Zdeněk Víšek

Zapomenutý Jan Šultys z Felsdorfu

Před 400 lety, 21. června 1621, zemřel na Staroměstském náměstí v Praze mečem kata Jana Mydláře jeden z bývalých direktorů stavovské vlády a někdejší kutnohorský primátor Jan Šultys z Felsdorfu, jehož jméno je ovšem širší české veřejnosti zcela neznámé. Podobně ale zapadla v zapomnění i jména velké většiny českých pánů popravených roku 1621 na Staroměstském náměstí.

Ve společenském povědomí dosud částečně rezonují osudy pouze tří z nich – lékaře Jana Jesenia, jenž pocházel ze slovenské zemanské rodiny a roku 1600 provedl první veřejnou pitvu v Praze, dále cestovatele Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jenž vykonal a později i popsal svou cestu do Svaté země, a intelektuála a znalce mnoha evropských i mimoevropských jazyků Václava Budovce z Budova.

Určitým protipólem životních cest těchto tří mužů „urozeného“ původu je životopis právě Jana Šultyse, jehož „měšťanský“ životní styl i osobní zájmy a cíle byly zcela odlišné.

V Kutné Hoře

Jan Šultys se narodil kolem roku 1560 ve Slaném. Přesné datum jeho narození není známo, stejně jako není známa jeho tvář, neboť se nezachoval žádný dobový portrét.

Na sklonku osmdesátých let 16. století Jan Šultys přijal místo školního správce v Kutné Hoře, avšak ekonomicky málo výnosné pedagogické činnosti se zde dlouho nevěnoval.

Roku 1590 se v Kutné Hoře oženil s Alžbětou Holoubkovou, vdovou po kutnohorském měšťanu Janu Čechtickém. V tomto manželství se Jan Šultys stal otcem pěti synů – Mikuláše, Jiřího, Jana, Karla a Bohuslava, z nichž především druhorozený Jiří se podílel na veřejném i politickém životě tehdejší české společnosti, a to jako prorektor pražské univerzity (1620).

Sňatkem s Alžbětou Holoubkovou převzal Jan Šultys prosperující hostinskou živnost a tím se mu otevřela cesta k postupnému nabývání majetku a zároveň i úřadů a hodností v městské samosprávě Kutné Hory, která v době vrcholného středověku byla díky svým stříbrným dolům považována v Čechách po Praze za druhé nejvýznamnější město, i když v čase končící renesance začal ekonomický potenciál Kutné Hory postupně slábnout.

Šultys pohledem Mikuláše Dačického

Pro hodnocení Šultysova působení v Kutné Hoře představují z historiografického hlediska významný informační pramen především Paměti známého renesančního bouřliváka Mikuláše Dačického z Heslova, který byl nejen očitým svědkem Šultysova neobyčejného společenského vzestupu v Kutné Hoře, ale též přímým aktérem jejich vzájemných osobních sporů, a dokonce i fyzických střetů.

Příchod Jana Šultyse do Kutné Hory, a především růst jeho majetku i politické moci (roku 1593 byl jmenován rychtářem) vyvolávaly pochopitelně mezi kutnohorskými starousedlíky, mezi které patřil i Mikuláš Dačický, nepochybně nevoli a zášť.

Vzájemné napětí mezi Šultysem a Dačickým se promítalo i do obsahu Pamětí Mikuláše Dačického, který Janu Šultysovi vyčítal všelicos – od udělení německého titulu erbovního měšťana přes neznalost němčiny až po drahotu vína v Šultysových vinných sklepích.

V červenci 1614 byl Jan Šultys z Felsdorfu nejvyšším kutnohorským mincmistrem Vilémem z Vřesovic jmenován kutnohorským primátorem (primasem), čímž se jeho mocenský vzestup v Kutné Hoře završil.

V úřadu kutnohorského primátora, ve kterém byl potvrzen i v letech 1616 a 1620, zastihl Jana Šultyse začátek stavovského povstání v květnu roku 1618.

Na straně stavovského povstání

České stavovské protihabsburské povstání, jež začalo defenestrací habsburských místodržících v květnu 1618, bylo násilným a tragickým vyústěním několika desítek let politicko-náboženského napětí mezi nekatolickými stavy a jejich katolickými odpůrci o moc a vliv při řízení státní správy v Českém království.

Dne 23. května 1618 došlo po řadě vzájemných předchozích sporů mezi protestanty a katolíky ke svržení katolických místodržících Slavaty a Martinice z oken Pražského hradu. Tento násilný čin vyprovokovali radikální příslušníci stavovské opozice ve snaze strhnout nerozhodnuté protestanty k přímému vystoupení proti katolické straně, aniž si ovšem uvědomovali možné neblahé důsledky.

Je známou skutečností, že oba místodržící – Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic – pád z patnáctimetrové výše z oken Pražského hradu do Jeleního příkopu přežili, třebaže Vilém Slavata tehdy utrpěl těžké zranění. Pád přežil také písař Filip Fabricius, který byl defenestrován jako třetí.

Primátor Jan Šultys z Felsdorfu se dramatických událostí na Pražském hradě 23. května 1618 nezúčastnil, ovšem přímým a očitým svědkem defenestrace byl jeho syn Jiří.

Den po defenestraci byla 24. května 1620 ustavena v Praze třicetičlenná prozatímní stavovská vláda, označovaná jako direktorium, a do jejího čela byl zvolen Václav Vilém z Roupova. Jako jeden z deseti zástupců městského stavu se členem tohoto direktoria stal i kutnohorský primátor Jan Šultys z Felsdorfu. Další dvě stejně početné skupiny direktorů zastupovaly stav panský a rytířský. Direktorium spravovalo zemi až do 4. listopadu 1619, kdy byl v Praze novým českým králem korunován Fridrich Falcký.

Osobní Šultysův politický vliv na činnost stavovské vlády byl ovšem omezený. Šultys se ve třicetičlenném sboru direktorů nedokázal výrazněji prosadit a pravděpodobně o to ani nijak neusiloval, což později neopomněl zdůrazňovat během pozdějšího vyšetřování aktivit stavovských rebelů po porážce povstání.

České stavovské povstání, které se roku 1620 ocitlo bez finanční a vojenské podpory evropských protestantských zemí, na jejichž pomoc především spoléhalo, bylo 8. listopadu roku 1620 poraženo vojsky císaře Ferdinanda II. v bitvě na Bílé hoře. O den později král Fridrich Falcký se svou rodinou a dvorem opustil Prahu, která byla bez boje obsazena katolickými armádami. Do čela zemské správy v Čechách jmenoval Ferdinand II. knížete Karla z Liechtenštejna, který mimo jiné zahájil, byť zpočátku poněkud váhavě, vyšetřování jednotlivých účastníků stavovské rebelie.

Příkaz císaře – určený Karlu z Liechtenštejna – ve věci postihu vůdců povstání byl vydán 11. prosince 1621. Tehdy byl například zatčen známý lékař a diplomat Jan Jesenský. Dne 6. února 1621 byla ve Vídni vydána císařská proskripční listina obsahující jména nejen všech direktorů, ale i dalších dvaatřiceti osob, které se podílely na stavovském povstání. Tato listina, jež byla v Praze zveřejněna 17. února, nařizovala okamžité zatčení představitelů stavovského odboje. Na základě tohoto císařského zatykače byl uvězněn i Jan Šultys, který byl zatčen na konci února 1621 v Kutné Hoře a 8. března 1621 dopraven do vězení na Starém Městě pražském, zvaném Špinka.

Proces a poprava

Proces s předáky povstání byl zahájen 29. března 1621 na Pražském hradě. Zvláštnímu soudnímu tribunálu předsedal kníže Karel z Liechtenštejna. Jan Šultys odmítal vznesená obvinění ze zrady a urážky císařského majestátu s tím, že se na činnosti povstaleckého direktoria podílel pouze formálně, což byla nepochybně pravda. Dále uváděl, že dlouho churavěl a žádal o zproštění funkce člena direktoria. Tento nehrdinský a nestatečný způsob obhajoby volili i mnozí další obvinění. Ve prospěch Šultyse se u císaře údajně měl přimlouvat – patrně finančně motivován – i sám předseda tribunálu Karel z Liechtenštejna.

Dne 19. června 1621 byl v síni říšské dvorní rady na Pražském hradě přečten královským prokurátorem Přibíkem Jeníškem z Újezda rozsudek nad 45 obviněnými rebely. Dvacet osm předáků stavovského odboje bylo odsouzeno k trestu smrti, z nichž pouze jeden – staroměstský měšťan Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu – byl omilostněn, a to až přímo na popravišti. Mezi osobami, které byly odsouzeny k nejvyššímu trestu, byl i Jan Šultys z Felsdorfu, jenž byl odsouzen ke stětí mečem, což v dobovém pojetí byl způsob popravy odpovídající jeho společenskému postavení.

Dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze došlo k výkonu hrdelních trestů nad předáky povstání. Mezi oběťmi byli tři příslušníci panského stavu (Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Václav Budovec z Budova a Jáchym Ondřej Šlik), dále pak 7 rytířů a 17 měšťanů. Jako patnáctý vystoupil na popraviště i Jan Šultys z Felsdorfu.

Osud Jana Šultyse byl nepochybně tragický, osudy jeho ostatků byly ovšem až neuvěřitelně morbidní. Tělo Jana Šultyse bylo pohřbeno 22. června 1621 společně s tělem dalšího popraveného Maximiliána Hošťálka, žateckého primátora, ve společném hrobě na hřbitově u pražského kostela Matky boží na Louži. Tento kostel byl zbořen roku 1791.

Dle rozsudku soudu uťatá hlava Jana Šultyse ale byla dopravena do Kutné Hory a byla zde umístěna na městské Kolínské bráně, kde v průběhu času, jak uvedl slánský Vlastivědný sborník z roku 1923 lebka nešťastného primátora zetlela a prach byl větry roznesen…

Železný hák, na kterém byla Šultysova lebka po několik desetiletí upevněna, byl odstraněn až roku 1724, a to na základě svolení císaře Karla VI., otce Marie Terezie. Bělohorští vítězové takto potupně naložili i s ostatky některých dalších popravených, jejichž uťaté hlavy byly vystaveny na Staroměstské mostecké věži, a to až do saského vpádu roku 1631, kdy byly na neznámém místě pohřbeny.

V životě Jana Šultyse z Felsdorfu se střídaly stíny i světla, ekonomické kalkuly s vlasteneckými postoji. Ať již byla motivace jeho politické dráhy jakkoliv zištná, je nutno se sklonit před jeho mučednickým osudem. Osobnost Jana Šultyse připomínají pamětní desky ve Slaném a v Kutné Hoře, Šultysovo jméno je uvedeno i na velké pamětní desce věnované obětem 21. června 1621 na pražském Staroměstském náměstí.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Zapomenutý Jan Šultys z Felsdorfu

V Kutné Hoře

Šultys pohledem Mikuláše Dačického

Na straně stavovského povstání

Proces a poprava

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu