Citelně postrádám fundované a čtivé zprávy o dění na Apeninském poloostrově z pera novináře a dlouholetého spolupracovníka Listů Josefa Kašpara (1946–2018), který od r. 1969 il v Římě. Nedávnou změnu italské vlády česká média hlavního proudu téměř nezaznamenala. Zprávy veřejnoprávní televize jsou zcela zahlceny covidovými informacemi a ze zahraničí se v ní v poslední době objevují téměř jen informace o divoké výměně v prezidentském křesle v USA či kauze ruského disidenta Navalného.
Petr Jedlička v Deníku Referendum naštěstí nezahálel a ji 15. února 2021 uveřejnil komentář o nástupu covidové supervětšiny. V novém nouzovém kabinetu Maria Draghiho zasedají společně zástupci protestního hnutí Pěti hvězd, ministři Silvia Berlusconiho, levičáci všech barev a nacionální populisté z Salviniho Ligi. Vláda má přitom i transformační ambice, píše P. Jehlička. Měla by se opírat o neobvyklých 589 poslanců z celkových 630. ČTK následně přinesla stručnou zprávu, e 17. 2. získal Draghiho kabinet důvěru v Senátu.
Rozbuškou italské politické krize se stal rozkol mezi Hnutím pěti hvězd a tradičními stranami počátkem roku, který skončil rezignací premiéra G. Conteho 26. 1. 2021. Hrozily předčasné volby a dvouměsíční předvolební kampaň v podmínkách pandemie, nový kabinet je proto oficiálně označován za vládu národní spásy. Pro více informací odkazuji na texty zahraničního analytika Deníku Referendum P. Jehličky. Doplním pouze, e ekonom Draghi, od podzimu 2011 do podzimu 2019 guvernér ECB, je italským premiérem od 13. 2. Z doby, kdy vedl Evropskou centrální banku, má přezdívku Supermario a minimálně v Itálii pověst člověka, který zachránil euro v krizi 2009 a 2014. Kdo vládne v třetí nejvýznamnější (hospodářsky i počtem obyvatel) zemi současné Evropské unie, rozhodně není nedůleitá zpráva. Jejími opěrnými pilíři jsou teď sice beze sporu Německo s Francií, s Itálií však Unie také stojí a padá.
Při marných pokusech zjistit, kdy Draghigo vládu podpořila italská poslanecká sněmovna, jsem narazil na zajímavost – italským poslancům předsedá Roberto Fico! e by měl někdejší slovenský premiér italské předky? Spíš bychom v obou rodinách našli příbuzné americké. Jak z Horních Uher (později Slovenska), tak z Apeninského poloostrova odcházelo za prací a vidinou lepšího ivota za oceán mnoho lidí. Někteří se po čase i s novými rodinami vraceli zase domů. Podle sčítání obyvatel v roce 1940 se údajně příjmení Fico vyskytovalo v USA téměř 300krát.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.