Hynek Skořepa

Co nového v ochraně přírody

Více než před rokem v úvodníku Lesnické práce č. 2/2020 psal předseda sdružení zasazujícího se o pěstování přírodě blízkých lesů Pro Silva Bohemica Ing. Milan Hron:

Jsme o další měsíc blíž jaru, na které jsem se obvykle těšil. Letos ani nevím, zda vůbec mám. Není sníh a vlastně není ani moc zima… Převažující forma stejnorodých porostů je málo odolná. V případě plošného oslabení lesů je domino efekt velmi silný a prakticky nezastavitelný. Jednoduchá prostorová výstavba nezajišťuje zachování lesa v lokalitě. Silně přemnožený kůrovec „ztrácí všechny zábrany“. Ani mladé porosty citlivějších dřevin (smrk) nejsou odolné. Silně asymetrické smíšení dřevin také nedostačuje („les výstavků“ je následně ničen šokem a abiotickými činiteli). Je-li opravdu sucho, smrk vypadává i z více smíšených porostů… Bylo to dost pesimistické čtení. Na druhou stranu připomněl, že zmlazovací schopnost lesa je fantastická…

Letošní jaro je jiné, přeje víc lesu než kůrovci. Zda se ovšem jedná o návrat k starým dobrým časům, nebo jen o výjimečný výkyv, je ve hvězdách. Raději zůstanu opatrným skeptikem – teplotní i srážkové výkyvy s velkou pravděpodobností budou pokračovat. Je však také možné, že „matička příroda“ bude považovat lekci středoevropským lesníkům za dostatečnou, do nedávna se s lidskou pomocí masivně šířícímu smrku na mnoha místech odzvonilo, lesy budoucnosti budou smíšené, i přes přetrvávající odpor mnoha „provozních lesáků“. Proměnu lesů však budou zásadně ovlivňovat stavy spárkaté (slovensky raticové) zvěře, tedy jelenů, srnců, daňku, muflonů či divokých prasat. Státní správa je tu mj. od toho, aby hájila veřejný zájem, kterým vyvážený stav mezi lesem a zvěří nepochybně je, uvedl zmíněný M. Hron. Kolem stavů zvěře bude ještě horko, čeští a moravští myslivci spustili petici za zachování spolkové myslivosti, o niž se (bez)důvodně strachují. Návrat vlků nenechává spát lovce ani farmáře od Karlových Varů až po Medzilaborce, kam prý se selekce méně vitálních jedinců vysoké šelmami hrabe na pevnou mušku střelců. Co kdyby neměli co střílet, protože s přítomností vlků v krajině se zvěř stává mnohem ostražitější.

Vraťme se raději k počasí. Podle informací ČHMU sice zima byla ve své první části srážkově spíš lehce podprůměrná, víc sněžit začalo až od Vánoc. Množství sněhu, které leželo na horách až do konce prvního květnového týdne, však bylo naopak extrémní a poskytlo dostatek vláhy probouzejícím se lesům. Pro lýkožrouty to není dobrá zpráva, na další hody si budou muset trochu počkat. Chladné jaro také výrazně zpomalilo vývoj larev i vylíhnutých brouků, snad během letošního léta vylétne o jednu lýkožroutí generaci míň.

U lesů ještě zůstanu, tentokrát u bučin. Ty na svazích Krušných hor v těžce zkoušené severočeské krajině přečkaly nacistickou okupaci s vyžadovanými zvýšenými těžbami dřeva pro válečné hospodářství i desetiletí reálsocialistické exploatace. „Hospodaření“ firmy I. H. FARM Olgy Chabr Grillové, nevlastní dcery uhlobarona Tykače, se jim ale nejspíš stane osudným. Přestože se staré bukové porosty nacházejí v EVL (evropsky významné lokalitě), kde by měly mít před ziskem soukromého vlastníka jednoznačně přednost zájmy ochrany přírody (majitel nechť si žádá od státu kompenzaci formou proplacení tzv. újmy za omezení hospodaření). Jenže prodej bukového dřeva, byť třeba jen na palivo, je asi jistější než přetahováná se státem. Nevládní organizace Greenpeace ČR sice podala 24. 3. 2021 podnět České inspekci životního prostředí, aby byl vydán zákaz nedovolené činnosti v území podléhajícím ochraně, zda však inspekce bude mít dost sil proti takovému soupeři, se teprve ukáže. O tom, že je mi záhadou, jak tyto bučiny vlastně do soukromých rukou přišly, se raději nebudu příliš šířit. Jde přece o Sudety, kde v podstatě veškerý majetek podléhal Benešovým dekretům, a v r. 1945 tedy propadl státu. Podle lesního zákona státní les nelze zcizit, maximálně v odůvodněném případě vyměnit za jiný. Zákony a další právní předpisy však zjevně platí jen pro někoho.

Jisté to nemají ani dřeviny rostoucí mimo les, přestože jsou výslovně chráněny zákonem. Na vltavském břehu v Praze byl sveden boj, snad už definitivně vítězný, o mohutný javor stříbrný. Strom sice cizokrajný, v hustě zastavěném centru Prahy však s obrovským ekologickým významem, zde stojí v cestě developerskému záměru. Díky občanským aktivitám javor na Anenském náměstí (Smetanově nábřeží) zvítězil v anketě Strom roku. Jedna z místních bojovnic za jeho záchranu architektka Andrea Seelichová označila přístup radnice Prahy 1 k stříbrnému javoru slovy: To jsou totalitní postupy, třicet let po revoluci vůbec nechápu, že to tady je možný…

Totalitní praktiky bohužel zakoušejí na vlastní kůži občané, bránící poškozování životního prostředí často jen kvůli něčím finančním zájmům, napříč oběma republikami bývalého Československa. Podobné problémy se samozřejmě netýkají jen střední Evropy. Ani kouzelné historické městečko Slavonice na moravsko-rakouském pomezí nebylo takové zkušenosti ušetřeno. Od loňského podzimu zde padla přibližně stovka vzrostlých (většinou zdravých) stromů a letos je na řadě dalších asi sto padesát. Ze stromů totiž padají suché větve! To dobře známe ze Svárovské aleje na Boskovicku. Bodejť by nepadaly, když vlastník neřeší žádnou arboristickou péči o stromořadí. Lepší je přece vysázet místo těch „starých“ čtyři stovky mladých stromů a shrábnout devítimilionovou dotaci. Jak trefně glosují slavoničtí patrioti: Musí se nejprve udělat místo, aby se ta dotace nějakým způsobem uplatnila…

V pátek 28. 5. proběhla ve Svárovské aleji za hojné účasti příznivců stoletých lip jakási slavnost. Spolky Arnika (vyhlašovatel anket Strom roku a Alej roku) i místní Svárovská alej svobody zde oslavily, že zdejší lipová alej dosud stojí a vše nasvědčuje tomu, že prosadit její kácení bude pro silničáře stále obtížnější a snad i neprůchodné. Symbolickým přestřižením zelené pásky byl také zahájen další ročník ankety Alej roku. Svárovská alej předala štafetu svojí zatím neznámé nástupkyni. Největší bojovníci za alej převzali při té příležitosti jako ocenění Řád lipové ratolesti.

V obou republikách se odborná i laická veřejnost bouří proti silnému tlaku na velmi nešťastnou úpravu legislativy ohledně povolování staveb. V obou zatím marně. Snahy, bohužel často úspěšné, vpašovat stavby i do nejcennějších koutů středoevropské přírody, nabývají až kuriózního charakteru. Na vrcholu Králického Sněžníku, který je zároveň nejvyšším bodem stejnojmenného pohoří, třetího nejvyššího v českých zemích, byla (na polské straně státní hranice) zahájena stavba rozhledny. Také toto území je chráněno evropskou legislativou a má mimořádný přírodovědný význam, přesto to nebylo nic platné. K problematice Králického Sněžníku se na stránkách Listů ještě někdy vrátím.

Na Štrbském plese ve Vysokých Tatrách zase před několika měsíci vyrostla vyhlídková věž. Mnozí si kladou otázku, zda Tatry zůstanou národním parkem, nebo se postupně změní v lunapark. Svůj hlavní cíl, tedy finanční zisk, investor v předloženém projektu zastíral tím, že ve spodní části rozhledny vznikne muzeum TANAPu. Jenže po otevření se z muzea stala kuchyně. Okresní úřad v Popradě ve svém závazném stanovisku sice vyloučil, aby se stavba užívala k jiným účelům, než který majitelé deklarovali. Obec Štrba přesto věž zkolaudovala s tím, že stavebník mohl těsně před dokončením projekt upravit. Místo muzea se tedy návštěvníkům nabízí rychlé občerstvení.

Největší „ekologickou“ kauzou v českých zemích se za poslední rok bez pochyby stala otrava řeky Bečvy pod Valašským Meziříčím. Nejen v tomto případě aktivní občané do značné míry suplují činnost kompetentních státních orgánů. Lenka Halová z iniciativy Bečva bez jedů (jinak majitelka drobného obchůdku) a středoškolský profesor biologie a zeměpisu na valašskomeziříčském gymnáziu Jan Husák organizují řadu aktivit „pro Bečvu“, včetně pravidelných demonstrací (první proběhla 20. 2.). Řekli si, že se pokusí být aktivní až do letošních podzimních voleb a každý měsíc uskuteční jednu akci. Média hlavního proudu však rychle o podobné věci ztratila zájem a v podstatě se v nich o novodobém „odporu Valachů“ nic nedozvídáme. Leckteří politici a státní úředníci doufají, že se na Bečvu brzy zapomene. Myslím, že marně. Valaši měli odedávna tvrdou palici (na krku i v rukou) a jen tak se nevzdají. Svědčí o tom staletí trvající selská povstání vůči náboženskému a robotnímu útlaku za feudalismu, stejně jako aktivní zapojení množství zdejších obyvatel do protinacistického odboje.

Známý slovenský intelektuál a buřič Martin M. Šimečka se nedávno v Deníku N (česká verze pátek až neděle 23. až 25. 4. 2021) vyrovnával s dosud probíhající pandemií: Pandemie bude mít na budoucnost nesporně vliv. I na myšlení a hodnotové systémy. Po krizi v roce 2008 měli taky všichni pocit, že se zdánlivě nic neděje. Ale teď po letech je jasně vidět, že se navzdory všemu kapitalismus proměňuje… Také víme, že v jistém ohledu je pandemie důsledek našeho způsobu života. Civilizace k tomu přírodu dohnala svým ničením. Tohle vědí všichni, kdo to vědět chtějí…

Šimečka předpokládá, že v dlouhodobějším horizontu bude důsledkem epidemie dopad na společenské zřízení. Není jediný, kdo mluví o blížícím se „velkém přelomu“, třeba česká ekonomka Ilona Švihlíková opakovaně nadnášela toto téma již před pandemií. Mnoho jistot nám nezbývá. Přesto, nebo právě proto bychom si měli vzít k srdci slova někdejšího českého ministra kultury Pavla Dostála z r. 2004: Nikdo nemá právo ohrožovat nebo poškozovat, co hodnotného a zpravidla i velmi krásného jsme zdědili po svých předcích. Naopak je naší povinností co nejvíce z tohoto bohatství předat následujícím generacím. Netýká se to jen kulturních památek, ale také kulturní krajiny, kterou naši předkové vytvářeli těžkou prací spolu s přírodou po mnoho generací. Hajme proto toto dědictví z plných sil a nespoléhejme, že to někdo udělá za nás!

Hynek Skořepa (1975) je geograf.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Co nového v ochraně přírody

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu