Album
Reprodukce: Otisk raznice Alfreda Habermanna (1930–2008). Soukromý archiv Christine Habermann von Hoch
Na tom, e se současní architekti zdráhají spolupracovat s uměleckými kováři, má podle Alfreda Habermanna významný podíl podnikatelské baroko: Od doby románské a po secesi měl kovář své místo v architektuře, momentálně tu zeje mezera, kterou zaplňuje jen masivně produkované pseudobaroko. A to je pro kováře dekadence, říká v dokumentu Der Schmied aus Böhmen německého kanálu Bayerischer Rundfunk. Zřejmě nejslavnější Schmied aus Böhmen se narodil roku 1930 v Jihlavě a stal se pokračovatelem česko-německé kovářské dynastie. Kdy mu bylo čtrnáct, musel jeho otec narukovat a on nastoupil do učení k dědečkovi. Dál postupoval, jak tradice určovala: sloil tovaryšskou zkoušku a o deset let později vykoval mistrovskou práci. A také se dle tradice měl vydat do světa, co v tehdejších poměrech rozhodně nebylo snazší ne o pár set let dřív. Měl ale štěstí: v roce 1963 se dostal do východního Berlína k Fritzi Kühnovi. Pak měl ještě větší štěstí, kdy směl na dva roky vycestovat do Itálie, kde studoval na nově zaloené Akademii sochařství v eleze u Toniho Benettona. Ke stái u Henryho Moora, který nadaného absolventa akademie pozval, u nedostal povolení od československých úřadů.
V roce 1985 emigroval s rodinou – druhou enou Marií a pětiletou dcerou Christine – do Německa, kde se usadil. Vedl přitom kursy tepání a kovářských stylů v řadě dalších zemí: například v Japonsku, USA, Izraeli nebo v Evropském centru řemeslného dědictví v Benátkách. Věděl, jak taková zahraniční zkušenost člověka formuje, a tak se snail českým uměleckým kovářům zprostředkovat stipendia do Benátek.
Letos v květnu by oslavil 91. narozeniny. Ty devadesáté loni symbolicky slavili kováři na různých festivalech: na Ferraculu v Ybbsitzu či Hefaistonu na hradě Helfštýně, kde se na jeho počest od roku 2008 uděluje Cena Alfreda Habermanna. V dolnorakouském městě Ybbsitz trávil Habermann poslední léta ivota. Některé projekty za něj dokončila nejmladší dcera Christine, která získala od otce řemeslnou i uměleckou průpravu a ve své sochařské tvorbě se nechává fascinovat elezem. Budeme se jí věnovat v příštím Albu.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.