. To by však bylo pro jinou kapitolu. Zde už mi musí stačit, abych Listům vyslovil svůj dík, že mě přijaly do spolku, a doprovodit ho co nejsrdečnější gratulací k padesátému věku jejich života. Crescant, valeant, floreant!

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista, v Římě působil také jako tajemník kadinála Josefa Berana. Od roku 1994 přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicich.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Skalický

Setkání s Pelikánem v Římě a co z něho vzešlo

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu