Za demokratickou levici

Patrik Eichler

Stát, vůči kterému mohu vznášet nároky

-red-

Cestu vlaku Naděje lemovaly začátkem léta 1998 špalíry lidí. Nešlo jim o parní lokomotivu v jeho čele. V jeho osádce viděli zastání před politikou klausovské transformace, která do řady míst země přinesla nezaměstnanost, krachy tradičních továren a výprodej jejich vybavení, dlouhá léta neznámou zkušenost omezující chudoby. Stanislav Gross na lokomotivě a Miloš Zeman a další sociální demokraté a demokratky v soupravě přiváželi tehdy lidem symbolické uznání přehlížené životní zkušenosti.

Dokázali oslovit ty, kdo v transformaci „prohráli“, a říci jim i to, že prohra nebyla jejich vinou, ale vinou státu, který rychle a bezohledně zavíral šachty anebo nepomohl textilkám krachujícím kvůli dovozu levného čínského zboží. Že se stát tehdy postarat mohl, ale nechtěl.

Někde tam vznikal politický konflikt, který nás pak provázel dalších patnáct let. Milníky tohoto konfliktu byly školné, poplatky ve zdravotnictví, zmražení minimální mzdy, privatizace důchodů anebo církevní restituce. Pravice, když mohla, přicházela s dalšími a dalšími návrhy na omezování lidských práv a veřejného státu. Levice bránila, na co jí voliči dali sílu.

Symbolická změna přišla, když jsme se v polovině června 2013 dozvěděli o nočním zatýkání v okolí předsedy vlády a ODS Petra Nečase. Tehdy došlo ke zhroucení polistopadové pravice. Dosavadní sociální konflikt byl upozaděn. Bez ohledu na politické rozdíly byly strany devadesátých let najednou společně zkorumpované. Česká levice na tom tratit musela, přinejmenším tehdy ztratila politický protějšek, vůči kterému manifestovala svou sílu. Přestala ale zároveň být tou silou, která téměř jediná nesla téma nesouhlasu s polistopadovou českou skutečností.

Základní vyprávění o devadesátých letech se přitom ve veřejnosti neproměnilo. Kdo uspěl, má naši transformaci dodnes za období svobody, cestování a dostatečného výběru v obchodech; kdo utrpěl, vypráví o nejistotě v bydlení a práci, nedostatku školek a veřejných služeb obecně, obavách z přicházejících složenek.

Sociální konflikt, který utvářel zdejší veřejnou debatu od vzniku samostatného státu, byl ale tehdy během krátké chvíle překryt proklamovaným bojem proti korupci. A protože za zkorumpovaná byla prohlášena celá devadesátá léta, posunul se znovu do centra pozornosti i vztah k nim.

Kvůli této proměně hrají dnes ve veřejné debatě prim strany, které vyrostly na odmítnutí korupce a vývoje devadesátých let (ať jde o ANO, Piráty, SPD nebo nově stoupající Přísahu), anebo se za svou tehdejší práci postavily, mají devadesátá léta za úspěch a z problémů tehdy stejně jako dnes viní „komunisty“.

Sociální demokracie na prudkou proměnu politického pole nedokázala reagovat. Jednak byla od roku 2014 zatížena vládnutím. Především se ale v takto vymezeném konfliktu nemohla postavit ani na jednu stranu. Sama totiž byla jednou z určujících sil našich devadesátých let. I jí se týkaly korupční skandály. A navíc: v klíčových střetech se silami pravice nedokázala své voliče ubránit – přes její odpor došlo na sKarty, poplatky ve zdravotnictví, církevní restituce nebo i symbolicky citlivé uznání Kosova. Leccos se jí jistě podařilo následně zrušit – záchrana důchodového systému zrušením jeho dílčí privatizace byla možná až mistrovským kouskem. Jenže leckteré kroky pravice přetrvaly a vlastních progresivních úspěchů přišlo v mezidobí málo.

Nejde přitom o úspěchy parametrické – sociální demokraté třeba vždy zvyšovali mzdy a důchody, ministryně Maláčová v této vládě prosadila zvýšení rodičovského příspěvku, zálohované výživné nebo růst platů v sociálních službách, její nově vytvořený Antivirus v koronavirové krizi ochránil možná až pětinu pracovních míst v zemi. Jde o změny systémové, třeba schopnost prosazovat rozšiřování veřejných struktur tam, kde pravice jen rozprodává a ruší.

Důsledkem je, že masa dosavadních voličů sociální demokracie zůstala napospas antisystémovým stranám, které tak či onak ve shodě s ní poukazují na nespravedlnosti polistopadových poměrů, nejsou ale zatíženy kompromisy ani nepravostmi té doby. Přesto ale obnova politické síly zdejší levice není spojená tolik s programovým radikalismem jako s obnovou schopnosti zastupovat společenské zájmy a rozvíjet je.

Na překážku je tu přitom ještě jedno „devadesátkové“ dědictví: thatcherovský individualismus, který obhájce i kritiky naší současnosti vede k odmítání veřejného státu a nárokové podpory: jedni se pomyslně vyšvihli sami a nechtějí druhým situaci ulehčovat, druhým stát nepomohl, takže by pomoc někomu dalšímu měli za nespravedlnost vůči sobě. Individualismus a mantra osobní odpovědnosti (třeba i za zvládnutí koronaviru) stojí v cestě jakékoli dobré veřejné politice.

Poškození jsou, když stát nepomáhá

Jedna z podmínek obnovy politické síly sociální demokracie je najít dnešní poškozené. Bolestivě je s tím spojena skutečnost, že se strana polovinu polistopadového období podílela na vládách a často je vedla. Uznat existenci lidí poškozených polistopadovým vývojem proto také znamená uznat, že i dnešní představitelé politické levice ve své práci selhávali.

Velkou skupinou poškozených jsou ti, kdo ve vlastním kolektivním vyprávění znají stát jako pomáhající strukturu. Stát uměl zajistit jesle a školku, práci, bydlení i zubaře a dnes tyto služby z nějakého těžko srozumitelného důvodu neposkytuje. Je to skupina schopná zformulovat, že člověk má nárok žádat po státu některé služby, kdežto stát si může důvěru svých občanů nárokovat jen tehdy, když tyto služby zajistí.

Nepředstavujme si přitom, že jde jen o lidi starší, s nižším vzděláním, ze Sudet nebo předměstí, tesknící za minulým režimem, jak to často karikuje pravicová politika i publicistika. Jesle, školky, práci, bydlení i zubaře potřebuje dnes každý druhý a každý druhý se alespoň někde setká s problémy. Protože jesle nejsou a ve školkách nejsou místa, anebo jen v těch soukromých. Protože práce je placená špatně anebo vůbec, pracujete ve švarcsystému anebo na dobu určitou. Protože bydlení ve městech i jejich okolí prudce a trvale zdražuje, takže sdílené bydlení není jen otázkou ubytovacích platforem, ale i dospělých pracujících lidí. Protože zubaři v systému veřejného zdravotního pojištění jsou už léta nedostatkovým zbožím a nikdo není ochoten podstoupit politický střet, aby je do veřejného systému přivedl zpět.

Selhání státu v dnešních podmínkách lze přitom popisovat i na dalších příkladech. Dlouhou dobu by mezi ně patřily třeba soudy nařizující protiprávní exekuce s tím, že se proti nim poškozený nebránil. Na periferiích je častým problémem domácí násilí. V obou případech stát nezajišťuje pocit bezpečí, tedy jeden z úkolů, pro který lidé státy před staletími poprvé zakládali.

Napsat si každé jedno ze zmíněných témat do politického programu a hovořit o něm znamená udělat krok na cestě k uznání opomíjených zkušeností dnešních lidí. Kvadraturou kruhu je zde ovšem požadavek na obnovu důvěry v nefunkční stát, který bez naší důvěry fungovat nezačne. A v politické strany, které u vzniku dnešní situace byly.

Práce je všude dost

Podoba práce se razantně změnila několikrát v minulosti, naposledy s poválečným nástupem mechanizace. Na rozdíl od devatenáctého století se tehdy říkalo, že stroje mají brát lidem práci. Když totiž budou lidskou práci vykonávat stroje, bude mít člověk více volného času – na divadlo, školu nebo vztahy. Dnes se nám stejná otázka klade znovu, ale odpovědi na ni více než politické strany formulují firmy, jejichž cílem je zvyšování zisku, ne prodlužování volného času pracujících.

Rozšiřovat čas volný od práce je přitom součástí programových tradic levice od jejích počátků, připomeňme jen tradičně sociálně demokratické 8 hodin práce, 8 hodin spánku, 8 hodin volného času ještě z přelomu předchozích dvou století. Levicový tlak nemá ovšem končit u debaty o zkrácení pracovní doby tu o půl hodiny denně, tu o den v týdnu. Ostatně jen započíst do pracovní doby cestu do zaměstnání a přestávku na oběd by směnu leckomu mohlo zkrátit třeba i o polovinu.

Na místě je přemýšlet s vědomím, že práce se dnes z velké části neodehrává v taktu, ale v úkolu. Největší zaměstnavatelé nejsou průmyslové podniky, ale služby. Počet lidí, kterým mechanická práce nebude vyhovovat, spíše poroste. A problémem není najít užitečnou práci, ale způsob, jak ji zaplatit.

A protože základem politiky je zastupování společenských konfliktů, je na místě přemýšlet, jak v konfliktu aktuálním postupně změnit poměr sil. Jak osvobodit co nejvíce lidí od práce v soukromé sféře – dnes třeba jen podporou digitalizace a robotizace v první řadě prací zdravotně nebezpečných a mechanických. A rozšířit maximálně prostor práce veřejně prospěšné, kde titíž lidé budou moci najít placené uplatnění – v kultuře a vzdělávání, péči a dalších službách, rozmanité komunitní práci a jistě i v dnes slabém veřejném sektoru.

Jde o cestu k posílení veřejného zájmu na úkor zájmů soukromých a politiky na úkor zájmů kapitálu, který dnes v souzvuku s meziválečnými autoritáři bojuje proti zvyšování mezd a sociálnímu zákonodárství, anebo tlakem na kvazi-odborné a mechanické rozhodování vytlačuje politiku z rozhodování o budoucí podobě našeho společného života.

Zdrojem prostředků pro takovouto transformaci je pochopitelně klasické přerozdělování, nová je ale jeho legitimace. Nejde již o krmení nenasytného státu, ale systémovou změnu, jejíž součástí by nutně byla také proměna mocenských vztahů a posílení svobody člověka.

Nejen levice by pak mohla do svých úvah zahrnovat více reprezentovaných zájmů než dnes. Mohla by třeba zjistit, že potřebujeme více psychologů, protože život v dnešním světě je i bez koronaviru obtížný, nebo jednodušší jazyk pro správu veřejného prostoru, protože srozumitelnost je jedním ze základních prvků důvěry.

Svobodná organizace lidí podle zájmů pak může být jednou z náhrad toho, co dnes ne-dokáží zajišťovat naše malé a miniaturní politické strany, totiž přenášet podněty ze života lidí ze své základny do centra rozhodování.

Proti individualismu a segregaci

Piráti a Starostové mají v dnešní době snadnou pozici. Teze o osobní odpovědnosti člověka oslovuje intuici usídlenou v našich myslích od devadesátých let. ANO s SPD říkají, že pomoc si musíme zasloužit a vždycky má někdo zůstat dole. ODS tyto pozice kombinuje.

Prostor pro levicový projekt nabízející nejen silný veřejný sektor ve smyslu základních služeb od bydlení, přes vzdělávání po zdravotní péči, po jistotu příjmu a pocit bezpečí, ale i veřejný prostor pro debatu o společných zájmech, zde je. Základem projektu je stát, vůči kterému lze vznášet nároky – nejen ty sociální vyjmenované výše, ale i ty na uznání hodnoty člověka a podporu jeho emancipace. I když se symbolické kroky, kterými se různým lidem dostává uznání, budou lišit, základní příběh zůstane.

Součástí pohybu nutně bude i zvyšování mezd a platů anebo univerzální příspěvky na dítě, ale právě i omezení moci soukromého kapitálu nad lidskou prací a důsledné přerozdělování ve prospěch práce ve veřejném zájmu. Tím se výrazně promění i životní situace střední třídy, pro kterou je kromě sociálního rozměru politiky levice důležitá i poloha emancipační a demokratická.

Patrik Eichler (1984) je novinář, redaktor Listů, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie.

Jan Rychlík (1954) je historik.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Stát, vůči kterému mohu vznášet nároky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu