Olga Hostovská

Náchodské muzeum: úspěchy a nejistoty

Úvodem musím vysvětlit, že mnohem dřív než s náchodským muzeem jsem se seznámila s jeho tehdejším ředitelem Václavem Sádlem. Bylo to v dubnu 1990 v Hronově, kde tehdy byla podruhé odhalována pamětní deska na rodném domě Egona Hostovského (poprvé to bylo v roce 1968). Při té příležitosti organizátoři uspořádali pro účastníky posezení v divadle, kde promluvil mj. Václav Sádlo na téma návrat Egona Hostovského.

PhDr. Václav Sádlo (*1949), původem ze starého selského rodu z jižních Čech, to neměl v životě lehké. Sice se mu podařilo absolvovat středoškolská studia, ale na vysokou školu ho nepřijali, takže se rok živil jako dělník v příbramských Rudných dolech. Teprve v roce 1968 byl přijat na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, kde vystudoval obor čeština-dějepis. Po vysokoškolských studiích absolvoval v letech 1972–3 základní vojenskou službu a svou pedagogickou dráhu zahájil v Jiráskově kraji v obci Hořičky, kde působil 7 let. V roce 1974 byl Sádlo přijat k externímu studiu na FF UK, obor archivnictví-historie, a svá studia ukončil v roce 1981. Ještě předtím, v roce 1980, se stal ředitelem Okresního muzea v Náchodě a naštěstí jím zůstal (tentokrát s ohledem na členství v KSČ) i po roce 1989. To ještě muzeum sídlilo nad městem v jedné z budov náchodského zámku. Václavu Sádlovi se kromě jiného podařilo získat pro muzeum tzv. starou radnici na náměstí, kterou za 5 milionů vzorně zadaptoval a nechal tu vybudovat kvalitní prostorový výtah, který je velice důležitý, protože v budově kromě pracoven zaměstnanců a konzervátorských dílen jsou umístěny především depozitáře.

K našemu dalšímu setkání došlo po třinácti letech opět v Hronově. Zdejší městská knihovna připravila k 30. výročí úmrtí Egona Hostovského vzpomínkový večer, na němž Václav Sádlo vystoupil s příspěvkem Autobiografické prvky v románu Všeobecné spiknutí. Tentýž příspěvek, doplněný o další informace, pak přednesl v Praze na konferenci zorganizované Obcí spisovatelů ve spolupráci s FF UK. (Byl publikován v bulletinu Obce spisovatelů Dokořán č. 27 v říjnu 2003.)

Když se blížilo 100. výročí Hostovského narození, situace v Praze nebyla příliš příznivá. Památník národního písemnictví zrušil původně plánovanou Hostovského výstavu ve Hvězdě, a v budově Památníku ji uspořádat nemohl, protože tou dobou se tam pravidelně koná výstava Nejlepší knihy roku. Obec spisovatelů, zastupovaná předsedkyní Evou Kantůrkovou, mi sdělila, že by pro ně byla těžko realizovatelná výstava, a nabídla mi uspořádat slavnostní shromáždění v Akademii literatury české u příležitosti předávání jejích cen (4. dubna). Proto mě potěšilo, když se mi koncem roku 2007 ozval Václav Sádlo, který se rozhodl vydat k 100. výročí Hostovského narození publikaci, která potom vyšla pod titulem Egon Hostovský a rodný kraj dokonce dvakrát a dočkala se i anglického vydání. (Egon Hostovský and his Native Land, Regionální muzeum Náchod, 2008).

Nakonec to dopadlo tak, že většina akcí k 100. výročí Hostovského narození se konala na Náchodsku. V září 2008 jsem dokonce byla pozvána do Polska, kde Muzeum kultury ludowej pogórza sudeckiego w Kudowie-Zdroju (Lázně Chudoba) pořádalo konferenci věnovanou významným rodákům z tohoto regionu, a česká strana byla zastoupena spisovateli Jiráskem a Hostovským.

Tak jsem si uvědomila, že v rodném kraji mohou věnovat svým významným krajanům více pozornosti než v Praze. Proto když mě v roce 2011 požádal můj americký bratr, jestli bych mu nepomohla předat otcovy knížky v češtině a v dalších jazycích kromě angličtiny do správných rukou, neváhala jsem, spojila jsem se s náchodským muzeem, a za finanční pomoci firmy Inventia se nám podařilo celý soubor Hostovského knih převézt do Náchoda a zařadit do sbírek muzea. (První výstava věnovaná těmto exponátům se konala v Hronově.)

Václav Sádlo se nezabývá samozřejmě jen Hostovským. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří Běloveská tragédie – příčiny a následky (obě vydání z let 2006 a 2009 jsou již dávno rozebrána). Josef Škvorecký se o ní vyjádřil: Knihu pana Sádla jsem přečetl hned, jedním dechem. Přiznám se Vám, že ve mně vzbudila dávné vzpomínky nečekanou silou. Byl jsem, jak víte, u některých těch událostí, v paměti mi uvízla noční scéna z náchodského pivovaru, když tam seděli pochytaní esesáci a čekali na ráno, a jak známý, který tam konal službu, mi řekl, že je ráno oddělají… Přiznám se Vám, že jsem v noci po té četbě dlouho nemohl usnout, tak živě se mi ty všechny do té doby nezažité hrůzy vrátily. Je to neobyčejná, neobyčejně dobře propátraná kniha a gratuluji Vám k jejímu vydání.

Válečným letům se Sádlo věnoval také v publikacích Odboj občanů okresu Náchod v zahraničních podzemních jednotkách 1936–1945 (Ústí nad Labem 2000), Aby se nezapomnělo… Příběhy obětí nacistické perzekuce z Náchodska, Hronovska, Policka a Českoskalicka 1938–1945 (Bor, Liberec 2010), s kolegyní Alenou Čtvrtečkovou vydal Náchod za Protektorátu (Bor, Liberec 2012) a s archivářkou Lydií Bašteckou (už jako penzista) Velkou encyklopedii osobností Náchoda (Město Náchod 2015). Jedná se o 600 medailonů, z nichž Sádlo je autorem asi dvou třetin. (Pozn. red.: O publikaci Italové při osvobození Náchoda v květnu 1945, která právě vyšla, více na 3. str. obálky.)

Největší Sádlovou pýchou ovšem bylo muzeum. Když jsem ho v roce 2008 navštívila poprvé, sídlilo už na náměstí a mělo dvě budovy. Kromě zmíněné staré radnice vlastnilo i sousední starobylou budovu se stálou expozicí Dějiny Náchoda a Náchodska a s malou výstavní síní v přízemí, kde se konala setkání s veřejností, přednášky a výstavy, často věnované místním rodákům. Další výstavní síň obhospodařovalo muzeum na rohu Tyršovy a Zámecké ulice. Tyto prostory muzeum poskytovalo i dalším institucím, protože žádná další výstavní síň těchto rozměrů se dole ve městě nenacházela. Pod správu Náchodského muzea spadaly i další objekty – pevnost Dobrošov, Jiráskův rodný dům v Hronově, Muzeum Aloise Jiráska tamtéž, Muzeum města Police nad Metují a tamní roubená škola.

Ač původem Jihočech, Václav Sádlo se s Náchodskem dokonale sžil. Oženil se zde a do muzea denně dojížděl (autobusem) z České Skalice. Byl penzionován v roce 2013. Jako nový ředitel po něm nastoupil Mgr. Petr Landr, ale dlouho se zde neohřál. Jeho kolegovi, který přišel v roce 2019, by nejspíš slušelo, kdyby byl obyvatelem náchodského zámku, nemluvě o tom, že by nemusel dojíždět z Třebechovic pod Orebem. Jmenuje se Sixtus Bolom-Kotari. O muzeum se PhDr. Bolom-Kotari, PhD., nepochybně stará, byť ne přímo o jeho sbírky, ale má o jeho fungování trochu jiné představy než my starci. Regionální muzeum v Náchodě nechal přejmenovat na Muzeum Náchodska, dům U zlaté koruny se stálou expozicí překřtil na Broučkův dům, pro zaměstnance nechal zhotovit muzejní logo, které by měli nosit na všech svrchních oděvech, a spolu se svým předchůdcem zvýšil počet zaměstnanců z dvanácti na dvacet (chybí mu ovšem etnograf). Pro přátelštější postoj muzea k veřejnosti vymyslel čtyři maňásky, symbolizující Náchod, Hronov, Polici nad Metují a Dobrošov, které navrhla výtvarnice Kateřina Kesslerová. (Tato akce se prý nesetkala s pochopením příbuzných jedné ze zpodobených postav.) Na publikační činnost ovšem nezbývá moc času. Výstavy a setkání v přízemí „Broučkova“ domu mají také jiný charakter. Ze zasedacího salónku zmizelo někdejší zařízení včetně klavíru, který teď prý sídlí na chodbě. K 75. výročí osvobození připravilo Muzeum Náchodska výstavku německých střel. Letos 19. února ohlásil pan ředitel v Českém rozhlase (Vltava), že Muzeum Náchodska připravuje unikátní komiks, který má představit zábavnou formou různé pobočky muzea, jako např. divadelnictví nebo starou papírnu s novou expozicí v Hronově.

Před časem jsem se dočetla na internetu o sporech náchodského muzea s vedením města. Už od roku 2019 se vedení Náchoda snažilo dostat muzeum z pronajaté a nákladně přestavěné budovy č. p. 1 a odstěhovat ho na předměstí, protože i na radnici se rozrostl počet zaměstnanců, a tak by se jim dobře hodila opravená stará radnice ve středu města. Muzeum ovšem dostalo budovu do pronájmu v roce 2005 na 30 let. Teď se zdá, že se spory vyřešily. Podle posledních zpráv by mělo muzeum uvolnit pro městský úřad 5 kanceláří, a nový depozitář, na který ovšem nejsou peníze, by se měl vybudovat ve Velkém Poříčí. O muzejní výstavní síň prý zase usiluje náchodská ZUŠ, v jejíž budově se síň nachází. A tak je osud náchodského muzea velice nejistý. V souvislosti s těmito informacemi se mi připomněl jistý výrok o tom, že když se maluje, musí knihovna na balkón. Doufejme, že nejpozději do letošních voleb bude vymalováno.

Olga Hostovská

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Náchodské muzeum: úspěchy a nejistoty

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu