Lukáš Jelínek

Uniknout slepým uličkám

Z trestněprávních kauz vracejících se do normalizační minulosti žádná satisfakce nekouká.

Dozorující státní zástupce zastavil trestní stíhání někdejšího generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, bývalého předsedy vlády Lubomíra Štrougala a exministra vnitra Vratislava Vajnara. U prvního jmenovaného kvůli jeho smrti, u dalších dvou kvůli duševní chorobě. Případ byl definitivně uzavřen v půli května, na konci měsíce pak server iRozhlas.cz přinesl detailní usnesení žalobců i s odůvodněním.

Původně jim byla vytýkána „nečinnost“, když bylo od března 1976 do konce roku 1989 zastřeleno či roztrháno psy devět lidí, kteří se snažili překročit československé hranice, a nejméně dalších sedm lidí bylo zraněno. „Byli si vědomi toho, že na státních hranicích Československé socialistické republiky dochází k používání střelných zbraní ze strany příslušníků Pohraniční stráže proti osobám, které se státní hranice snaží neoprávněně překročit za účelem opustit Československou socialistickou republiku. I přes to ze své pozice vedoucích představitelů Československé socialistické republiky nepřijali žádné opatření, kterým by používání střelných zbraní zabránili,“ uvedl žalobce Jan Lelek.

K roku 1976 vztáhli vyšetřovatelé počátek trestné činnosti proto, že tehdy vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který každému člověku zaručoval právo svobodně opustit kteroukoliv zemi včetně vlasti.

S onou nečinností to je ale těžké. Kdyby se proti zabíjení na hranici postavili, byli by za zrádce. Naopak v jejich osobním i kolektivním zájmu bylo ignorovat mezinárodní smlouvy a ghetto raději obehnat ostnatým drátem.

Od loňského léta je pak stíhán i bývalý tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík, jenž je na rozdíl od předešlých soudruhů i ve dvaadevadesáti letech v relativně dobré kondici. Policisté míní, že je Fojtík spoluodpovědný za porušování Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a za udržování protiprávního režimu na hranicích. On zase namítá, že jeho nečinnost vyplývala z povinností Československa coby člena Varšavské smlouvy (vojensko-politického svazku komunistických zemí).

Co bude s Fojtíkem, bůh suď. Expremiéra Štrougala s exministrem vnitra Vajnarem „zachránily“ dva lékařské posudky. Žalobce Vladimír Hackl nemá o těchto dokumentech pochybnosti, prý odrážely standardní lékařské postupy. Když to shrneme, tak uváděly, že zdravotní stav obviněných je tak vážný, že by nezvládli projít trestním řízením. Hakl k nim dodal klíčovou větu: „Nerespektování těchto předpokladů by znamenalo klesnout na úroveň totalitní moci, kterou svého času právě obvinění reprezentovali.“

Advokát poškozených Lubomír Müller se zato pokusil doložit podjatost znalců. Jeden byl bývalý armádní důstojník, druhý dokonce sloužil u protivzdušné obrany!

Přijde vám to absurdní? Co je za vedením těchto minulých válek? Aktivistka Neela Winkelmannová, která fandí vizi komunistům zasvěceného druhého Norimberku a stíhání opakovaně iniciovala, je přesvědčena, že jenom přes podobné procesy lze dospět k mravnější společnosti. „Myslím si, že vlastnost našeho národa po všech těch totalitách je strach podívat se těm hrozným věcem do tváře,“ řekla v Českém rozhlase. Soudní cesta by podle ní a jí podobných vrátila do společnosti pocit spravedlnosti.

Možná. Soudit a odsoudit ještě neznamená posadit starce za katr. Co ale z toho, když obžalovaní nedokáží ani pořádně vnímat přelíčení? Mělo by i přesto proběhnout jako symbol? Jenže nechvalně známých symbolických procesů už jsou plné dějiny. Jindy zase Winkelmannová tvrdila, že za třicet let od pádu komunismu ve střední a východní Evropě nedošlo k žádnému s Norimberkem srovnatelnému procesu hledání pravdy, spravedlnosti a usmíření.

Skutečně neznáme pravdu o komunistických zločinech? Kdo bude s kým usmířen, postaví-li se poslední žijící devadesátiletí komunističtí pohlaváři a jejich nepatrně mladší pochopové před soudní stolici? A je nutné kombinovat právní a historickou argumentaci s inkvizičním slovníkem?

Na polepšení pachatelů zapomeňme. Ani společenskou katarzi nelze vyhlížet, mimo jiné proto, že nás trápí jiné – zdravotní či ekonomické – starosti. Mimochodem, v Norimberku posadili vítězové války na lavice obžalovaných poražené. Kdo by měl dnes být žalobcem, kdo stíhaným a kdo soudcem? Stoupenci druhého Norimberku nadto tvrdí, že by měl začít společný tribunál naplňovat aspekty mezinárodního práva. Jenže to je v současnosti leckde pošlapáváno i mocnými demokratickými státy. Nevolá se tu jen po festivalu pokrytectví?

Winkelmannová se domnívá, že v Česku není politická vůle k tomu, aby se začaly otevírat zločiny minulosti. „Bylo to tak nasazeno hned po listopadovém převratu, kdy se ukázala veliká vstřícnost a laxnost proti komunistickým pachatelům,“ říká. Jedním z těch, kteří s tolerancí k době minulé začal, byl prý Václav Havel.

Je snadné smíchat fakta, dojmy a konspirační teorie. Ano, Havel byl v prosinci 1989 zvolen prezidentem komunistickým parlamentem. Ano, Havel odmítal štvanice rozdělující společnost. Chartisté, kteří se chopili otěží, si vytyčili cíl porazit komunisty ve volbách, ne je zakazovat revolučními zákony.

Přesto byly zločiny pojmenovávány jeden za druhým. Zemi dokonce v určitých etapách opanovala antikomunistická atmosféra, která dokázala zkarikovat a smést cokoli levicového. Zatímco v politické rovině byli komunisté stavěni na pranýř, při porcování ekonomiky kupodivu nevadili. Tam si podávali ruce se zatvrzelými pravičáky. Jestli něco mohlo vnést zmatek do veřejného mínění, bylo to amorální řádění ostrých loktů bývalých komunistů i pravicových bolševiků (jak je pojmenoval Jiří Dienstbier), nikoli neuskutečněné věšení pohlavárů či pěšáků KSČ na kandelábry.

Přesto kdyby na Fojtíka, Štrougala, Vajnara a další došlo v zákonných mezích v první dekádě po devětaosmdesátém, daly by se důvody spravedlivého procesu pochopit snáze. Nyní je na zadostiučinění pozdě. Zbývá jen gesto. Štrougalovi a Vajnarovi se vyhne, Fojtíkův osud je otevřený. Nepodléhejme však mylnému dojmu, že odsouzením některých, již „byli při tom“, vyléčíme cosi jako nemocnou národní duši. Tak to nefunguje. Etapu let 1948–1989 musíme pečlivě mapovat, nezanedbávat „velké dějiny“ katů a jejich obětí ani „malé dějiny“ obyčejných lidí, kteří komunisty kočírovanou národněfrontovní vládu legitimizovali. Stěžejní zvraty mívají kořeny „dole“, u těch, kteří jsou nespokojení a hledají vládce, s nimiž „bude líp“. Naším stěžejním úkolem je uniknout těmto slepým uličkám. V tom nám spíš než soudci, bachaři a popravčí čety pomohou historici, sociologové a psychologové.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Uniknout slepým uličkám

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu