Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Atlas na léto i do podzimního klání

Českou veřejností před volbami hýbají témata, na která nemáme dlouhodobě ustálené politické odpovědi. Jako by nám ani nebyla vlastní a zabývat jsme se jimi nechtěli. Přitom jde o velké věci, jejich dnešní řešení nejspíš ovlivní vývoj na desítky let dopředu. Proč jsou pro nás tak neuchopitelné? Možná proto, že se snížila naše schopnost formulovat zájmy podle toho, kde skutečně stojíme.

Kdy jste naposled drželi v rukou atlas světa? Je to hrozně vděčná orientační pomůcka, nejen školní. Dobrý atlas se správně poskládanými vrstvami člověku pomohl při kdejaké zkoušce. Tu připomněl století významné bitvy, od které se dalo odpíchnout dvouminutové vyprávění z dějepisu, tu pomohl znejistěnému studentskému oku pohled na skladbu nerostných surovin. Představte si to pohodlí, kdybyste při každém ranním pročítání zpráv měli po ruce takový přehledný atlas současnosti, díky kterému byste každou novinku viděli rovnou v celém kontextu.

V atlasu se potkávají dvě civilizačně různě staré tendence. První je potřeba zachytit orientační body do prostorového plánu, mapy. Nejstarší mapy vytvořené člověkem jsou zdokumentovány na území dnešní Francie a Španělska. Jsou staré 14, respektive 12 000 let a zobrazují hvězdnou oblohu, nikoliv reliéf země. V jihomoravském Pavlově se našel mamutí kel starý 25 000 let, na kterém je vyrytá reprezentace krajiny s horami, řekami a cestami. Není ovšem tak úplně doložené, že obrázek sloužil skutečně jako mapa, tedy k orientaci. Pokud by tomu tak bylo, budou mít Moravané na kontě celosvětové prvenství v tvorbě map.

Druhou tendencí, která ve výsledku skládá atlas, je potřeba udržovat zakreslené informace ve vzájemné souvislosti a na stávající úrovni poznání. Příklady této tendence najdeme už v antice, v moderním smyslu slova je potřeba je spatřovat v osvícenských encyklopedických snahách, stejně jako v tuzemských obrozeneckých naučných slovnících. Jde zkrátka o to postihnout v maximální možné míře stav poznání mezi různými vědními obory. Odtud také pramení pojem encyklopedie, který odkazuje k jazykovým kořenům „vzdělání“ a „kruh“.

Orientace není názor

V atlasu se nám tedy protkávají komplexně uspořádané informace o současném stavu poznání zanesené do prostorových souřadnic. Právě tato kouzelná kombinace umožňuje školním dětem něco, co člověk v dospělosti tolik postrádá: schopnost přehledně nahlédnout časový vývoj a prostor ve svém celku, a díky tomu něco pochopit o světě a dění v něm.

Aby nedošlo k nedorozumění: nenarážíme tu na schopnost vytvořit si názor. Do něj se samozřejmě promítá víc faktorů, od hodnotového ukotvení, toho, jaké má člověk vzdělání a v jakém oboru, jaké má životní zkušenosti. Debata o atlasu je debatou o výchozím bodu, pro nějž názor funguje jako vektor – udává směr, kterým se chce člověk v atlasové mapě pohybovat. Zatímco názor je věc ryze osobní (já si vymyslím, kam chci dojít), o výchozím bodu to už tak úplně neplatí (prostě někde jsem). Mohu se vydat správným směrem, ale když vyjdu ze špatného místa, do cíle nejspíš nedojdu.

Nabízí se tedy otázka, podle čeho má člověk poznat svůj výchozí bod (kdeže to jsem?), když nemá po ruce každodenně aktualizovaný atlas současnosti. Vrací nás to trochu zpátky ke hvězdám a starým technikám měření vzdálenosti. Když nejde zabodnout prst do mapy, pořád ještě jde odvozovat svou vzdálenost relativně, mohu si zkrátka říct, že od něčeho jsem dál a k něčemu blíž. Co ale jsou ty základní kameny, podle kterých své místo poměřovat? Mělo by jít o body přinejmenším trochu stálé. Měřit svou vzdálenost od běžící srnky, ale ani od jiného člověka, který se taky hýbe, není úplně nejlepší nápad.

Roli dohlédnutelných a relativně stabilních nivelizačních bodů by ve společnosti měly sehrávat instituce. To je ovšem trochu matoucí pojem, protože se v běžné debatě používá hlavně pro označení formálních a především veřejných úřadů. Ministerstvo, finanční úřad, prezidenta nebo Evropskou komisi máme za instituce docela běžně. V širším slova smyslu, ve kterém s nimi pracují sociologové, se ale za instituce považují i takové věci jako průmysl, peníze, trh, fair play a podobně. Jak vidíte, sociologové se snaží uchopit fakt, že člověk si své místo na světě hledá prostřednictvím vztahu k mnoha různým věcem (odbornou terminologií třeba sociálním faktům nebo sociálním jevům), které ve společnosti relativně stabilně „jsou“ a díky kterým nemusíme horečně promýšlet, jak jako jednotlivci fungovat v celém obrovském světě, kde je tolik věcí možných. Instituce nás mají jako stabilní kóty navádět, nikoliv ve formování názoru, ale v poznání vlastního výchozího bodu, odkud vyrážíme.

Konzervativní iluze svobody nám nivelizuje terén

Tahle představa má své velké úskalí, pro které se často setká s nepochopením nejen v hospodské debatě. Ruší totiž zavedený dualismus „jednotlivec – stát“, podle kterého je každému nezpochybnitelně vlastní schopnost formulovat přímo svůj zájem a řídit se jím, aniž by k tomu bylo potřeba cokoliv dalšího. V optice „moje zájmy proti zájmům státu“ se s potřebou objektivního (alespoň trochu triangulovaného) výchozího bodu nepočítá.

Kdo by ale měl pocit, že odtržení od reality výchozího bodu je dílem bláznivých sluníčkových liberálů, měl by si nejdřív promítnout tyto přístupy do takové otázky, jako je výchova dětí, role školy a rodiny. S překvapením zjistíte, že je to právě konzervativní pól této debaty, který zcela nadřazuje souboj moci rodičovské a moci státní jakékoliv věcné podstatě. V konzervativním pojetí této debaty hraje hlavní roli abstraktní princip, zda má větší autoritu rodič, nebo stát. Pro nějakou objektivní triangulaci – v tom smyslu, jestli náhodou není v pořádku a dokonce v souladu s konzervativními hodnotami rodiny myšlenka, že se holky a kluci naučí ve škole vycházet bez ponižování a frustrací – v takto postaveném názoru není místo.

Je to ve skutečnosti konzervativní iluze takového svobodného rozhodování, kde jediným měřítkem svobody je nezávislost na státu, která nám tolik relativizuje terén a způsobuje, že občas „jdeme dobře“, ale ze špatného výchozího bodu. Součástí téhle ideologie je nenápadné přenášení potřeby společenské orientace na jednotlivce, kterým se zároveň chlapácky plácá po rameni, že zorientovat se přeci dovede každý. Je prý na každém, jestli svoje výchozí místo posoudí dobře, nebo špatně, kdo se odhadem netrefí, bude zkrátka celý život bloudit po Bělo-věžském pralese místo výstupu na himálajskou Baruntse (nebo naopak, se všemi tragickými důsledky). V této situaci žijeme v zásadě nepřetržitě od devadesátých let. Ne nadarmo je nejistota ohledně toho, jak a proč na tom vlastně jsme, nejvíc vidět na přístupu k problémům, které jsou porevoluční a relativně nové, jako je třeba globální změna klimatu.

Pomůže koukat kolem sebe

Poznat svůj výchozí bod není žádným omezujícím požadavkem v zájmu jakékoliv korektnosti. Je to naopak potřeba a základní předpoklad toho, aby se člověk mohl rozhodovat správně, aby vůbec dokázal posoudit, co si žádá jeho pozornost a formulaci vlastního zájmu. Na rozdíl od názoru nebo přesvědčení není výchozí bod otázkou subjektivní volby. Proto by mělo být jeho určení relativně velmi snadné, asi jako když nahlédnete do atlasu. Jenomže v důsledku víc než třicetileté konzervativní nivelizace a individualizace to vůbec snadné není. Jako bychom neměli sdílenou půdu pod nohama.

Naštěstí ji máme, a je tedy od čeho se odpíchnout. V létě nás mohou inspirovat naše vlastní orientační smysly, až budeme hledat zbytek rodiny po náruživém houbařském excesu do hlubin neznámého lesa nebo až se budeme zoufale snažit z terénu dovodit, kudy na vrchol s rozhlednou, kde točí studené pivo. Napoví vyšlapané cesty, skála nebo zámek na horizontu, druhové složení lesa i sklon terénu. A podobně praktické je to i v té společnosti, jen si za sklon terénu dosaďte třeba vývoj cen energií a za vyšlapané cesty třeba strategie a zkušenosti ostatních evropských států. On už leccos sdělí i samotný stav toho lesa. Nejen pro orientaci na výletě, ale i před volbami.

Heda Čepelová

Miroslav Jašurek

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Atlas na léto i do podzimního klání

Orientace není názor

Konzervativní iluze svobody nám nivelizuje terén

Pomůže koukat kolem sebe

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu