Tomáš Tichák

Sny tak reálné

Divné bezčasí lockdownů připomíná vědecko-fantastický film. Bloudíme v myšlenkách sem a tam mezi minulostí a přítomností, skutečný běh dnů a měsíců je nezřetelný. K vnímání času potřebujeme pravidelný děj – všední dny a sváteční, budíčky a dospávání, soustředění a rozptýlení. Místo toho rytmus udávají křivky nákazy, tiskové konference, nouzové stavy.

Svádí to k prolínání snů a skutečnosti. Dreams So Real, zní mi v hlavě skladba Carly Bleyové. Do těch snů se naneštěstí často promítají zasuté úzkosti, pocity trémy nebo studu. Už odvanuté noční můry, založené na skutečných událostech, se vracejí. V mém případě jsou modelové tři. První byla ozvěnou školních let: dostávám obsílku, že jsem zapomněl vykonat zkoušku z jakéhosi naprosto neznámého předmětu, a nechci-li opakovat celé studium, musím ji absolvovat, přičemž poslední možný termín je o tři dny později.

Druhý sen připomíná film Nenápadný půvab buržoazie Luise Bunuela: vznešená společnost usedá k hostině, když se ale chce pustit do jídla, zjistí, že lahůdky na stole jsou gumové atrapy. Vzápětí se rozhrne v pozadí opona a hosté se ocitají na divadelním pódiu. Plný sál jim dychtivě visí na rtech. V mém příběhu jedeme na prestižní divadelní přehlídku, krátce před představením se ale hlavní protagonista zraní při autonehodě, další herečka uteče, na poslední chvíli se omluví muzikant. Není s kým hrát ani co hrát, scénář nebyl dopsán a nikdo ho nezná. Třikrát zvoní, otevírá se opona a my jeden druhého zoufale tlačíme na scénu před přísné zraky komise teatrologů. V tak hrůzné chvíli nezbývá než se probudit. Jenže pak si uvědomím, že to byl skutečný průběh událostí na jistém brněnském soutěžním festivalu v roce 1977.

A do třetice se mi zdá o koncertech. Opět je tu přísné publikum, nedorazí spoluhráč, praskne struna a náhradní není, zabouchnu si doma dveře a nespokojené publikum čeká...

Předobraz může být tento: Za dávných časů bylo nutné mít k veřejnému vystupování oficiálního zřizovatele a absolvovat přehrávky před komisí. Kapelník musel prokázat znalost hudební teorie a politický rozhled. Načež mohla kapela zahrát několik ukázek vybraných komisí z předloženého seznamu. Ten musel obsahovat nejméně třicet skladeb, a to ze tří čtvrtin od autorů z takzvaného socialistického tábora.

Naše rocková skupina se vypravila k přehrávkám v roce 1975 do sokolovny na předměstí. Bylo nám osmnáct let, zpěváku a kytaristovi Emilu Pospíšilovi ještě o rok méně, byli jsme odvážní a razantní. Na Emilově zesilovači stálo NINEL, na mém XRAM, Petr Večeřa měl na šlapáku napsáno SLEGNE. Komise mě vyzkoušela ze znalostí kvintového kruhu a data založení KSČ. Mohli jsme začít. Názvy skladeb jsme si vymysleli ad hoc, jakožto socialistické autory jsme uvedli sami sebe. Komise si vybrala a my jsme provedli připravené ukázky z několika jazzrockových instrumentálek.

„Jak to, že je to na devět dob a téma má sedmnáct taktů?“ mračil se předseda komise. Prý také amatérský muzikant. „Nemáte něco zpívaného? Nějakou písničku?“

To nebyl problém, zahráli a zazpívali jsme I Saw Her Standing Here od Beatles.

„Víte, že porušujete základy harmonie? Basa a zpěv musí být v protipohybu,“ prohlásil nejvyšší komisař. „A fakt neumíte zahrát něco normálního, pro obyčejné lidi v sále?“

Emil bez přemýšlení spustil a my se přidali: „Už troubějí, už troubějí, na horách...“ Předseda se prudce vztyčil, bouchl pěstí do stolu a zvolal: „Do prdele dost!“ Zrovna ve chvíli, kdy namísto „... jeleni“ v závěru sloky zaznělo „... je Lenin.“

Komise se otočila a beze slov zmizela. Na rozhodnutí jsme čekali marně. Až za pár týdnů nám sdělil náš svazácký zřizovatel, že mu telefonovali z kulturního střediska. Prý by si nás rád osobně poslechl soudruh vedoucí odboru kultury Okresního národního výboru.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Sny tak reálné

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu