Václav Jamek

Staré dobré Hodnoty aneb O potírání masturbace

Ilustrace k jednomu rozhovoru mezi přáteli z loňského července – a příspěvek k diskusi o Tradičních Hodnotách, tak drahých našim konzervativním katolíkům, Václavům Klausům starému a ještě staršímu, a mezi posledními zničehonic (patrně v podobě lichvy a ničím neomezovaného vydřidušství) také miliardáři Kellnerovi blahé paměti. Každý z nich by se rád vrátil více či méně daleko do minulosti, kde ta či ona zrovna prosazovaná Tradiční Hodnota zuří, mnohdy až do 12. století, těch požehnaných dob, kdy se nočníky s tekutým i tuhým obsahem daly svobodně vylévat z okna, protože to hlavní byla Duše, a ta jak známo v morovém puchu jen kvete. My se vraťme zpět jenom necelých dvě stě let, do roku 1830.

V tom roce, památném také díky třídenní Červencové revoluci, která svrhla vskutku pitomého Bourbona Karla X., vyšla v Paříži pozoruhodná Kniha bez názvu, určená mladým mužům, jakož i matkám a otcům od rodin, k dostání „u všech knihkupců“.

Kniha nemá název, protože je o něčem, co nelze pojmenovat. Francouzské adjektivum „innommable“, které se tak vybaví, označuje vždy něco nevýslovně odporného a tato konotační hodnota je tak silná, že dnes už nelze to slovo použít pro označení něčeho jen obtížně pojmenovatelného v objektivním smyslu; na to musí mít francouzština jiná slova (indicible, inexprimable, informulable, ineffable atd.). (Pardon, mým studentům na filozofické fakultě vždycky vadilo, že slovíčkařím a nutím je rozlišovat nicotné významové rozdíly, ale je to silnější než já. Což jazyk koneckonců být má.)

Oč jde, je nicméně hned na titulní straně upřesněno mottem: „Na tento zhoubný návyk zmírá více mladých mužů než na všechny nemoci světa.“

A jsme doma.

Autorem citátu je švýcarský lékař Samuel Auguste Tissot (1728–1797). Tento „lékař knížat a kníže lékařů“ (byl dvorním lékařem polského krále a také hannoverského kurfiřta) je absolutním původcem Tradiční Hodnoty projevující se lítým potíráním masturbace čili (staročesky) samohany. Tato Hodnota, nastolená r. 1764 Tissotovým spisem L’onanisme. Dissertation sur les maladies produites par la masturbation, zaneřádila celé 19. století a značnou část století dvacátého a v osobě mého otce vytrvala přinejmenším do roku 1972, kdy můj druhý a poslední rodič zemřel.

Můj otec v tom zdaleka nebyl sám. Je známo, že např. André Gide se tím – na rozdíl od jiných zvláštností svého založení – trápil po většinu života. Nijak ho neutěšovalo, že i přes tento svůj zlozvyk pořád nechřadne a nechřadne. Měl krásné stáří a zemřel duševně zcela vyrovnán v jedenaosmdesáti letech.

Zničení této Tradiční Hodnoty je tedy data celkem nedávného (zas něco, za co by dnešní mládež měla děkovat mé generaci) a na rozdíl od jiných takových Hodnot nikdo zatím neprojevuje zjevnou vůli ji slavně obnovit. Ale nebojte se, i to přijde.

Auguste Tissot byl jinak lékař osvícený, zavrhoval Tradiční pouštění žilou a doporučoval využívat léčivou sílu rostlin na základě vědeckém. Jeho zběsilá posedlost masturbací z tohoto obrazu vybočuje natolik, že to ukazuje až na nějakou jeho vlastní duševní poruchu. Ale kde vzít tu opovážlivost a hledat šílenství u toho, kdo o něm rozhoduje u jiných? Člověk si říká, mohlo být i hůř: mohl také tvrdit, že na masturbaci umírá víc mladých mužů než ve všech válkách dohromady, a válku v důsledku toho jako lék na masturbaci doporučovat. Civilizace měla pořád ještě štěstí.

Přitom je zřejmé, že jediný člověk v celých lidských dějinách, kterého masturbace opravdu těžce poznamenala, je kardinál Duka. Ale nesmíme mu to vyčítat: předkožku si jednou za čas musí umýt každý neobřezaný muž, i kdyby to odkládal sebevíc, a zastavit to je potom tak těžké, a tak zbytečné – třeba se k tomu vynaloží kdeco: prosby k Nejvyššímu oupěnlivé, důtky a žíně vezdejší i zuřivé přejídání!

Povšimněme si nicméně, že Tissotovi se ještě nepříčí masturbaci přímo pojmenovat; v titulu jeho rozpravy najdeme dokonce obě učená slova, kterými se sebeuspokojování označuje. Takže lze mít za to, že v průběhu 19. století se u potíračů onanismu měknutí mozků vlivem pohlavní frustrace dál zhoršovalo, než v tom Freud začal trochu dělat pořádek. Určitě by zasloužil větší vděk. Jenže lidé rychle zapomínají, co ty Tradiční Hodnoty skutečně byly.

Tím se dostávám zpět k bezejmenné knize z roku 1830. Pozoruhodné je na ní to, že je to kniha obrázková a v řadě barevných tabulí ukazuje, jakými stupni zubožení se dopracoval k ohavné smrti krásný a nadějný mladý muž, který se oddal Hnusu Nepojmenovatelnému.

Obrázky:

I. Byl mladý a krásný, veliká matky své naděje...

II. Leč vydal se zkáze!... a brzy spatřují se na něm viny té jeho následkové: předčasně sestárnuv... záda jeho se hrbí...

III. Outroby jeho spaluje zuřivý oheň; trpí hroznými bolestmi v žaludku...

IV. Vizte, zraky dovčíra tak jasné, tak zářivé – pohasly! lem jejich kolkolem zapálen.

V. Dostal hlad, chce jej zahnat, však pokrm v žaludku nesetrvá...

VI. Jeho spánek je zmítán příšernými sny... Nedokáže již spáti...

VII. Kadeře druhdy krásné vypadávají, jako ve stáří; hlava mu předčasně olysala...

VIII. Kazí se a vypadávají mu zuby...

IX. Hrudí šíří se zánět... plive krev...

X. Jeho celé tělo pokrývá se vředy... strašný je na něho pohled!

XI. Není již schopen chůze... nohy mu podklesávají...

XII. Hrudník se mu propadá... zvrací krev...

XIII. Slábne, pozvolna horečkou stravován, celé jeho tělo jen hoří...

XIV. Již blouzní; ještě se vzpírá smrti, však smrt je silnější...

XV. Tělo mu tuhne v křeči!... oudové znehybněli...

XVI. A jsa jen 17 let stár, ve strašných mukách zmírá.

Nebozí mladí souchotináři: neschopná věda jim nepomohla, a ještě je vinila, že onemocněli z nemravnosti, kterou si vyfantazírovala!

O klamné představě, že „tradiční hodnoty“ se ospravedlňují jaksi samy sebou, psal přitom už v roce 1682, ve svých Myšlenkách o kometě, význačný filozof a protestantský teolog Pierre Bayle, jeden z bezprostředních předchůdců osvícenství; dnešní francouzští středoškoláci mají těch pár řádků v čítankách! Kéž by je měli i ti naši: byli by vůči našim divokým zpátečníkům o něco odolnější.

„Že jen nemůžeme vidět,“ píše Bayle, „co se odehrává v mysli lidí, když si volí nějaký názor! Jsem si jist, že kdybychom to uměli, omezili bychom smýšlení nekonečného počtu lidí na autoritu dvou nebo tří osob, které hlásaly nějakou doktrínu, a předpokládalo se, že ji do hloubky prověřily, načež ji vahou svých předem uznaných kvalit prosadily u několika jiných, a ty zas u několika dalších, kterým při jejich přirozené lenosti přišlo vhod, uvěřit rovnou všemu, co se jim řeklo, než by to pečlivě prověřovaly. A když tak počet důvěřivých a líných přívrženců den za dnem pořád rostl, povzbuzovalo to další a další lidi, aby se zbyli namáhavého zkoumání názoru, jak viděli, tak obecně sdíleného, o němž si jednoduše a prostě namlouvali, že se tak rozšířil díky pevným důvodům, jež se nejprve použily k jeho ustanovení; a nakonec člověku zbývá už jen povinnost věřit tomu, čemu věří všichni, aby nevypadal jako buřič, který si osobuje vědět víc než všichni ostatní a protiřečit velebné Starožitnosti; až se stalo záslužným neprověřovat už nic a spoléhat jen na Tradici. Sami posuďte, zda může sto miliónů lidí hlásících se k nějakému mínění způ-sobem, jak jsem to ukázal, učinit toto mínění věrohodným, a zda se při spravedlivém posouzení všeho každý hotový názor, který se rozléhá z takové spousty přívrženců, nemá převést na autoritu těch dvou nebo tří osob, které snad kdysi prověřily to, co vyhlašovaly…

Říkám tedy znova: mínění se může stát věrohodným pro množství následovníků jen za té podmínky, že je několik lidí shledalo pravdivým nezávisle na jakémkoli předpojetí, jen a jen silou uvážlivého prozkoumání vykazujícího přesnost a velké porozumění věcem; a jako se velice správně řeklo, že svědku, který přímo viděl, se lépe uvěří než deseti, kteří mluví jen z doslechu, lze rovněž tvrdit, že bystrý člověk, který vykládá jen to, co předůkladně promyslel a co sneslo zkoušku všech jeho pochybností, dodává svému mínění větší váhu než sto tisíc myslí sprostých, které se drží jedna druhé jak ovce a ode všeho si ulevují spolehnutím na dobrou víru ostatních.“

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Staré dobré Hodnoty aneb O potírání masturbace

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu