Josef Kuthan

Věda jako povolání?

Tato otázka se může zdát zbytečnou zejména v době koronavirové epidemie, kdy při četbě téměř kteréhokoliv denního tisku i dalších periodik je občan neustále přesvědčován o širokém záběru vědců přispět k vyřešení tohoto palčivého problému naší soudobé historie. Pokusím se naznačit, či dokonce poodhalit jejich skutečné a využitelné možnosti v České republice. Máme dostatek vědců schopných věnovat většinu své pracovní aktivity aktuálním společenským problémům, anebo jen rozšiřování lidského poznání?

Představa, že soudobé potřeby naší společnosti vyřeší nejlépe věda, bývá všeobecně rozšířenou představou. Zásada, že stát nejlépe podpoří vědecké bádání tím, že k tomu vytvoří akademické a jiné speciální instituce, jejichž výzkumní pracovníci se stávají automaticky vědci, pokládám za mylnou iluzi přetrvávající nejen mezi politiky, ale i v nemalé části veřejnosti. Ve skutečnosti jsou tito specialisté placeni jen za cílený výzkum různého zaměření, který může, ale nezbytně nemusí přinášet nové vědecké poznatky. Ty nelze a priori naplánovat ani vymyslet. Ostatně užitečnost takových institucí, ať už jde o vysoké školy, nebo o akademické či průmyslové ústavy, je posuzována především podle aplikovatelných a zejména využitých výsledků. Z tohoto pohledu je dle mého názoru žádoucí realisticky pohlížet na omezenou úlohu vědy také při překonávání soudobé koronavirové pandemie. Za smysluplnější považuji spíše využívat všech dosud známých poznatků v jednotlivých oborech vědy než očekávat nějaké rychle nalezené a spásné převratné objevy, které by teprve měly být schopné do této pandemie rozhodujícím způsobem zasáhnout.

Skutečná tvůrčí činnost, ať už ve vědě nebo v umění, má při posuzování individuálních přínosů vždy více vzájemných podobností než odlišností a demonstruje, že nedílnou součástí každé (národní) kultury v širším slova smyslu jsou společně umění i věda, životní styl a jeho úroveň. Podle našich zvyklostí a tradic považujeme obvykle za kulturu spíše jen umění pod gescí Ministerstva kultury chápané v užším slova smyslu. Státní ovlivňování vědy je naproti tomu ponecháváno více resortům a ve srovnání s různými výzkumnými projekty je ekonomicky zajišťováno nepříliš štědrými institucionálními prostředky v rozpočtové položce Věda a výzkum (Listy 4/2020, str. 17–19).

Vědecké a výzkumné instituce

Jisté problémy a nedorozumění pocházejí z přežívajícího zvyku označovat každou výzkumnou instituci téměř automaticky jako vědeckou, i když převažující náplní její činnosti je základní a/nebo aplikovaný výzkum. Nejčastějšími takto chápanými institucemi, u nichž by o jejich tradičních aktivitách ve vědeckém bádání nemělo být pochyb, jsou vedle vysokých škol hlavně akademie věd. Zatímco úzké sepětí vysokoškolské výuky a vědecké práce je dlouhodobou pozitivní zkušeností civilizovaného světa, poslání akademií je stále více ovlivňováno místními podmínkami, historií a stupněm rozvoje jednotlivých států, na jejichž území působí. Pozoruhodné jsou v této souvislosti dva odlišné pohledy na jejich úlohu.

Ten prvý a historicky starší považuje každou akademii za státní a/nebo soukromou instituci, která propaguje vědu v široké veřejnosti, zakládá a provozuje k tomu odborné časopisy a knihovny a také vytváří či podporuje nadace pro hmotnou podporu tvůrčích jedinců a kolektivů. Sdružuje uznávané vědce, pro něž se členství v ní přirozeně stává prestižní záležitostí. Historicky nejstarší akademie obvykle nerozlišovaly mezi typy tvůrčí činnosti a sdružovaly většinou společně vědce a umělce, například Hlávkova akademie věd, slovesnosti a umění na našem území ještě za Rakouska-Uherska.

Druhý, historicky mladší pohled chápe akademii věd jako ucelený systém státních ústavů základního výzkumu. Zaměření mnoha z nich ale obvykle vychází z oborové struktury vysokých škol a vůči nim tak vytváří paralelní druhou větev výzkumné aktivity. Vztah k umění v ní reprezentují již jen někteří specialisté v humanitních oborech, a nikoliv tvůrčí umělci. Tento typ státem financované výzkumné instituce je u nás reprezentován Českou akademií věd (ČAV), která je de facto pokračovatelkou větší části Československé akademie věd (ČSAV) založené v roce 1952 a již tehdy podle sovětského vzoru odloučené od uměleckých směrů.

Jednotlivec a kolektiv ve vědě

Charakter soudobé vědy se vyznačuje některými rysy, které ještě v devatenáctém století byly téměř nemyslitelnými. Moderní technologie jako důsledek rozvoje víceoborového výzkumu iniciují stále častěji nové vědecké objevy, na nichž se podílejí současně specialisté odlišných tradičních disciplín. Jsou vždy dílem jen jednoho dominantního jedince, nebo jsou dokonalou mozaikou individuálních přínosů všech jedinců, co k vyřešení vědeckého problému přispěli?

Soudobá věda ale již neleží jen na bedrech několika jedinců špičkové úrovně, ale také na těch, co bez nároků na společenská ocenění cílevědomě a systematicky rozšiřují meze lidského poznání v nejrozmanitějších vědních oblastech hlavně pro vnitřní uspokojení z vlastní tvůrčí činnosti. Bez nich by nedošlo ani ke všeobecně známým vědeckým teoriím vycházejícím z materiálu, který tito „dělníci vědy“ připravili. Takových, často v povědomí veřejnosti bezejmenných badatelů není nikdy nadbytek již proto, že svoji tvůrčí aktivitu vyvíjejí často nenápadně vedle svého prozaického povolání.

Označovat každého, kdo přispěl při výkonu svého povolání k překonání či vyřešení nějakého výzkumného problému, hned za vědce je v mém pohledu přinejmenším unáhlené. Sledujeme-li životní osudy nejvýznamnějších představitelů moderní vědy, snadno nahlédneme, že jejich povolání, nejčastěji středoškolská či univerzitní studia a učitelská kariéra, je obvykle k vědě teprve přivedly. Stěží mezi nimi najdeme jedince, kteří by se ve svém aktivním věku živili výlučně povoláním vědce. Není divu, že významnější pracovníci ČAV stále častěji hledají své paralelní uplatnění jako externí profesoři či docenti na našich výzkumně zaměřených vysokých školách, zřejmě se tak už zdráhají považovat vědu za své výlučné povolání. Někdy tím i rezignují na tuzemské možnosti praktických aplikací svého základního výzkumu a svoji společenskou angažovanost raději směřují k výchově vysokoškolských studentů ve své specializaci.

Věda a pracovní povolání

Podle Hippokratovy přísahy je posláním každého lékaře pomáhat svému pacientovi nejen s využitím stávajících vědeckých poznatků, ale i na základě terapií potvrzených empirickou zkušeností bez ohledu na to, zda soudobá věda dokázala jejich podstatu zatím zcela objasnit. Provozování medicíny jako povolání není tedy speciálním vědeckým oborem, ostatně samo léčitelství má zřejmě hlubší tradici než samotná věda. To nemění nic na zkušenosti, že mezi lékaři byli a jsou skuteční a významní vědci. To samozřejmě platí i pro jiná povolání, například pro pedagogy, techniky, projektanty, programátory, zemědělce apod. Věda je a byla vždy pro ně jistým druhem přidané hodnoty, kterou přispívají k rozvoji lidského poznání, aniž je zbavuje povinností vyplývajících z povolání, které bývá základním zdrojem jejich obživy.

Společenské dopady

Tento výzkum provozovaný hlavně na vysokých školách a v ČAV má dopad na ekonomiku a tím i na životní úroveň obyvatelstva České republiky jen v případech, kdy na něj navazuje výzkum aplikovaný v průmyslových, potravinářských, zemědělských a zdravotnických výzkumných ústavech a vývojová činnost ve výrobních podnicích, v nemocnicích i ordinacích lékařů, v nejrozmanitějších živnostech apod.

Návaznost našeho základního výzkumu na jeho tuzemské aplikace byla podle mých vlastních zkušeností trvalou Achilovou patou již za minulého politického režimu a je jí i v současnosti, protože její charakter se celkem nezměnil. Shrnuto: dimenzi našeho základního výzkumu zejména v ČAV neodpovídají dimenze jeho aplikací ve státním i soukromém sektoru České republiky. Důsledky této disproporce se projevují i při překonávání soudobné koronavirové pandemie, kdy například výroba remdesviru syntetizovaného v laboratorním měřítku v Ústavu organické chemie a biochemie ČAV je nad síly tuzemského farmaceutického průmyslu (Listy 2/2020, str. 64–65), včetně jeho schopnosti vyrábět například nějakou vakcínu proti covid-19. To je ostatně chronická nemoc tohoto u nás stále podceňovaného průmyslového odvětví, jehož výrobní záměry a kapacita postrádají zřejmě vazbu na biochemický, farmaceutický a biologický výzkum v ústavech ČAV, jehož výstupy musí být pak „prodávány“ do zahraničí a slouží de facto jen k zvyšování zaslouženého mezinárodního renomé svých původců.

Již v poválečném období se naše virologie a medicína významně zasloužily o vymýcení dětské obrny. Při stále vzrůstající variabilitě koronavirů bych proto očekával od našich soudobých výzkumníků větší odvahu vstoupit do celosvětového úsilí vývojem tuzemské vakcíny. Při záchraně lidských životů zde nezanedbatelnou úlohu přece hraje faktor času. Vývoj výroby naší vakcíny nemůže být proto jen během na nekonečně dlouhou trať, a měl by proto vycházet z nějaké již osvědčené technologie, i když ta nemusí být hned v počátku založena jen na tom sice nejsofistikovanějším, ale technologicky ještě nezvládnutém principu.

Překvapilo mne proto stanovisko České učené společnosti, která kritizovala nabídku české vlády vydat 250 milionů korun na vývoj tuzemské vakcíny proti covid-19 a žádala jeho zastavení. Mít vlastní vakcínu je v současné době ale velkou výhodou a státy co ji vlastní, zvládají epidemii výrazně lépe než ty, co jsou odkázané výlučně na její dovoz. Posouzení všech aspektů tohoto problému bych proto očekával v rámci širší veřejné diskuse s účastí zkušených virologů a epidemiologů, tedy nikoliv jen těch, kteří se k této odbornosti přihlásili až v průběhu koronavirové pandemie.

Větší odvahu dle mého názoru projevili ti výzkumníci na vysokých školách, v ČAV, ve zdravotnictví i v průmyslu, kterým se podařilo překvapivě rychle ovládnout v relativně krátké době nejen antigenní a PCR testování, ale i mechanické prostředky osobní ochrany jako roušky a respirátory, bez nichž by smysluplná vakcinace nemohla být vůbec prováděna. Ocenění si podle mého názoru zaslouží zvláště chemici ÚOCHB ČAV, kteří trvale směřují společně s americkými partnery k využívání vlastních syntetických virostatik. Pokud jde o oblasti ostatních oborů, včetně virologie a epidemiologie, očekával bych podobná hodnocení z pera příslušných specialistů.

Pandemie pohledem chemika

Má vlastní specializace (organická chemie) má mnohem blíže k jednorázovým léčivům zmírňujících průběh onemocnění označované covid-19. V souladu s již výše zmíněným posláním medicíny pokládám za zcela přirozené, že se stále častěji začínají v různých státech zkoušet a terapeuticky používat také již delší dobu farmakologicky využívané substance doporučované proti nejrozmanitějším onemocněním. Příkladem mohou být chemicky vyráběná léčiva ivermektin, isoprinosin, budesonit, apronex, a dokonce tradiční protichřipkový aspirin (acylpyrin).

Jejich navzájem často naprosto odlišná molekulová struktura ale současně napovídá, že chemická interakce s individuálními koronaviry není dostatečně prozkoumána na molekulové úrovni. Jistou jednodušší představu zatím skýtají některá virostatika z laboratoře profesora Antonína Holého blahé paměti, při jejichž cílené syntéze se v duchu tradic ÚOCHB ČAV v Praze (Listy 6/2019, str. 19–24) uvažovala záměrná inkorporace strukturních fragmentů nukleových kyselin do molekuly daného léčiva. Na základě této hypotézy byl jeho spolupracovníky patrně také syntetizován již zmíněný lék remdesvir.

Jak tyto prokazatelně aktivní organické sloučeniny detailně interagují s jednotlivými viry je v mém pohledu ale stále velmi zajímavý a aktuální problém pro skutečné vědce v oblasti chemie, virologie i kvantové teorie na celém světě. Výsledky jejich úsilí v tomto směru lze stěží předvídat, již s ohledem na charakter převažujících výzkumných cílů stimulovaných pouze různými grantovými pobídkami v určeném časovém horizontu. Proto bych také nepovažoval za jisté výstupy této placené výzkumné činnosti ani u našich vědecky erudovaných výzkumníků dosažené jen v rámci jejich pracovních povinností.

Vědecká komunita tak vstupuje na poměrně málo vědecky probádané pole v oblasti tzv. molekulárních věd. Věřím, že erudovaní jedinci se dočkají úspěchů, pokud ovšem při tlaku plnění různých grantových požadavků ve svých cílených výzkumech najdou ještě dostatek energie pro skutečné vědecké bádání.

Bylo mým záměrem, aby si čtenář po přečtení tohoto textu a s ohledem na vlastní životní zkušenosti nakonec sám a uspokojivě odpověděl na otázku položenou v jeho záhlaví.

Josef Kuthan (1934) je chemik a vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kuthan

Věda jako povolání?

Vědecké a výzkumné instituce

Jednotlivec a kolektiv ve vědě

Věda a pracovní povolání

Společenské dopady

Pandemie pohledem chemika

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu