Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 2 > Knihy

Knihy 2/2021

Ludowa historia Polski: Historia wyzysku i oporu

– Očekávanou knižní událostí loňského roku byla Lidová historie Polska historika a sociologa Adama Leszczyńského. Kniha pojednává o lidu, pojednává o Polsku, bohužel ale ne o historii. Autor popisuje bezčasí, ve kterém je lid neustále krutě vykořisťován, mění se jen název vykořisťovatelské třídy. Šlechtu nahrazují první průmyslníci, ve vykořisťování pokračuje meziválečný vojensko-byrokratický aparát, po další válce se ho ujme Djilasova nová třída straníků a nakonec podnikatelé. V bezčasí, kdy je lid tyranizován vládnoucí třídou, nehrají roli objektivní podmínky – pramálo změní zrušení nevolnictví, poddanství, postavení lidu nezlepší sociální zákonodárství II. polské republiky, ale ani brutální industrializace a urbanizace na počátku PLR nebo vznik JZD (ta ani nejsou v knize zmíněna). Situace lidu je špatná (občas se i zhoršuje), aby i v dalším historickém období byla špatná anebo se i zhoršovala.

Aby vykořisťovatelé stále stejnou měrou vykořisťovali vykořisťované, je třeba správný výběr a kritika pramenů. Kniha je z velké části souborem anekdot o útlaku lidu – ta lidská utrpení se stala, Leszczyński si nevymýšlí, předkládá autentické události. Problém je ovšem kontext, poměr, v Polsku se za uplynulých tisíc let stávalo i něco jiného než jen útlak lidu mocnými. K dosažení kýženého efektu autor a priori odmítá dokumenty napsané vládnoucími vrstvami – buď jde o literární nadsázku (u neúředních pramenů), nebo jsou ovlivněny třídním původem pisatele. Naopak prameny napsané lidem přesně odrážejí realitu. Když poddaný píše supliku své vrchnosti, tak zvětšující se poníženost ve formě (stále delší a honosnější oslovení vrchnosti) není měnící se literární konvence, ale výraz zhoršujícího se postavení poddaných.

K objektivnějšímu posouzení by pomohlo využívání statistik a historické literatury – obojím autor šetří, u literatury se často opírá o práce z 19. a počátku 20. století. Příliš opomíjí okruh polských sociálních a hospodářských historiků, který dokázal v období reálného socialismu kvalitně a poměrně svobodně bádat nad tematikou starších dějin – a dnes na ně už skoro nikdo nenavazuje. Příklad za všechny, autor považuje za svého učitele historika a levicového politika Karola Modzelewského, cituje ovšem jeho knihu k duchovním kořenům Evropy, ne však jeho zásadní práce k sociálnímu složení polské společnosti ve středověku.

Hodnota Lidové historie Polska není vědecká, své využití však najde přinejmenším v utváření narativu polské levice o emancipaci. Přese všechnu kritiku pak nabízí i některé zajímavé závěry – například že polské moderní elity ve snaze získat na svoji stranu lid ve prospěch povstání a obnovy nezávislého státu slibovaly rozsáhlé sociální reformy. V okamžiku, kdy se jim změna režimu povedla (1918 a 1989), pak elity konzumovaly nově nabytou moc, a ze slibovaného rozsáhlého sociálního zákonodárství sešlo.

Adam Leszczyński, Ludowa historia Polski: Historia wyzysku i oporu. Mitologia współczesna,

Slepice nedokáže snést kachní vejce. COVID-19 jako šance k řešení klimatické krize

– V úvodu ke knize autoři seznamují čtenáře se svou motivací: jsou původně ekonomové přicházející „z nablýskaného světa bankovnictví a strategického poradenství“, již třicet let se však věnují ochraně životního prostředí s velkým vnějškovým úspěchem – o jejich názory se zajímá papež i OSN. Přesto v nich sílí pocit, že se stávají součástí mašinérie, která jen zastírá, že svět nefunguje tak, jak by měl. Utvrzuje je v tom jejich působení v Asii, kde pozorují katastrofální následky materiálního pokroku. Novým povzbuzením je pro ně současná pandemie: ukazuje totiž, že lidé jsou v krátké době schopni radikálně změnit své chování a čelit společnému nebezpečí. Chceme-li však zabránit mnohem větší katastrofě již po několika desetiletích, musíme zapomenout na „návrat k normálu“ a přeladit naše priority: současný ekonomický a finanční systém, založený na zisku a růstu, nedokáže řešit environmentální problémy právě tak jako slepice nedokáže snést kachní vejce. Při zachování daného systému se sebevětší technický pokrok obrátí proti přírodě a proti dlouhodobě udržitelné budoucnosti.

V první, mimořádně apelativní části knihy autoři ukazují hrozivé panorama budoucnosti s rostoucí teplotou, populací i společenskou nerovností. Žádné individuální snahy ani polovičaté pokusy vlád situaci nenapraví, je potřebná hluboká přeměna celého ekonomického a politického systému a lidských priorit. Primárním úkolem je snížení emisí, které však musí jít ruku v ruce s omezením škodlivých aktivit, jako jsou rostoucí výroba automobilů a letadel či odlesňování. Pak je ještě naděje na odvrácení katastrofy, i když s časem rychle klesá. Na závěr autoři na třech stránkách výstižně shrnují základní fakta a perspektivy.

Při čtení knihy jsem se nemohl ubránit vzpomínce na Komunistický manifest. Myšlenka revoluce není autorům cizí, jak je vidět z toho, že mezi doplňujícími zdroji ke knize uvádějí i díla Mao Ce-Tunga a Guevary. Nedomnívají se však, že k nastolení lepšího světa by se mělo dojít násilím. Nelze se ovšem spoléhat na demokratické procedury, které nikdy nezaručí vládu nejmoudřejších a nejodpovědnějších. Tady se myšlení autorů blíží myšlenkám Platonovým, i když se na něho přímo neodvolávají. Očekávají, že na většinu lidí zapůsobí osvěta, o niž bude pečovat nová celosvětová politická strana. Přechod na nový systém pak bude podobný překročení řeky, na jejíž druhý břeh se nepřenese nic z toho, co bylo ve starém systému špatně. Jak autoři sami upozorňují, vůbec se nezamýšlejí nad tím, do jaké míry by měl být udržitelný systém demokratický.

Osud vizí manifestu by tu mohl být varováním. Bohužel není možno radit, aby se po špatných zkušenostech z minulosti systém měnil pomalu a po drobných krůčcích – honí nás čas. Jak si autoři představují rozhodné nastartování procesu, který doporučují, zůstává proto v mlze.

(Jako fyzik se nemohu zdržet připomínky. Autoři stručně zvažují i možnost, že by se lidstvo po vybydlení Země mohlo na kosmických lodích přesunout do nového domova. Správně upozorňují, že v žádné dohledné perspektivě se o tom nedá uvažovat. Nepovažuji však za průkazný jeden z jejich argumentů, že totiž vědci dosud nevyřešili otázku, jak rychle letící kosmickou loď za-stavit, aby mohla ve zvoleném novém domově bezpečně přistát. Let lodi ve vakuu by patrně čerpal energii z raketového pohonu získávajícího energii z anihilace hmoty a antihmoty, a takto lze loď stejně dobře zpomalovat jako urychlovat, dokud má dostatek paliva.)

Bernice Maxton-Lee & Graeme Maxton: Slepice nedokáže snést kachní vejce. COVID-19 jako šance k řešení klimatické krize, z angličtiny přeložila Monika Helingerová, PRO, Banská Bystrica 2020, 124 s.

Vzpoura proti zkáze. Jak může občanská neposlušnost zabránit klimatické katastrofě

– Je zajímavé porovnat knihu Maxtonových s obdobnou prací amerického aktivisty. Obě knihy seshodují v tom, že situace je vážná a že je třeba něco dělat. Jak říká Brecher, „nemá-li dojít ke klimatické katastrofě, musíme se zbavit fosilních paliv; fosilní paliva můžeme nahradit, aniž by to mělo ničivé vedlejší důsledky; lidé mají schopnost se fosilních paliv zbavit, budou-li společně jednat“.

Soustřeďuje se na společné protestní akce ve Spojených státech – český překladatel doplnil knihu předmluvou Klimatická vzpoura v české republice. Brecher si vytyčuje omezenější a konkrétnější cíl než Maxtonové, má však cestu k němu podrobněji propracovánu a opírá se o již dosažené úspěchy. Ani u něho však nenacházím stanovení prvního kroku, jímž by měl nástup ke zvratu dosavadního váhavého a neúčinného postupu začít.

Jeremy Brecher: Vzpoura proti zkáze. Jak může občanská neposlušnost zabránit klimatické katastrofě, z angličtiny přeložil Josef Patočka, Neklid, Praha 2019, 130 s.