Ivan Pros

Opilý koráb

Tak dobře, řekli jste si o to. Povím vám příhodu ze života na vsi, něco pro zasmání, bude-li to přes roušky možné.

Když je ve městě nuda a nic se neděje, projedou občas ulicemi hasiči nebo policajti, drnčí tramvaj nebo popeláři a po ulici se plouží pár pobudů či odpíračů, pořád se něco děje. Tady na vsi je tma a ticho v noci a světlo a ticho ve dne. Zima, která nás na přeskáčku zkoušela, jak umíme roztopit kamna, ještě neskončila. Neskončil ani mrazivý chlad z událostí, přenášených lidem k uvěření do domácností médii. Obrázky na obrazovkách přístrojů jsou jediným důkazem toho, že ještě někde okolo a v dáli žijí lidé. Pro legraci musíte třeba někam na úřad.

Nejdřív ale něco o psychopatech a chaosu. Vypráví se, že americké volby mohl Trump snadno vyhrát, protože ho miliony televizních diváků nutně potřebují, a proč mají ti chudáci teď koukat na nudného Bidena. Když byl růžolící Donald Trump v pátek 20. ledna 2017 prohlášen prezidentem USA, polovina lidí na světě zděšeně vypínala slavnostní televizní přenos. Přišli tím o zážitek, který mám dodnes před očima: prezidentův podpis. Že se prezident Spojených států dovede podepsat, se předpokládalo. Ale takhle? Mám za to, že by se obrazový záznam z jeho podpisu mohl řadit k úspěšným komickým gagům Sira Charlese Spencera Chaplina. Prezident nasadil pero a začal šrafovat papír, pořád a pořád, jako student prvního ročníku někde na Technice. Na závěr přišla deseticentimetrová lajna, která opus zastřešovala. Byl to jasný podpis pod smlouvou na čtyřletý televizní seriál Hádejte, co udělám zítra. Od té doby jsou tyhle pořady velice žádané: Prostřeno a Hovoří k vám prezident. Sedmá řada, pětistý díl. U nás to pochopil jen pan Soukup.

Vzpomenu si na to často. Zvlášť, když se mi nepodaří s nějakým odlehčením trefit situaci úplně do černého a sranda se nekoná. Vezměte si to třeba tady na vsi. Ještě ani po dvaceti letech jsme jako přistěhovalci s domácími nesplynuli. Je to tím, že se lišíme a děláme věci, které se tady na vsi moc nedělají. Třeba spravit jez, nebo postavit lávku přes řeku. Loni na podzim bylo u nás doma rozhodnuto, že se postaví (že postavím) menší replika stodoly pro ustájení několika králíků a jiných opeřenců, protože děti chtěly začít chovat křepelky a spol. Měl se tam vejít eventuálně ještě kůň. Znáte vnučky, dcery a manželky. Po zvážení jsem se rozhodl, že bude třeba požádat na Stavebním úřadě o územní souhlas. Soused povídá: Zbláznil ses, tam ti akorát zamotaj hlavu. Stav načerno! Zvažoval jsem, ale neposlechl, to ta projektantsko-stavitelská pýcha.

Úřednice veřejné správy České republiky na Stavebním úřadě bývalého okresu povídá: Tak na stavbu téhle stodoly budete potřebovat stavební povolení se vším všudy, od Územního rozhodnutí, schvalovacího řízení a tak postupně dál. Začal jsem smlouvat: bude to jen stavba dočasná do 20 m2, dřevěná montáž, nic to není. Co tam budete mít, povídá potom úřednice. Čtyři králíky a čtyři slepice, povídám, vlastně je to králíkárna. Tak si najměte nějakého architekta, který vám vypracuje dokumentaci ke stavebnímu řízení, a přijďte. Tak jo, povídám, řeknu Evě Jiřičný, ona teďko stejně nemá do čeho píchnout. Dáme něco dohromady.

Byla by z toho možná nějaká přátelská debata na odlehčenou, trochu srandy, ale takhle? S rouškami na pusách? Ani nebylo vidět, jestli jí cukly koutky. Stavební povolení holt nebude.

Nutně vás napadne otázka, co je vlastně nad touto úřednicí a proč se proti hloupým nařízením první neozvou ti, co je provádějí? Což nad ní, ale nad celým chodem veřejné správy, zákonodárstvím a spol. Co vážná koncepční rozhodnutí? Vidíte republiku už jen jako parník, který někam jede pozpátku. Vidíte, jak se černý dým valí z komínů, strojovna a parní stroje pracují na plné obrátky, ale loď couvá! Jak to? Padají rozkazy, jeden křičí přes druhého, pracuje se na tři směny, napnuté svalstvo, pot a únava, horko a kdesi houká alarm, někde syčí unikající pára. Není tam někde chyba? Není tam někdo psychopat, zpátečník, chorý kapitán, pomýlený strojník, opilý mořeplavec? Kam doplujeme? Do podzimních voleb? Koho z téhle vyděšené posádky chcete vzít na palubu své lodi naděje po volbách? Ty, co klidně přihlížejí, ty, co se vezou, ty, co vrtají díry pod čárou ponoru? V prezidentské kajutě hraje smyčcový kvartet Mozarta. Jo, náš pan prezident, ještě dva roky.

Náš pan prezident smlouvu s televizí nemá, má dohodu s našimi sousedy na vsi na 52 procent zase při nějakých volbách. Je to v pohodě. I on se umí podepsat: Dejte mi linkovaný papír a budu psát kolmo přes, povídal jednou. Má rád bonmoty. Třeba ten, jak inteligent ovládá chaos. Kdysi to chtěli dát s Donaldem dohromady. Nevyšlo to, škoda. Ale je třeba pořád zkoušet. Co takhle Vláďa Putin, Bibi nebo Si. Je třeba mít ve světě dobré kamarády.

Počkal jsem, až hudba dohraje serenádu v G a kajuta zhasne, a šel jsem domů. Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku, jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel. Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku, tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.

Ivan Pros

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Opilý koráb

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu