Annelies Schwarzová

Celý život cestuji do české vesnice

Trochu víc než fejeton

všechno mám u sebe na krku váček s kouzelnými oříšky
v ruce třpytivý kamínek z hvězd
u nohou sypký písek pouště
šaty z peří ptáčka ze snu a kožešinové zvíře to mě chrání ostražité mám je za zády
tak se vydávám na cestu do země dávných příběhů

Pokaždé, když po dlouhé cestě od Severního moře přijedu zpátky do své české vesnice, když konečně dorazím až k domu, kde jsem trávila dětství, jsou tu.

Jakmile mě zlehka, jako jemný vánek, pohladí a začnou mi špitat něžná poselství na uvítanou, rozlévá se ve mně radost.

Jste hlasy mých předků? Skrýváte se v lesích, ve starých rozpadlých domech, mezi hroby a v křoví na hřbitově?

Přicházíte z niky v pískovcové barokní soše svatého Josefa, tam, kde silnice z horského hřbetu od Zvičiny vede přes náš vesnický potok? Možná vzlétáte dokonce i z nedaleké zříceniny hradu Pecky, odkud mi při západu slunce zoraná pole svítí vstříc tajemnou, hematitově červenou barvou?

Naslouchám, dívám se na řadu oken vylidněného jednopatrového domu, který přišel o svůj lomenicový štít, dívám se na široké dveře pošty v přízemí. Dům na kraji vesnice je věrným strážcem mé rodinné historie. Tentokrát mu říkám, že já mám teď svůj vlastní dům u Severního moře, je to sice jen malý dřevěný domek, v jehož zdech hvízdá vítr od moře, ale mezi mraky poletují mořští ptáci, káňata a holubi. Strážce dál setrvává na svých základech z těžkých kamenných kvádrů z nedalekých Krkonoš a nic na to neříká. V jeho mlčení je však pochopení.

Viděl, jak mě v červnu 1945 jako šestiletou, spolu s maminkou, babičkou a oběma sourozenci, český voják s puškou v ruce vyháněl vraty ze dvora pryč z domu. Moje dětská důvěra, že nás náš dům udrží, že nás zachrání, byla tatam. Museli jsme stejně jako ostatní Němci z Československa pryč – z domu, ze vsi, ze země – podle příkazu tehdejší hlavy státu, v Praze sídlícího Edvarda Beneše.

Z prázdnoty se vynořují obrazy. Prostor před naším domem se stává shromaždištěm pro nucený odsun místních německých obyvatel. Kolem mne znavené tváře, je v nich zoufalství a beznaděj. Povely Čechů v uniformách. Pavelka, český sedlák z Vidonic, se mezi lidmi prodírá k nám, podává mamince chleba, který pro nás jeho žena upekla. „Aby te měli po cestě co jíst!“ Mamince tečou po tvářích slzy. Obdivuji Pavelkovu odvahu, že se v takový den nebál přiznat před očima všech k přátelství s německou rodinou! Možná si vzpomněl na mého pradědečka Friedricha Wanku, ten mu tenkrát v osmatřicátém tajně, navzdory zákazu Němců, přihnal přes hraniční les do protektorátu jeho dobytek, který zůstal v Horní Brusnici.

Do toho se prolínají obrazy nocí na nádražích, v boudách a přeplněných lágrech. My děti se tiskneme se svými ruksáčky namísto polštářů co nejtěsněji k mamince a babičce, chybí nám otec, ještě se nevrátil z války. Nechci už ty obrazy vidět, vyvolávají ve mně strach. Jeden z nich se ale tvrdošíjně dere na světlo. Sedím na bobku v maličké podkrovní místnůstce a v suti a prachu nacházím malé holubí pírko.

V osmdesátých letech se mamince zdál sen, v tom snu hledala a už nenašla pod střechou v podkrovní světnici Svatého Ducha. Při příští cestě se po něm podívám. Maminčin sen byl skutečný! V podkroví pod drolící se omítkou leží na zemi malý vycpaný holub s roztaženými křídly, úplně rozpadlý. V suti ještě nalézám skoro úplně zahrabaný kus plechu se zbytky žluté barvy a namalovanými černými křídly dvou velkých ptáků. Chci vzít plech do ruky, jenomže český majitel domu si ke mně přiklekl a vyčkává. Podezíravě pozoruje mou tvář a odstrčí plech dál do prachu. Komu ten kus plechu teď vlastně patří? Chybí mi odvaha si pro něj sáhnout. Všude hledali poschovávané zlato a šperky, on určitě taky, jak mi pošeptala Anna, stará věrná farářova hospodyně, když jsem slézala po dlouhém žebříku zase dolů. Věděla jsem to, řekla maminka. Náš dům už nemá ochranu. Ti černí ptáci, to byli orli na rakousko-uherském státním znaku z pošty, ještě z doby císařství. Měla jsem to mamince přivézt, byla to součást historie naší rodiny.

Kam se ty přátelské hlasy předků poděly? Potřebuji vás, teď!

Jakoby veden neviditelnou rukou padne mi pohled na propletené iniciály prapradědečka Franze Wanky, vytesané do závěrečného klenáku ve vyzděném oblouku nade dveřmi: FW 1839. Mám takovou radost, že současní čeští obyvatelé vesnice nevytloukli ze zdiva jméno toho, kdo dům vybudoval a byl jeho prvním vlastníkem. Možná proto, že měl kdysi dávno české jméno – snad Vaněk? – a svými slovanskými předky byl tedy po celá staletí jeden z nich?

Franz Wanka se oženil s krásnou českou Marií, kupeckou dcerou z Pecky.

Už ve třiadvaceti letech se sám, také jako kupec, značně zmohl a mohl si postavit vedle kupeckého domu v Horní Brusnici nový obytný dům, dům mého dětství. V prostorném dvoře vybudoval hospodářské budovy, stáj pro čtyři koně, kočárovnu a prádelnu. S tímto nemovitým majetkem vzbuzoval všeobecný respekt a stal se prvním místním c. a k. poštmistrem.

Po jeho smrti zdědil syn Friedrich s poštmistrovským titulem také všechny budovy a polnosti. Poštmistr Friedrich získal vinici v Uhrách a drahocennou tekutinu skladoval ve sklepě domu č. 241. K jeho zákazníkům patřili bohatí občané z blízkého Hostinného a Trutnova, měst s rozvíjejícím se průmyslem a kulturou. Friedrich byl člověk s otevřeným pohledem na svět a jako správce chudinské pokladny pomáhal ve vsi nemajetným. Měl pochopení i pro Romy, kteří každým rokem přijížděli i do naší vesnice. Dal jim k dispozici odpočívadlo u potoka ve svém lese. A oni mu nato slíbili, že budou v lese brát jenom klestí a nebudou pytlačit vysokou zvěř. Úmluva prý nebyla nikdy porušena.

Přes léto se mezi Romy rozšíří po českých zemích věštba, která varuje, že na podzim 1938 postihne zemi strašlivé neštěstí. Ženy z velké rodiny „Rose“, jak se o nich u nás mluvilo, patrně se jmenovali česky Růžičkovi, v říjnu nabízejí mamince pomoc při blížícím se porodu, při mém příchodu na svět. S Hitlerovým vpádem do Sudet skutečně postihlo zemi strašlivé neštěstí, ano, bylo smrtící, pro Romy obzvlášť. Já jsem se narodila v bezpečí trutnovské nemocnice. To zlé pro mne a naši rodinu si dalo ještě pár let načas.

Vidím hezkou mladou ženu, vysokou a sebevědomou. Babička v přiléhavých šatech po kotníky stojí před vstupními dveřmi své pošty, kam byla v roce 1914 jmenována pražským ředitelstvím c. a k. pošt a telegrafů poštmistryní. Během 1. světové války byla na poště spousta práce a prsty Marie Wankové hbitě a s lehkostí vyťukávaly zprávy v morseovce. Jenomže v roce 1918 o svou milovanou práci přišla. Nová československá vláda poslala na její místo českého poštovního úředníka a ona jako Němka dostala výpověď. Několik let po odsunu, v srdci se steskem po domově, zemřela v Hannoveru.

Najednou slyším ve dvoře hlasité řehtání! Za domem rozjařené mužské hlasy, dusot koňských kopyt. Zvědavě se rozhlížím, ale dvůr je prázdný. Jenom neustále protékající proud vody z prádelního domu dopadá s pleskáním do studny.

Přidržím ruce v chladném proudu. Jeho živý zvuk důvěrně znám už od dětských let. „To zpívá o horách, odkud sem přitéká!“

Babiččin hlas za mnou. Přehluší ho krákání vran na střeše. Co je dnes skutečnost a co skutečné není?

Už je to víc než sedmdesát let. Jsem malá, je teplý letní den a sedím na okraji studny. Kolem mě německé a české děti z okolních domů na úbočí kopce. Na střeše zase kráká havran. Trhám zelené stonky pampelišek, házím je do vody na hladinu roztančenou proudem dopadající vody a dívám se, jak se stonky mění v divné, legrační zkrouceniny. Pro nás to jsou kouzelná znamení, každé z nich předznamenává nějaký příběh. A já mám ty příběhy vyprávět. Musí to být napínavé, ale musí to mít dobrý konec, tak si to děti přejí.

Ve vlhkém štěrku u studny šramotí ropucha. V den odsunu sedí havran na střeše, přihlíží tomu podivnému počínání lidí a tiše skřehotá: „Musíš pryč, zase se vrátíš, určitě se vrátíš!“

V roce 1965 si mohli západní Němci zažádat o vízum pro cestu do Československa. Celá rozrušená a plná zvědavosti, zda ještě to důvěrně známé místo poznám, rozjela jsem se poprvé do své vesnice. Čeští obyvatelé bývalých německých domů mi dávají najevo očividnou nedůvěru. Pokradmu mě pozorují, schovaní v zahradách a za záclonami. Anna z fary mě vítá s důvěrou. Ustele mi na faře, vypráví mi, jaké to bylo v prvních letech po našem vyhnání. Jsou to smutné a hořké příběhy plenění, násilností a nenávisti. Dozvídám se od ní, jak lidé plundrovali náš dům. Co nechtěli, to letělo oknem ven na silnici a do ohně.

Vyplela jsem oba rodinné hroby na místním hřbitově, nasázím tam květiny a obnovím nápisy, už na ty zlé tváře nemyslím. Přijela jsem přece, abych hledala svoje kořeny, abych se podívala, kde bych mohla navázat, dostala se do bližšího kontaktu s novými obyvateli vsi, abych s nimi mohla mluvit o našem společném osudu.

Jeden starší rolník mě německy žádá, abych zlatou barvou obnovila nápis na soše Panny Marie před jeho domem, za ta léta přestal být čitelný. První krok ke sblížení, bude jich následovat ještě hodně.

Dětství v Čechách a všechny ty cesty do Česka můj život silně ovlivňují. Při studiu výtvarného umění jsem se seznamovala s českými umělci, pro něž, stejně jako pro mě, byly zdrojem inspirace české pohádky a legendy.

Nadchlo mě dílo Jiřího Trnky a fantastické ilustrace Štěpána Zavřela. Píšu pro děti příběh o síle fantazie a ilustruje ho Květa Pacovská.

Začínám psát knihy pro mládež a pro děti, setkávají se v nich lidé z různých kultur a daří se jim společně žít.

Jednou za jasného dne vidím v Horní Brusnici skupinku dětí, stojí na vyvýšenině u silnice směrem na Mostek, odkud bývá vidět v dálce i Sněžka. Děti pozorně poslouchají, co jim vychovatelka vypráví. Najednou pociťuji s těmi dětmi hlubokou spřízněnost. Když mi bylo šest, jako je teď jim, stála jsem na stejném místě a poslouchala babičku, která mi vyprávěla o Krakonošovi. Rozhodnu se navštívit děti ve školce. Při každé návštěvě. S barvami, skicáky a obrázkovými knížkami. Moje zlaty deti!

Časté návštěvy míst, kde jsem v dětství žila, mi pomáhají získávat důvěru, a vznikají dokonce i přátelské vztahy. V kostele svatého Mikuláše předčítám svoje básně v němčině i v češtině. Kastelánka hradu Pecka zorganizovala v prostorách hradu výstavu mých obrazů s tématem „Hledání kořenů“ a čtení z mé knihy Wir werden uns wieder finden, v níž vzpomínám na své vyhnání z Čech; kniha vyšla i česky pod názvem Červenobílé křemínky.

Dvě školačky z Pecky se odhodlaly přečíst úryvky z této knihy v češtině. Dojímá mě, jak se dokázaly vžít do mého příběhu a získaly i ostatní posluchače.

Na začátku 21. století se Horní Brusnice viditelně mění. Domy jsou zrenovované, s nadšením tu vytvořili dětské hřiště. Také pošta dostala od obce novou střechu a novou omítku. V roce 2018 oslavovala celá vesnice dokončení naučné stezky Kostelní cesta, projekt místních obyvatel. Stezka vede nahoru na Zvičinu k lesní kapličce a dál lesem na vyhlídku s kostelíkem a hospodou. Pro mě je to cesta smíření. Rozpadlou lesní kapličku obnovili vesničtí muži podle starých českých nákresů. Kousek odtud hlídá u potoka ze dřeva vyřezaný vodnik.

V roce 2019 začínám pátrat po zbytcích jednoho bývalého německého statku. Zbytky zdiva obytného domu se ztrácejí v trávě a bodláčí. Balancuji na zpuchřelých prknech někdejší podlahy. Tam, kde byla podle mých vzpomínek zahrada s květinami a zeleninovými záhony, kvete dnes jedna jediná růžová růže. Vidím ve dveřích selku Berghampelovou, stojí tam, volá na nás – na děti – a s úsměvem nám do dlaně pokládá sladké tvarohové koláčky. Pak jako bych klikla na displej telefonu – obraz naráz zmizel. Kolik bolesti, zděšení z nelidskosti, kolik smutku a bídy leží mezi tímto obrazem a dneškem! Opouštím opuštěné místo, stoupám po nové cestě ke kapli nahoru na Zvičinu. Tiché hlasy mě doprovázejí, říkají mi, že kaplička byla odjakživa tajným místem jejich setkávání. Myslím na rodiče a v duchu se sama pro sebe usmívám.

Na jedné z informačních tabulí u cesty si povšimnu letopočtu 1866 a jména prapradědečka Wanky. Vrací se mi vzpomínka na rodinná vyprávění, podle nichž pacifista Franz Wanka tiskl s generálem Boninem u nás na půdě provolání vyzývající k míru. Bylo to 2. července, pár dní po porážce Prusů v bitvě u Trutnova. Další den ráno pak generál Bonin obdržel rozkaz, podle něhož se měla ještě téhož dne konat další bitva u Hradce Králové. Celá vesnice prý tenkrát sledovala, jak vojáci v plné polní spěchali nahoru na Zvičinu vstříc smrti v následném krveprolití. V trávě u cesty vidím krtčí hromádky. Všechny jsou hematitově červené, všechny.

Nahoře v restauraci je živo. U výčepu obsluhují dvě mladé ženy. Usmějí se na mě, jako by mě znaly. Trochu váhavě se mě ptají, jestli neznám tu paní z pošty, která píše knížky. Za pár minut už se objímáme a radujeme se z nového shledání.

Před osmi lety jsme na hradě Pecka společně předčítaly můj příběh. Slibuji, že příští rok přivezu svou novou knížku o romském chlapci. Těší se.

Jaro i léto onoho „příštího roku“ minulo. Kvůli coronaviru jsem se nemohla vydat na tak dalekou cestu. Přijedu později. Avšak – co když pro mne žádné později už nebude?

Možná budou ty dnes mladé ženy jednou vyprávět svým vnoučatům příběh, který bude začínat přibližně takto: Na poště v Horní Brusnici žilo jednou jedno malé dítě, které muselo opustit svůj domov. Potom se více než sedmdesát let vracelo zpátky, cestovalo velikou dálku až od Severního moře, aby se podívalo, jestli se jeho vesnici dobře vede. Umělo dokonce rozmlouvat s hlasy svých předků...

Psáno pro magazín Sudetenland, literární revui, kterou vydává Spolek Adalberta Stiftera

a v níž vyšlo 20. 5. 2021.

Přeložila Magdalena Štulcová.

Annelies Schwarzová (*1938 v Trutnově) byla s rodinou v roce 1945 odsunuta do ruské okupační zóny Německa. Vystudovala pedagogiku a výtvarné umění v Hannoveru a Berlíně. Pracovala jako učitelka a malířka. Mezi lety 1972 a 1980 přednášela na univerzitě v Brémách. Debutovala v roce 1981 knihou Červenobílé křemínky. Vzpomínky Liese (1944–1950) (česky 2002). Dnes je v Německu uznávanou autorkou knih pro děti a mládež. Její knížka Das Tier mit den Funkelaugen vyšla s ilustracemi Květy Pacovské. A. Schwarzová je známá svojí snahou po usmíření a překonání odcizení mezi Čechy a Němci a lidským a objektivním pojetím odsunu Němců. Její zájem o soužití lidí různých etnik, náboženství a jazyků ji přivedl také k práci s dětmi v Ghaně (a k napsání knížky Babička žije v Africe, česky 2000) nebo ke spolupráci s romskými organizacemi na Slovensku. Z této zkušenosti vychází její zatím poslední dětská knížka Aprilregen. Annelies Schwarzová dnes žije v městě Misselwarden nedaleko Brém.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Annelies Schwarzová

Celý život cestuji do české vesnice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu