Ondřej Vaculík

Rourovy rány

Každého rána si stanovil, co za ten den udělá. Osvobodil z ostružiní růži stolistou, z bodláků šípek. Pod drnem prorostlým pýrem byla docela humusovitá ornina, vzpomněl si na staré slovo prsť. Může zkusit pěstovat také nějakou zeleninu, petržel, česnek a připraví půdu i pro několik řádků brambor.

Roura jeho zahradničení, na rozdíl od řezbování sošky, moc nezajímalo, a tak často mizel ve své rouře, a ze svého tajemného světa se vracel se záhadně blaženým výrazem ve tváři až večer. Jemu se nepodařilo vypátrat, kam to Rour chodí, kde ten jeho svět je a jak to tam vypadá, i když se o to několikrát snažil. Nakonec uznal, že i Rour může mít své tajemství, když on má Magdu, o níž Rour také nic nevěděl. Jenže teď už Magdu nemá.

Jak na ni začal myslet, opřel se na chvíli o rýč a přemýšlel, co udělá se soškou. V boudě mu překážela, tam by se mu hodila tak patnácticentimetrová kopie. Napadlo ho, že by mohl obnovit zbouranou kapli. Musel by ji znovu postavit. To ale zavrhl, protože kde by vzal materiál, za co by ho pořídil, vždyť co nevidět bude muset asi zkusit žít úplně bez peněz. Prý to jde.

Před usnutím přišel na lepší řešení: Využije ořešáku, z něhož Marie, tedy část, již on zhotovil, pochází. Ze suché větve, kterou na podzim z ořešáku odřezal. Vsadí sošku do rozsochy stromu, a bude se moci na ni, každého rána, kdykoli okem z boudy, i dívat. Obrazy svatých, myšleno sošky, zvláště pak zpodobnění Marie, se v dobách, kdy ještě nebyly kaple, vkládaly do rozsoch stromů. Strom může být přírodním božím chrámem, symbolem stálosti, síly, věrnosti.

Nápad ho tak zaujal – musel si nejprve zhotovit, sbít jakýs takýs žebřík –, že poněkud pozapomněl na Roura. A tu ho uviděl: byl zježený a na hřebě měl vyrvaný chomáč srsti. Chodil schlíple a poblíže tajemné roury se jenom plížil. Bál se jí. Stál u ní přikrčený a bědoval.

„Roure, tobě někdo v tom tvém ráji dal na frak, vidím. To znám. Ale neboj se, tady, u mě, se ti nic stát nemůže,“ a přisadil k ústí roury velký kámem. Rour na něj vděčně pohlédl a asi se mu i poněkud ulevilo. Večer se ale jídla ani nedotkl, hned se schoulil do své postýlky a poněkud tam i fňukal.

Když ráno vyšetřoval Rourův hřbet, zjistil, že je to horší, než si myslel. Rour krvácel na několika místech, jako by ho něco pokousalo, někdo pokousal, zlý tvor, tedy netvor. „Asi bych ti to měl vyčistit peroxidem vodíku, ale tomu by ses stejně bránil. Tak uvidíme.“ Nechal Roura Rourem, kočka má přeci minimálně sedm životů.

Rour si ale nemohl pomoci. Pořád byl schlíplý, nejedl, hřbet mu hnisal a měl asi i teplotu. Když ale něco hnisá, tak se to čistí a léčí, vzpomněl si na zdravovědnou poučku. Jenže Rourovi to hnisalo nějak moc, a pořád víc. A kudy chodil, tedy kudy se vlekl, tudy strašně páchl. Oba pochopili, že budou muset ke zvěrolékaři. Půjdou zítra, dnes koupí na Roura přepravku a zjistí, kde je nejbližší veterinář. Stal se mu z toho program na celý den. Pro přepravku se táhl přes půl velkoměsta, adresu veterináře zjistil od paní, která venčila psíčka. Byla to ale až třetí paní. Ta první si nemohla vzpomenout, a ta druhá tvrdila, že ačkoli je jejímu Blekouškovi už třináct let, k veterináři ještě nemuseli. Rour je mladší, u veterináře už několikrát byl.

Šel ještě zjistit, kdy veterinář ordinuje, zítra až od čtyř odpoledne. Když utrmácený usínal, netušil, co je v příštích dnech čeká.

První veterinářova slova byla – a kolik je kocourovi let? – Asi dvanáct, odpověděl. – Tak to už je starší pán, poznamenal lékař. – Kočky se přeci dožívají dvaceti let, i více, nesouhlasil. – Kočky ano, nekastrovaní kocouři jen výjimečně. Ale nebudeme polemizovat. Mně se to nelíbí. Přijďte zítra v jedenáct, necháte mi ho tu, a já udělám rentgen a další vyšetření, a vy si ho odpoledne vyzvednete, až se probere z narkózy. – Pak veterinář vymačkal hnis z ran, Rour kupodivu ani nedutal. Zaplatil a šli.

Rour večer opět nechtěl nic jíst, pouze pil vodu, do níž mu přidal glukózu a maltodextrin v prášku, jak veterinář doporučil.

Nová, nečekaná starost o Roura, a vida, jak Magda v jeho mysli ustoupila do pozadí. Myslel jenom na Roura.

Ráno Rour sám, uvědoměle, nastoupil do přepravky a zase vyšli. – Papal kocourek něco, tázal se mile veterinář. – Ne, nic. - Pil aspoň? – Ano, pil. – Přijďte si pro něj tak ve tři hodiny.

Pak bezcílně bloumal okrajovou čtvrtí velkoměsta, aby nějak překlenul ten prázdný čas. Mohl by zajít do kavárny Na Staré prachárně, napadlo ho, fernet by mu velice pomohl. Ožil a zrychlil. Kupodivu na číšníka Josefa se tentokrát těšil, těšil se zejména na jeho fernet. Minule byl velice znamenitý. Bude takový i dnes?

Kurážně rozrazil kavárenské lítačky, jeho stůl, tedy jeho s Magdou, připomněl si ji, byl obsazený, ale opodál bylo volno. Vyhlížel svého loudavého číšníka. Dostavil se však svižný mladý muž a kladl před něj jídelní lístek. Pochopil, že dneska asi obsluhuje druhá směna. – Prosím, mladý muži, číšník Josef bude sloužit kdy? – Mladík na něj nechápavě zíral. – Myslím, kdy tu bude Pepa. – Mladík dál zaraženě stál: To já nevím, pane. To byste se musel zeptat paní vedoucí. Mám vám ji zavolat? – Ne, přineste mi fernet. – Nechtěl se dozvědět nic špatného.

Cítil, že bez třech fernetů by ke zvěrolékaři ani nedošel, jak by se bál, že Rour se z narkózy neprobral a on si domů ponese nebožtíka. Naštěstí Rour v přepravce už něco štrachal a přes mřížku se na něj i usmál. – Neboj, Roure, to bude dobré. – Veterinář ho vybavil aluminium sprejem, aby mohl dva krát denně Rourovy rány stříkat. Zaplatil, a bylo to docela dost peněz, docela dost peněz.

Kocour je statečný, ale když by se to nelepšilo, přijďte, potěšil ho lékař, hlavně aby vám začal žrát.

Když přišli do boudy, Rour třaslavě vlezl do své postýlky, a on ani nezatopil, lehl si, a jak byl strašně utrmácený, hned usnul.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Rourovy rány

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu