Jan Novotný

Bílá trilogie Johna Barrowa

Za hluboké noci si někdy hledám na síti zajímavé náměty k meditacím před usnutím. Jednou mě nález potěší a jindy zarmoutí. Do druhé kategorie patřil objev, že 26. září loňského roku zemřel v Cambridgi John D. Barrow.

Mohu ho jistě nazvat svým blízkým kolegou, i když jsme se nikdy přímo nesetkali. Stal se jím od chvíle, kdy mi – bude tomu už třicet let – nakladatelství Mladá fronta nabídlo překlad jeho knihy Teorie všeho. V té době ještě neexistoval google a znalosti potřebné ke správnému překládání se bez autora mnohdy opatřit nedaly. Na přesná a lakonická vysvětlení od Barrowa jsem nikdy nemusel dlouho čekat.

Znal jsem ho jako autora už předtím. Barrowovým nejtrvalejším dílem patrně zůstane jeho první kniha: The anthropic cosmological principle, kterou napsal spolu s Frankem Tiplerem. Je to monumentální kritická historie tisíciletých snah o poznání hlubších vztahů mezi člověkem a vesmírem. Pozoruhodné je už spojení autorů: zatímco Barrow je všeobecně uznáván jako naprosto seriózní vědec, Tipler je enfant terrible, jak o tom svědčí už názvy jeho knih Physics of immortality a Physics of Christianity.

Širší veřejnost zná Barrowa jako autora literatury, kterou poněkud váhám označit jako popularizaci. Nespletl-li jsem se v počítání, máme už do češtiny přeloženo třináct jeho knih. Prvních devět by se dalo zařadit i do kartotéky Historie či Filozofie. Jsou ovšem populární v tom smyslu, že se plně obracejí ke čtenáři bez speciálních znalostí. Jde, troufal bych si říci, o jakési historické romány, jejichž hrdinkou je určitá vědecká oblast, třeba vytváření jednotné teorie všech přírodních jevů v první Barrowově knize, kterou jsem překládal. Určitý zlom představuje desátá kniha (můj poslední překlad) Vesmírná galerie. Tu bych spíše přirovnal k souboru novel, z nichž každá je věnována jednomu obrazu, který se zapsal do dějin vědy.

V posledním desetiletí vykročil Barrow na novou cestu. Začal psát kratičké povídky, jejichž námětem zůstávají matematika a fyzika. Tři bílé knížky, mimořádně půvabné i na pohled, se částečně shodují v názvu Sto důležitých věcí, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte) a mají na obálce číslice tvořící stovku – lezou však po nich pokaždé jiní panáčci v souladu s podtituly: Matematika všedního dne, O sportu a O umění a matematice. Dohromady jde o 300 miniatur, které zahrnují široké spektrum témat od kosmologie až ke kulinářství. U některých čtenář poznává myšlenku, kterou už zná ze starších Barrowových knih, což vedlo jednoho kritika k obvinění, že autor vykrádá sám sebe. Já si ale nemyslím, že všechno musí být naprosto nové – k některým myšlenkám se rádi vracíme a stavíme si je do nových kontextů.

Jak nyní na několika zbývajících řádcích přiblížit dílo čtenáři? Nenapadá mě nic lepšího než citát z poslední knihy: „V mnoha souborech náhodně získaných čísel, jako jsou plochy jezer, skóre baseballových utkání, mocniny dvou, souřadnice hvězd, ceníky, fyzikální konstanty nebo účetní položky, vykazují počáteční číslice čísel se značnou přesností velice zvláštní rozložení pravděpodobnosti.“ Tak třeba ve větším souboru je ve třech desetinách případů počáteční číslicí jednička a pouze v dvacetině devítka. Zkuste si to sami a užasnete – je to vskutku, jak říká autor, podivné a nádherné, aspoň pro toho, komu nechybí příslušný „smysl“.

Jak se nyní dočítám, Barrow v době, kdy již věděl, že jeho život se chýlí ke konci, navzdory pandemii navštívil milovanou Itálii a dopsal knihu One plus One. Třeba i tu nám někdo přeloží.

Na závěr ještě Barrowův výrok: „ Svět dostatečně jednoduchý, abychom jej pochopili, by nebyl dostatečně složitý, abychom v něm mohli žít.“

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Bílá trilogie Johna Barrowa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu