Alena Wagnerová

Tři dny a několik let s Jiřinou Šiklovou

S Jiřinou Šiklovou se nám loučí těžko. Byla pro Listy oporou. Tak jako byla oporou řadě dalších okruhů svých přátel, často takříkajíc napříč spektry názorovými i politickými. Byla jejich dobrou vílou, ovšem upřímně kritickou. A především dodávala energii, která z ní neustále vyzařovala. Kromě těch angažmá, které jsou připomínána v médiích, nelze zapomenout na aktivní účast Jiřiny Šiklové na vydávání týdeníku Česko-slovenské Mosty. Vycházel v letech 1992–2007 a souvisela s ním pravidelná česko-slovenská setkávání, jakými byly tzv. Duchovní parlament a Luhačovice Vlado Čecha. K tomu se ještě chceme v příštím čísle vrátit podrobněji.

Svou podporu Listům prokazovala Jiřina Šiklová kdysi tím, že organizovala jejich tajnou distribuci do Československa. Ale nablízku jim byla i po přemístění redakce z Říma do Prahy. Byla přirozenou členkou redakční rady, nebylo třeba ji nominovat – její přítomnost byla neodmyslitelná. Ostatně poslední zasedání rady před „dobou on-linovou“, 23. června 2020, se konalo v jejím bytě v Klimentské ulici, kam nás pozvala.

Jiřina Šiklová měla ale vždy na starosti především konkrétní lidi kolem sebe. Tři z těch, jejichž zásluhy podle jejího přesvedčení neměly být zapomenuty, také navrhla na udělení ceny Listů Pelikán. Ona sama by si ji zasloužila snad nejvíc. V posledních letech psala do Listů ochotně vzpomínky na ty, kteří odešli – na Milana Šimečku, Amber Bousoglou, Libuši Šilhánovou, Soňu Čechovou, Ludvíka Vaculíka...

S Milanem Schulzem se v čísle 1/2014 rozloučila textem s titulkem Tam e-mail chybí... Uzavřela jej slovy: „Člověk existenci druhého bere jako samozřejmost. Škoda, že se to přeruší smrtí a že si my, co zde ještě jsme, těch setkání více nevážíme, dokud je to možné.“

-red-

S Jiřinou Šiklovou jsem se poprvé setkala v druhé polovině šedesátých let v redakci literárního měsíčníku Plamen jako s apartní, chytrou mladou ženou, jejíž suverenitu jsem jí tak trochu záviděla. V paměti mi ale především zůstalo, jak držela hlavu: zpříma s trochu dopředu vystrčenou bradou. Ale ne bojovně, spíše s jakousi neškodlivou zvědavostí ženy, která stále chce vědět, co se kolem ní děje. Takový byl i její obličej. Víc než oči v něm na sebe upozorňoval její nos: ne příliš velký, pěkně formovaný s jakoby stále dojmy, atmosféru, pachy a nálady větřícím chřípím.

Vlastně nevím, proč to byla právě ona, po níž jsem se ptala, když jsem na začátku roku 1990 uprostřed sametové revoluce přijela do Prahy. „Je v kanceláři ve třetím poschodí,“ řekli mi dole ve Špalíčku, koordinačním centru Občanského fóra na Václavském náměstí.

Šla jsem nahoru a hned jsem ji uviděla. Stála u psacího stolu, v ruce list papíru, jakoby ponořená sama do sebe, a přesto v pohybu. Zářící mladá žena už to nebyla, ale její postoj, držení hlavy a zvědavé chřípí nosu zůstaly beze změny. A mně bylo v okamžiku jasné, kolik tělesné síly oněch dvacet let reálného socialismu lidi stálo. Jiřina Šiklová o tom nikdy nemluvila: „Já jsem svou roli zvolila svobodně a nemám nikomu co vyčítat.“

Rychle jsme spolu našly kontakt a porozuměly si. Ne do detailu, ale naše vlnová délka byla stejná. Od té doby jsme spolu strávily mnoho hodin. Často chaotických v jejím bytě, kde stále zvonil telefon nebo někdo stál u dveří. Co nás spojuje, je pocit závaznosti vůči republice a obecnému blahu, ne našim soukromým starostem. Proto jsme snad víc spojenkyně než přítelkyně.

Když jsem do Jiřinina bytu přišla poprvé, ležely všude plastikové pytle se šatstvem, které už celá léta dostávala od přátel na Západě – a které Jiřina diskrétně, s pronikavým smyslem pro materiální nouzi, rozdělovala především méně známých disidentům. „Nepotřebuješ náhodou něco z toho, leží toho tady u mě tolik,“ ptala se vždycky, jako kdyby oslovený měl jí pomoci z nouze. Když státní bezpečnost jednou na jejím psacím stole našla poznámku „Bondy 75“, domnívala se, že jde o něco velmi tajného a konspirativního. Bylo jí sotva možné vysvětlit, že se jednalo o objem pasu Rimbauda pražské disidentské scény Egona Bondyho, který potřeboval nové kalhoty.

Tenkrát v lednu 1990 jsem do Prahy přijela značně feministicky naladěná. Neušlo mi totiž, že ženy, které se na dění v Chartě 77 a občanském hnutí aktivně podílely, a z celkem 38 mluvčích Charty 77 tvořily 24 procenta, se nyní, když se začaly vytvářet nové demokratické instituce, najednou z politického života začaly ztrácet. V politických diskusích v televizi, v různých shromážděních, v parlamentu, všude vystupovali jen muži. Chtěla jsem se dozvědět, co je toho příčinou, a všude jsem narážela jen na hluché uši. O ženské otázce nechtěly – podle západních měřítek tak emancipované české ženy – nic slyšet. Žitá socialistická rovnoprávnost způsobila otupení citlivosti pro problematiku postavení ženy v moderním světě. Radikální západní feministky, které hned v prvních týdnech po sametové revoluci přijely do Prahy, aby své osvobozené sestry patřičně osvítily, se setkaly se všeobecným nezájmem ženskou otázkou se zabývat a se sebejistotou, s níž své názory předkládaly – tak to bylo aspoň v Praze cítěno –, neuspěly. Různé zkušenosti, životní souvislosti a tradice na sebe narazily a rychlé dorozumění bez vzájemného porozumění vyloučily. Kromě toho zkušenost, jak rychle se ženská práva ztrácejí, českým ženám ještě chyběla. V samozřejmosti žité rovnosti v dosud egalitární společnosti se cítily být nenapadnutelné. A tak jsem si připadala jako poslední sufražetka, když jsem putovala od jedné ženy z disentu k druhé a stále znovu se ptala na budoucí podíl žen na politické moci, který jim ale nepřipadal nijak aktuální. To bylo mimochodem tehdy i mínění Jiřiny Šiklové: „Napřed musíme vybudovat demokracii, a teprve pak přijde na řadu ženská otázka,“ řekla. A co udělala? Ani ne za tři měsíce založila v jednom pokoji svého bytu centrum pro ženská studia. A díky pomoci z ciziny bylo brzy možné na poloviční úvazek zaměstnat knihovnici. Pokud jde o jméno nově založené instituce, projevila se zase Jiřinina pragmatičnost. Název Ženská studia by byl tehdy v Praze narazil a probouzející se patriarchy provokoval. A to nebylo nutné. Podstatné pro Jiřinu Šiklovou bylo společnost senzibilizovat pro ženskou problematiku. A pravidelné diskuse a rozhovory začaly brzy působit, byť v malém okruhu.

Gender studies ovšem nebyly tím jediným, co Jiřina po listopadu 1989 vytvořila. Stejně důležité pro ni bylo založení studijního oboru pro budoucí sociální pracovníky, který tehdy v Československu chyběl. Na fakultě sociálních věd měla také své docentské místo. Kromě toho napsala nespočetné množství článků, přednášela na kongresech a setkáních v celé Evropě, bývala často dotazována rozhlasem, těšila lidi, kteří se neorientovali v nových poměrech, své sousedce dělala trvalou, a ta se za to starala o její téměř devadesátiletou maminku, když byla sama na cestách. A někdy také hlídala svá vnoučata. Přitom byla stále dobře naladěná a přívětivá, i když přímá, a splnila vždycky alespoň 80 procent toho, co slíbila. Známou se ovšem stala i tím, že na některé schůzky přicházela se zpožděním. Ale při jejím pracovním zápřahu se tomu nikdo příliš nedivil.

Když jsem se jí jednou zeptala, proč se ona sama nestala ministryní školství, kterou by se byla mohla stát, řekla: „Víš, když bych měla takovou funkci, musela bych taky ubližovat lidem – a to bych hrozně nerada.“

Znám jen málo lidí, kteří jsou schopni takové míry tolerance a pochopení pro chyby druhých jako ona. Samozřejmě, že dobře ví, co je dobré a co zlé, ale to jí slouží jako měřítko jejího vlastního jednání, ne jako instrument, jak odsuzovat jednání a činy druhých.

Odkud vlastně pochází taková žena? Co ji formovalo a udělalo ji takovou, jaká je? O tom jsme spolu mluvily cestou z Vídně do Bratislavy na konferenci o feminismu a nacionalismu. A dva dny předtím jsme se setkaly v Dokumentačním centru české exilové literatury v Scheinfeldu.

Na budování tohoto největšího archivu českého samizdatu se podílela i ona. V normalizovaném Československu se skoro celých dvacet let věnovala sbírání rukopisů a organizování ilegálních cest, jimiž byly posílány do ciziny, což ji na začátku osmdesátých let přivedlo na několik měsíců do vězení. Mnoho rukopisů a samizdatových vydání nakonec skončilo v Scheinfeldu, kde historik Vilém Prečan tento jedinečný archiv doslova vydupal ze země. A uchování archivu jí velice leží na srdci. Ne snad proto, že se sama také podílela na jeho vybudování, a proto strávila několik měsíců ve vězení. Ty pro ni také nejsou dobou utrpení nebo ztraceného času. Právě naopak. „Pro sociologa je to hrozně důležitá zkušenost, kterou by vlastně každý, kdo v tomto oboru pracuje, potřeboval. Vlastně by to mělo být předepsáno. Jenže předepsat se to samozřejmě nedá. Člověk může tu zkušenost udělat, jen když ji skutečně zažije, ne když by byla předepsána. To by pak byla jen hra, simulace.“

Při tomto přístupu nepřekvapí, že Jiřina první kapitolu svých poznámek z vězení nadepsala: Co je tady pěkné. Pěkná pro ni byla solidarita mezi vězni v situaci, kdy svět se scvrkl na pár čtverečních metrů cely, kterou obvykle obývala ještě se dvě ženami, většinou kriminálnicemi, se kterými by člověk v tak zvaném normálním životě nikdy nepřišel do styku. Naučit se těchto žen – mnohé z nich životem vyčerpané a využité – si vážit a pochopit jejich jednoduché myšlenkové struktury a jejich prostou a nepředstíranou citovost patřilo pro ni k ziskům jejího pobytu ve vězení.

„Člověk se prostě k té situaci musí postavit čelem,“ říká Jiřina „především nevytahovat se, všechno sníst, jakkoliv je ti to protivné, aby člověk neztratil sílu, kterou potřebuje při výsleších. A věcně se postavit k tomu, že i své nejintimnější záležitosti člověk musí vyřídit před dalšími dvěma lidmi. Já jsem jen vždycky doufala, že nebudu smrdět,“ říká a člověk cítí, že tak lehké to pro ni všechno nebylo. „A ty musíš také vidět ty hodnoty, které tam existují, i kdybys ty sama tam nebyla.“ A pak vypráví, jak to pro ni bylo divné, týdny nevidět svůj obličej, přičemž pud se líčit a pěstovat se nevytratil. Když jednou dostaly předepsaný hypermangan, umývaly se v jeho roztoku obě, zavřená vražednice dítěte, stejně jako akademička; aby nebyly tak bledé. Jiřina byla také ta, která spoluvězenkyním natáčela vlasy. Člověk dělá všechno, aby se udržel.

Z nití vytažených z ručníků si ženy pletly malé proužky, které si pak uvazovaly kolem zápěstí. Nebo modelovaly z chleba zvířata. „Ve vězení jsem také pochopila smysl tetování: chtít se odlišit, porušit disciplínu. To všechno přispívá k zachování vlastní identity,“ poznamenává. A může se i stát, že mladé děvče v Jiřinině cele řekne, že její v cele strávené Vánoce byly ty nejkrásnější v jejím životě.

Při vší solidaritě je důležité se druhým nepodbízet, ale dát na vědomí, že je prostě jiný a má jinou identitu. Toto akceptování její identity a autority si musela i Jiřina v situaci, když byla sama napadena, vybojovat několika fackami. Když o životě ve vězení vypráví – k tomu musí být ale vyzvána –, opakuje se v jejím líčení nápadně často slovo „zajímavý“, i tam, kde jde o značně smutné zkušenosti. Touto strategií si vytváří odstup od dění, jehož objektem byla ona sama. Člověk se tím sám pro se stává pozorovaným objektem a nepustí zažité zcela k sobě. Je to způsob sebeobrany, který umožňuje věznění ve zdraví přežít.

Jiřinina nekonečná schopnost tolerance zahrnula i vězeňský personál. Když je propuštěna, podá dozorkyni ruku a ta se rozpláče. A po 17. listopadu jsou to právě tito dozorci a dozorkyně, kteří své dřívější „chráněnce“ informují o tom, že Státní bezpečnost v Ruzyni pálí vězeňská akta. V Jiřinině interpretaci má nakonec každý příběh dobrý konec.

A po propuštění je pro ni doma připraven zcela neočekávaný dárek. Po měsících izolace vnímá své okolí, stromy, ulice se zcela novou intenzitou jako nové. Všechno kolem ní je krásné. I hudba pro ni má novou původnost. „Bylo to zkrátka báječné,“ říká.

Její schopnost vidět věci z jejich pozitivní stránky se zdá být nevyčerpatelná. I kriminál potvrdil její víru v člověka. I tam se setkala s lidmi, kteří měli v sobě něco, proč je člověk mohl mít rád. „Vztek na někoho, to jsem někdy měla, ale někoho nenávidět, to ne.“ Z její zkušenosti z vězení vyrůstal zřejmě i její koncept sociální práce, který se stal základem sociální fakulty. „Fakultu postavit na dobrý základ, bylo pro mne to nejdůležitější,“ říká. Ani v sociální práci neexistuje pro Jiřinu nějaké nahoře a nějaké dole, ale pouze dva subjekty, které spolu vedou dialog a vzájemně se berou vážně. I zde jde o vzájemné dávání a přijímání.

Bratislava už se pomalu začala přibližovat, když Jiřina začala vyprávět o rodině, do níž se v roce 1935 narodila.

Její rodiče pocházeli z malých poměrů a oba vyrůstali na Žižkově. Díky podpoře mohl ale její otec vystudovat medicínu a stát se očním lékařem. A pro svou ženskou generaci dosáhla i její matka jako absolventka prvního českého gymnázia Minerva vysoké úrovně vzdělání a stala se učitelkou. Protože byla finančně nezávislá, mohla se nepodrobit vůli rodičů a provdat se za muže svého srdce, Jiřinina otce. Ve třicátých letech se rodina přestěhovala do činžovního domu na okraji Starého města, Jiřinina bydliště dodnes A tam se také narodila.

Starší bratr s nemocnýma očima jí od dětství prostředkoval pocit, že děvčata jsou na tom lépe než chlapci. Protože chráněn musel být on. Když se mu pro jeho silné brýle ostatní kluci vysmívali, vystoupila Jiřina s pravítkem nebo jinou zbraní v ruce, aby jej chránila. Protože rána do hlavy mohla být nebezpečná pro jeho oči. A Jiřina samozřejmě věděla, že kluci děvče mlátit nebudou. A kdyby přece jen začali, může hned začít brečet. Co jako děvče zažila jako své privilegium, se pro ni stalo důležitou a formující zkušeností.

Víc, než si byla vědoma, ji drobnými průpovídkami formovala i její maminka: „Hlavu ti neutrhnou, a to ostatní vydržíš,“ říkala vždycky, když ji něco nepříjemného čekalo, a Jiřině to pomáhalo dokonce i ve vězení. Byla by si ale přála, aby její rodiče byli trochu statečnější. Pro její vkus byli příliš opatrní, ustrašení, prostě maloměstští. Jen jednou během Pražského povstání naplnili její očekávání: když tatínek uslyšel v rozhlase výzvu, že se mají hlásit lékaři, okamžitě se odebral do nejbližší nemocnice, a maminka jej s oběma dětmi, to už se střílelo, následovala: „Jestliže už máme zemřít, tak spolu,“ byla „průpovídka“ této hodiny.

„Nejsi studený ani horký, a proto vyvrhnu tě z úst svých,“ čteme ve Zjevení. A nebýt vlažná byla veliká starost Jiřininých mladých let. Souviselo to s její potřebou někam zcela patřit. Jak záviděla lidem, kteří, aniž se ptali, prostě věřili. Její kritické myšlení jí vždycky udělalo čáru přes rozpočet. A bylo to ono „být studený – nebo – horký – myšlení“, které ji nakonec přivedlo do komunistické strany, i když se s ní také zcela identifikovat nemohla. V té době už studovala dějiny a filozofii na Karlově univerzitě. Sociologie tehdy platila za buržoazní pavědu.

Pomalu začínám být nervózní. Jedeme už skoro hodinu a o ženské otázce padlo jen pár slov hned na začátku. Ani o napětí mezi povoláním a rodinou při dvou dětech ještě nebyla řeč, což jsem zcela určitě očekávala. Jistě, jako asistentka na univerzitě měla Jiřina víceméně volnou pracovní dobu a k tomu si našla – jako tehdy mnoho žen v kvalifikovaných povoláních – paní k dítěti. Mateřskou dovolenou tak užila pro svou dizertaci. A teď to přijde: Kdo nezvládl, jak lehce obě role spojuje, byl její muž. Vadilo mu, že pod dvojí rolí nesténá, chtěl mít vedle sebe ženu poddajnou a slabší. Jiřina si začne pod mužovým tlakem uvědomovat své ženství. Do její ženské identity ji, takříkajíc, přímo strčil. Jejich manželství na to doplatí.

Mezitím se už píše rok Pražského jara a studentských revolt, rok 1968. Poprvé ve svém životě se Jiřina začne politicky angažovat. Samozřejmě na straně reformy.

O něco později bude sama zvolena do nového vysokoškolského výboru KSČ, jednoho z nejdůležitějších center reformních aktivit v této době. „Byla jsem přesvědčena o tom, že reforma společnosti musí být prosazena zevnitř, to znamená ze strany,“ říká, „jiná politická síla tehdy v Československu neexistovala.“ Jenže touto reformní silou ve straně byli reformní komunisté, ne stranická byrokracie.

21. srpen zažije Jiřina Šiklová na dovolené v Jugoslávii. Čechy na pláži tu ale zaktivizuje k napsání protestního dopisu Spojeným národům. Mnoho si od něj sice neslibuje, ale něco udělat musí. Když se vrátí domů, zdá se jí, že se z reforem přece jen podaří něco zachránit. Maximum jejích politických aktivity spadá tak právě do období po sovětské invazi. „Dokud něco normálně běží, nezajímá mne to. Ale když je třeba něco bránit, pak jsem k tomu hotova,“ říká Jiřina. A dalších dvacet let bude mít stále co bránit; ve vězení i svou osobní integritu.

Po volbě Gustáva Husáka sekretářem strany v dubnu 1969 ze strany vystupuje.

A svůj rozchod s ní neprožije, na rozdíl od řady reformních komunistů, jako zklamání, ale jako ulehčení a osvobození. Nesedí ve stejném člunu s těmi, kteří provádějí „normalizaci“, brutální duchovní útlak celého národa. Na její hodnotové orientaci se tím ale nic nezměnilo. Protože pro ni strana nikdy nebyla domovem, ale jen střechou, pokud její představa lepší, humánnější společnosti byla v souladu s představami strany. V tomto smyslu byla členkou KSČ, ale ne komunistkou. A tento rozdíl je třeba vidět. Protože utopie je pro člověka stejně jako pro společnost něco životně nutného, ale upsat se ideologii je pro život zničující.

Brzy po svém vystoupení ze strany ztratí jako tisíce jiných své místo na univerzitě a v dalších letech se bude protloukat povoláními pomocné síly, laborantky a uklízečky. A přitom využívá ještě zbývající ostrůvky svobody. Pod pseudonymem píše články o situaci starých lidí a jiných sociálních problémech do Vlasty. A její kniha Stará dáma vypravující o harmonicky zažitém stáří se stane bestsellerem.

To nejhorší na normalizaci pro ni ale byla frustrace a rezignace mnoha schopných lidí, protože nemohli zveřejnit, co by byli napsali. Když se dozví, že by bylo možné, aby publikovali v zahraničí, začne hledat cestu, jak jejich texty propašovat do ciziny. To se jí zdaří, ale přivede ji také do vězení. „To bys ale musela zažít, jak to na ty lidi působilo, když viděli, že jejich články vyšly. Jako kdybys zalila kytku,“ říká Jiřina a raduje se z toho, že to několik lidí uspokojilo. Sama se tím ale zapojuje do práce v opozici, která dostane pevnou formu a orientaci Chartou 77. Ona sama ji ale podepíše až v roce 1989, aby na sebe neupozornila StB.

Jak pozorovala, bylo v disentu pro muže těžší než pro ženy pracovat v anonymitě jen pro věc samu a bez veřejného uznání. Ženy byly šikovnější i ve zvládání nebezpečných situací. V tom jim pomáhala důvěrná znalost praktické životní sféry. „Někdy jsme byly hotová ženská brigáda,“ říká Jiřina. Za aktivitami Charty 77 se skrývala armáda v anonymitě pracujících žen, které přepisovaly tisíce stránek rukopisů a dokumentů a transportovaly je v nákupních taškách a dětských kočárcích. Dělaly zkrátka drobnou práci, bez níž by Charta 77 ani jiné občanské iniciativy nebyly mohly existovat.

Vlevo za oknem se ukázala silueta bratislavského hradu. „Vlastně jsi převzala typickou pomocnou ženskou roli,“ zkouším ji. „To by ti západní feministky neodpustily.“ „I kdyby mne kamenovaly, tady šlo o vyšší hodnotu, psychické zdraví, lidskou spokojenost a o kulturu,“ říká klidně. „A proč to musí být vždycky ženy?“ provokuji. „Protože my ženy vždycky chráníme, zachováváme a chceme udržovat kontinuitu. Jistě, k tomu jsme byly taky vychovávány. Ale je to tak strašné? Člověku pomoct a udělat ho spokojeným, to přece není žádná podřízená činnost! Tak to bylo i v disentu. Ženy měly stále na mysli obecné blaho, muži naproti tomu svůj individuální výkon. Zajímalo je především to, že jejich články vyšly, po mne bylo důležité, připravit pro to cestu.“ – „Chceš tím říct, že ženy jsou lepší než muži?“ zkouším ještě jednou. „Ženy jsou komplexnější,“ říká, aniž to zdůrazňuje, a pokračuje: „Když ti lidé viděli, že to funguje, začali se snažit, víc pracovat. Tak byla formulována řada věcí a myšlenek, které by jinak nebyly vznikly. A tím byly vytvořeny hodnoty. Ale především, ti lidé začali být spokojení. A spokojený člověk zvyšuje rezistenci celé své sociální skupiny,“ říká teď socioložka. „Jiřino,“ napadne mne najednou: „Co je vlastně pro tebe člověk?“ – „Můj bližní,“ řekne bez zaváhání.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Tři dny a několik let s Jiřinou Šiklovou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu