Teď je to stejné: vyjít nebo nevyjít. S ohledem na rodinu bych vyjít měl. Mnohokrát jsem si říkal, e nejdůleitější věci se odehrávají v osobním ivotě, a ty politické jsou druhořadé. Jene se nejde správně chovat v osobních věcech, kdy se budu špatně chovat v těch druhých, říkal v jednom z rozhovorů v polovině osmdesátých let Jan Lityński, tehdy redaktor a organizátor ilegální odborové Solidarity. Lityński se narodil do komunistické rodiny: Mám vzpomínky z dětství, ve kterých máma s přáteli hodně mluví o vězení. Bylo to hodně veselé vyprávění. Pro mámu byl silný záitek, e seděla ve vězení před válkou. Komunistická výchova skrytá v heslech je třeba pracovat, aby bylo lépe, co se dělá, dělá se pro druhé stála u počátků jeho veřejného angamá, jeho nedílnou součástí se brzy stalo vědomí, e nelze prosadit sociální spravedlnost bez demokracie. Ovlivňovalo ho evangelické křesťanství, pohyboval se i v prostředí předválečné Polské socialistické strany.
Coby student matematiky se Lityński účastnil protireimního studentského hnutí v březnu 1968 a byl za to uvězněn, v roce 1976 patřil k spoluzakladatelům Výboru na obranu dělníků (KOR) a jeho časopisu Robotnik. KOR sledoval procesy s účastníky dělnických protestů a organizoval podporu rodinám uvězněných. Robotnik v roce 1979 otiskl Chartu dělnických práv předznamenávající 21 poadavků odborové Solidarity (viz Listy 4/2020) z následujícího roku. Lityński se vícekrát účastnil schůzek mezi československým a polským disentem v pohraničních horách. Podílel se na vzniku a práci odborové Solidarity, za co byl internován při vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981. Po obnově polské demokracie Lityński opakovaně zasedal v Sejmu jako poslanec různých na sebe navazujících středových a liberálních stran. V posledních letech stál v opozici proti Jarosławu Kaczyńskému coby člověku sbírajícímu drby na druhé a vládě Práva a spravedlnosti.
Jan Lityński utonul v řece Narev severně od Varšavy v neděli 21. února. Prolomil se pod ním led, kdy šel na procházce zachraňovat svého psa. Osobní nekrolog v češtině publikoval disident a publicista Petr Pospíchal (Janek Lityński, přítel do nepohody, Deník Referendum, 23. února 2021), převzala ho i varšavská Gazeta Wyborcza.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.