Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Hořet pro svobodu druhých. Pro naši svobodu

Studio G je nejmladší ostravskou divadelní scénou. Svůj provoz zahájilo teprve v září minulého roku, a i přes nepříznivé okolnosti představilo už několik premiér. V online verzi pak v prosinci nabídlo titul Planu, pod nímž je jako autor textu a režisér podepsaný student Ateliéru režie a dramaturgie brněnské JAMU Marek David.

Jeho inscenace je připomínkou odkazu Poláka Ryszarda Siwiece, který se 8. září 1968 upálil na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Člověka, který se tímto svým silným činem rozhodl vyjádřit spoluúčast s tragickým osudem našeho národa. Člověka, kterého ale jen málokdo z Čechů zná.

Marek David se záměrně nevydává cestou realistického biografického portrétu, i když v náznacích s některými fakty ze života Ryszarda Siwiece – stejně jako třeba s odkazy na polské reálie a mýty – pracuje. Především nabízí mimořádný básnický portrét plný symbolů. Výrazně se tu zmiňují např. motivy Matky-Polky a Vlasti, které odkazují na svázanost se zemí. Skrze postavu Milé/Manželky je zase zdůrazněn vztah k rodině, které se Siwiec svým činem i přes velkou lásku vzdá. Hlavně se tu ale řeší otázka svobody a odpovědnosti, a to prostřednictvím odkazů k různým mechanismům moci. Zmíněná symbolika sice může být pro Polskem nepoučeného diváka místy nečitelná, ale to vůbec nevadí. Od polského kontextu lze odhlédnout a příběh vnímat zejména jako titul o potřebě uvědomění si odpovědnosti a odůvodnění potřeby přinést oběť. A také o motivaci hrdiny, který lidskost, svobodu a pravdu přirozeně staví nad osobní zájmy.

Režie Marka Davida svým pojetím znatelně odkazuje k principům tzv. chudého divadla, které kdysi pojmenoval Jerzy Grotowski. Tedy divadla, které nepotřebuje okázalosti a se skromnými, ale objevně využitými divadelními prostředky dokáže ztvárnit silné situace a předat podstatné myšlenky. To samozřejmě vyžaduje i diváka, který je ochoten se tohoto nesnadného procesu spoluúčastnit. Za zmínku stojí např. působivý výjev porodu, kdy postava Komentátora vytahuje z břicha Matky barevné stuhy a hlavní hrdina mezitím laskavě vítá na svět postupně přicházející děti-herce. Nebo třeba scéna umírajícího Siwiece, který je zastoupen trofejí jelení hlavy odkazující k symbolice hrdosti, laskavosti a duchovní očisty. Herci za pomocí gest, zvuků a rekvizit s hravým náznakem evokují různá prostředí. A je tu evidentní také poučenost polským divadlem s jeho výraznou expresivitou v hereckých výkonech, ale i s ohledem na naléhavost sdělení. Na straně druhé nechybí ani prvek typicky českého ironizování v podobě různých zcizovacích efektů. Právě vystupování z rolí a komentování událostí umožňuje zevšeobecňovat myšlenky. Ta vysoká míra poetičnosti i náročnost, se kterou je osud hrdiny divákovi zprostředkován, dokládá velký talent mladého režiséra, o němž – doufám – ještě mnohé uslyšíme.

Hlavní roli Ryszarda Siwiece ztvárnil herec Komorní scény Aréna Milan Cimerák, kterému sekunduje Jan Vlas jako Komentátor. Jedná se o výrazně protichůdné party, jimž herci patřičně přizpůsobují svůj projev. Cimerákův Siwiec je zástupcem individuality, člověka, který se touží vyjádřit, zároveň ale silně pochybuje o sobě i svém okolí. Tíží ho realita a on za ni bere zodpovědnost, což herec zachycuje v intimně ztišeném rozjímání s úspornými gesty, jemnou mimikou i křehkostí v hlase, kterému ovšem nechybí ani patřičná naléhavost. Oproti tomu postava Komentátora zastupuje režim a jeho absurditu a netoleranci k člověku. Projev Jana Vlase – oblečeného symbolicky do rudého saka – je tak mnohem expresivnější, téměř vzbuzující hrůzu. Je potřeba zmínit také protiklad dvou ženských postav. Na jedné straně je to Matka/Vlast v stylizovaném démonickém pojetí herečky Miroslavy Georgievové, která s adekvátním patosem zhmotnila polské mýty jako určité přežitky ztrácející původní význam. Zcela jiný, velmi civilní herecký rejstřík pak nabízí Zuzana Truplová jako Milá/Manželka – coby obyčejná vnímavá žena, která se rovněž stane obětí.

Premiéra Planu proběhla online v podobě vysílání předtočeného záznamu, jehož realizace se ujal sám režisér. Velmi šťastně zvolil dynamický způsob snímání kamerou z ruky, kdy postavy v jednotlivých výstupech sleduje z různých úhlů. Místy jsou využity i ryze filmové prvky, jako je třeba překrytí obrazů v rámci dvojexpozice, což vhodně evokuje rozporuplné vnitřní pochody hrdiny – jeho nejistotu, tázání se po smyslu svého činu. Tvůrci pochopili, že je potřeba hledat netradiční způsoby, jak přenášet divadlo skrze obrazovku počítače k divákům. Daří se jim to, aniž by upozaďovali divadelnost. Naopak, mnohdy ji ještě umocňují.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Hořet pro svobodu druhých. Pro naši svobodu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu