Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Thomas Bernhard už nešokuje

Kdo nečte rakouskou „antiheimatliteratur“, nemusí vědět, jak tmářská země bylo Rakousko po 2. světové válce a kolik z té divné konzervativní zaseknutosti v něm přetrvává dodnes. Existuje vskutku i jiné Rakousko než liberální Vídeň, kolébka moderny a kulturní metropole světového významu. O tom „jiném Rakousku“ psal Thomas Bernhard, který se narodil 9. února 1931.

Thomas Bernhard měl opravdu komplikované a těžké dětství, byl nemilovaným dítětem své matky, která ho porodila v Holandsku v obavách ze společenského zavržení, neboť otec, učňovský tovaryš, se vypařil. Vychovává ho dědeček z matčiny strany, spisovatel „heimatrománů“, který má sice zcela jiné estetické normy, než bude jednou nejen naplňovat, ale přímo určovat jeho vnuk Thomas, chlapce ale vychovává ve vztahu k umění a podporuje v něm tvůrčí ambice. Pro Thomase Bernharda je dědeček nesporně nejdůležitější postavou jeho mládí, mužským vzorem.

V sedmi letech se Thomas Bernhard vrací do domácnosti své matky, tou dobou už provdané za holičského pomocníka Petera Fabiana, který se stává jeho poručníkem a o čtyři roky ho přežije.

Jako dítě zažije TB anšlus Rakouska, je vystaven kombinaci národně socialistické a rigidně katolické výchovy na gymnáziu, je umisťován do národně socialistických převýchovných táborů a mládežnických internátů. Válku prožívá v efektních kulisách salzburských Alp a výstavného arcibiskupského města. Naprosto nezvládá gymnázium, pokouší se o sebevraždu. Psychicky pookřeje až jako obchodní příručí v koloniálu pana Podlahy.

Válečné strádání se na něm podepíše zápalem plic a posléze tuberkulózou, mnoho měsíců proleží v plicních sanatoriích. Zemře mu dědeček, který dbal o jeho hudební vzdělávání, a v roce 1950 i matka. V roce 1950 nastupuje do redakce Demokratisches Volksblatt v Salzburgu a začíná publikovat první básně a prózy.

Mladý muž, který má od mládí potíže s dechem, léčí se s tuberkulózou a vůbec má chatrné zdraví, se učí zpívat a vážně se chce stát operním pěvcem. Svět hudby se stává průběžným tématem jeho díla.

Nechci tu vyprávět jeho životopis, ostatně vyšel knižně (Jochim Hoell: Thomas Bernhard. Portrét spisovatele a dramatika, Prostor 2004). T. B. pronikne na vídeňskou uměleckou scénu, souběžně studuje v salzburgském Mozarteu divadelní režii, píše a publikuje povídky, z nichž některé už způsobí rozruch, skládá operní libreta a básně. První román Mráz vychází roku 1963. Od tohoto momentu jsou Bernhar-dovi udělovány nejrůznější literární ceny, jejichž finanční dotace ho také konečně vytrhne s nouze a umožní mu koupit si dům a žít „ na úrovni“. Ovšem jeho proslov při udílení Malé rakouské státní ceny a Ceny Antona Widgana za román Mráz je opět skandální, ministr kultury slavnost rozpustí.

Teprve v roce 1970 je v Hamburku uvedena první divadelní hra Thomase Bernharda Slavnost pro Borise. Dramatik potkává svého režiséra Clause Peymanna.

První inscenaci hry Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss (názvem dramatu jsou příjmení tří herců Burgtheatru) v Peymannově režii jsme měli možnost vidět v rámci Pražského festivalu německého divadla v roce 1996. Brzy poté nám je „přeložil“ do intimnější jevištní poetiky J. A. Pitínský v inscenaci Divadla Na zábradlí; inscenace se jmenovala stejně, postavy dvou sester a bratra hráli Zdena Hadrbolcová, Emília Vašáryová a Jiří Ornest. Divadlo Na zábradlí se stalo prominentní „bernhardovskou“ scénou, uvedli tam ještě Divadelníka (s Martinem Hubou a v režii opět J. A. Pitínského) a Náměstí Hrdinů (v režii Juraje Nvoty). Zásluhou překladatelů Josefa Balvína, Táni Langáškové a Zuzany Augustové jsme se naučili rozumět Bernhardově poetice, také jsme si po roce 1989 lépe nastudovali rakouské historické reálie a seznámili se s kulturním prostředím, v němž Bernhard žil a psal. Jednou z nejpůsobivějších inscenací se stalo roku 2000 Před penzí na komorní scéně Kolowrat Národního divadla. V této inscenaci se podařilo režiséru Otovi Ševčíkovi (který byl vlastně Bernhardův vrstevník) svou životní zkušeností českého Němce z Těšínska vtisknout inscenaci méně artistního divadelnictví než Pitínský, zato více sžíravého humoru a nemilosrdného vhledu do nacistické duše spořádaného maloměšťáka. Pro hlavní roli soudce Höllera našel ideálního představitele v Jiřím Štěpničkovi. Dodatečně se jeví jako překvapivé, že se tahle (na Národním divadle první) bernhardovská inscenace uskutečnila opatrně na půdní studiové scéně: jako bychom se s jeho kontroverzní poetikou na velké jeviště báli.

Ve Stavovském divadle inscenoval roku 2001 Otomar Krejča Bernhardovu hru Minetti. Portrét umělce jako starého muže s Františkem Němcem v hlavní roli (i tato hra se jmenuje po prvním představiteli). Krejča se ve své inscenaci s poetikou Thomase Bernharda do jisté míry minul – a minula se s ní i rozhlasová inscenace téže hry, kde v režii Josefa Henkeho Otomar Krejča Minettiho hrál. Zacházení s Berhnardovou „hassliebe“ je pro české divadlo s „měkčí“ inscenační praxí těžký dlouhodobý úkol. Současný šéf Činohry ND Daniel Špinar se pokusil tíživé dusno hry Ritter, Dene, Voss (prem. 2019 pod názvem Oběd u Wittgensteina ve Stavovském divadle) převést do grotesky s použitím ohňostroje divadelnosti až artistické; herci Lucie Juřičková, Zuzana Stivínová a Saša Rašilov hráli jako o život, ale metafora malé, vnitrozemsky sevřené, horami chráněné i zatuchlé země s velkým kulturním výkonem a malým úzkostným životem se vytratila.

Dnes už není Thomas Bernhard šokem ani pro tvůrce, ani pro publikum; inscenoval ho Dušan Pařízek v Divadle Komedie i Martin Čičvák v Brně, v rozhlase byla natočena jeho hra Prezident s Taťjanou Medvecku a Jiřím Lábusem v hlavních rolích, v režii Petra Mančala a s rafinovaným sound designem, který promluvám postav vytvořil „jeviště“.

Devadesáté výročí Thomase Bernharda oslavil Český rozhlas četbou na pokračování jeho románu Mýcení. K tomuto dílu se váže skandální příběh, který leccos vypovídá nejen o Bernhardově povaze, ale také o jeho autorském imperativu. Pozadím příběhu je „umělecká večeře“, kterou pořádá manželský pár hudebního skladatele a zpěvačky Auerspergových po pohřbu choreografky Joanny, která spáchala sebevraždu. Vypravěč, sedící stranou v ušáku, postupně, větami plnými dalších a dalších vložených vět, zpochybňujících a dávajících do uvozovek věty předtím vyslovené, postupně rekapituluje svůj vztah k zemřelé i k hostitelskému páru, sarkasticky komentuje celou divadelní, hudební, výtvarnou i literární scénu, vynáší nespravedlivé, a přesto krutě pravdivé kritické soudy ve stínu černého křídla smrti společné známé. Vrcholem večeře i prózy je příchod herce Dvorního divadla, s nímž si vypravěč nakonec jaksi porozumí v pocitu nenaplněné touhy po dokonalosti.

Postavy prominentní umělecké společnosti, manželé Lampersbergovi, hudební skladatel a pěvkyně, se v Mýcení poznali; k poznání jsou i další příslušníci tehdejší (počátek 60. let) umělecké smetánky. Na luxusní usedlosti Tonhof se scházeli snad všichni, kdo v aktuálním čase v Rakousku něco v moderním umění znamenali, a Thomas Bernhard s nimi v Mýcení nevybíravě zúčtoval. Několik let byl denním hostem na Tonhofu, užíval jejich velkorysého pohostinství, podílel se na uměleckých experimentech, a pak to všechno v próze zostudí: bylo to nevděčné, neomalené a společensky nepřijatelné – ale jako literatura to výmluvným způsobem, podloženým právě odhodláním k tak nehoráznému činu, hovoří o úpadku uměleckých autorit i o vlastní charakterové nedostatečnosti.

Skladatel Lampersberg podal na Bernharda žalobu a Mýcení bylo roku 1984 ve všech rakouských knihkupectvích policejně zabaveno. Žaloba neuspěla, rozdíl mezi literární postavou a skutečnou osobou byl rakouské justici jasný a Lampersberg žalobu stáhl. Aféra ovšem plnila kulturní stránky médií několik týdnů.

Mýcení bývá dramatizováno, u nás se hraje v Divadle Na zábradlí od roku 2018 v režii Jana Mikuláška. Žádné dramatické ztvárnění nemůže ovšem zprostředkovat tu vnitřní ambivalenci vypravěče, sedícího v ušáku, jeho sebenenávist, postupné vyjevování jeho vztahů s osobami na večírku, jeho přesně formulované charakteristiky příčin a následků jednotlivých uměleckých úpadků – včetně toho vlastního. Ivan Řezáč, který text na Vltavě četl, to dokázal strhujícím způsobem, ve kterém jsme vedle zábavných sarkasmů a zničujících nespravedlností slyšeli i skutečný obdiv k umění. Když jsem mu po odvysílání volala, abych mu vyslovila obdiv, řekl mi, že nikdy v životě nedělal nic tak těžkého, že už struktura Bernhardovy věty je pro četbu náročná, že neustálý balanc mezi hrubostí, lítostí, pohrdáním a touhou je tak psychicky vyčerpávající, že mu, zkušenému rozhlasovému herci, způsobovala nespavost a natočení četby trvalo déle, než bývá obvyklé.

A přitom to z rádia znělo, jako by se tím bavil.

Sérii svých skandálů korunoval Thomas Bernhard uvedením hry Náměstí Hrdinů 4. listopadu 1988. Bruno Kreisky (ano, ten, který toho jako rakouský kancléř tolik udělal pro české imigranty po invazi v srpnu 1968) se vyjádřil, že „ to si nesmíme nechat líbit“. Kurt Waldheim (ano, prezident Rakouska, který byl u nacistických zločinů na Balkáně a celý život to zapíral) řekl, že hra je urážkou rakouského národa, a Jörg Haider (nacionalistický pokrytecký předseda rakouských Svobodných) v Kurieru volal: „Pryč z Vídně s tím ničemou!“ Nebyl to ovšem první skandál, pobouření vyvolala už premiéra Divadelníka v Salzburgu.

12. února 1989 Thomas Bernhard zemřel. Celý život bojoval s plicní nedostatečností, měl, jak se říká, podlomené zdraví od dětství. V době svých úspěchů si pořídil několik domů, cestoval, nosil elegantní obleky a boty, měl jich víc, než kolik jich mohl potřebovat. Nepřekvapí, že jeho vztahy se ženami byly zvláštní, jeho celoživotní družkou byla o 37 let starší Hedwig Stavianiceková, kterou přežil o 5 let. Přátelit se s ním znamenalo dost náročný úkol, který zvládlo jen několik lidí.

Ve své závěti Bernhard zakázal po dobu platnosti autorských práv uvádění svých her i publikování jakýchkoli textů včetně těch, které budou nalezeny po jeho smrti, v Rakousku. Naštěstí německy mluvící kulturní prostor je dost rozsáhlý a vlivný, aby se Thomas Bernhard jako jeden z geniálních literárních úkazů druhé poloviny 20. století dostal k publiku. Díky překladům i k českému.

Nadace International Thomas Bernhard Foundation, založená vykonavatelem jeho poslední vůle a nevlastním bratrem Dr. Peterem Fabianem, se po uplynutí deseti let od autorovy smrti dohodla s Bernhardovým domovským nakladatelstvím Suhrkamp a „ve prospěch Bernhardova díla“ rozhodla se touto poslední vůlí neřídit. Testament v tomto směru neurčoval žádné sankce.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Thomas Bernhard už nešokuje

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu