Ladislav Šenkyřík

Když odchází kosmonaut

Za Janem Vodňanským (19. 6. 1941–10. 3. 2021)

Na té poslední fotografii pořízené pár dní před smrtí Jan Vodňanský ve svém obvyklém „showmanském“ postoji srší energií a z jeho očí na vás proudí typický „myšlenkový přetlak“, který mu podle vlastních slov lékař diagnostikoval již v raném dětství jako příčinu koktání, jehož se pracně zbavoval. Zákeřná covidová smrt přišla náhle a s nebývalou rychlostí, pozitivní test mu vyšel v den, kdy měl být podle plánu očkován první dávkou vakcíny. Svůj souboj o přežití pandemie tak zřejmě prohrál doslova o pár hodin.

S tvorbou Vodňanského a Skoumala jsem se díky dobrým kamarádům začal seznamovat počátkem sedmdesátých let již koncem dětství a záhy vytlačila v mém soukromém žebříčku v té době mnohem populárnější dvojici Šimek–Grossmann. Hravé nonsensy šedesátých let se nacházely v dobovém řádu věcí, ale už tehdy do sebe občas dokázaly nasát přesah, který pravděpodobně ani nebýval záměrný. „Vezou pána v saňitce / život visí na nitce.“

Chvílí, kdy se Janovy absurdní verše a prózy setkaly s absurdní společenskou situací a mohly se stát mimoděk jakýmsi lakmusovým papírkem zdravého rozumu v čím dál nihilističtějším a pokleslejším prostředí, se stala doba normalizace. Neslevil z hravého ducha ani z optimistického pohledu na svět, ale přesto jeho tvorba nastavovala zrcadlo politickým a společenským poměrům, které byly věru neradostné. „Asi bych tě nesnes, / kdybys byla v SS. / Ale že jsi v SSM, / tak tě snesu každý den.“ Asi málokteré historické vědecké pojednání dokáže v tak pregnantní zkratce vylíčit jedno z nejodpornějších období našich dějin, s jehož mravním rozkladem a rezignací na lidskou důstojnost se potýkáme ještě i po třiceti letech svobody.

Myslím, že navzdory zákazu vystupování v Praze i zákazu televize a rozhlasu, se tvorba Vodňanského se Skoumalem během sedmdesátých let neustále zlepšovala a svého vrcholu dosáhla na konci tohoto období. Zároveň ji však provázela únava z neustálého kočování po různých polooficiálních štacích, na nichž se nedostatečné technické vybavení snoubilo s honoráři, které s bídou stačily na pokrytí nákladů. Vzdorovali, ale režim měl neomylný čuch na „podvratnost“ inteligentní umělecké tvorby, i když se v prvním plánu proti němu neobracela konfrontačně. V lednu 1981 po olomouckém představení, které jsme s kamarády organizovali a na něž se nešťastnou shodou okolností dostavil okresní kulturní tajemník a estébák, následovalo „udání“ agentuře a definitivní zákaz. Ostatně v závěru onoho památného pořadu po mnohonásobném vytleskávání, kdy mladé publikum (Jan Vodňanský: „Náš úspěch je i vaším úspěchem a úspěchem vašich pedagogů.“) jevilo ochotu zůstat v sále spolu s protagonisty přinejmenším do rána, ukončil Petr Skoumal veškeré přídavky prorocky: „Vy jste byli tak dobré publikum, že bychom si vás nejraději nechali zjistit.“

Dohrávali sezónu s novým pořadem, do něhož přizvali Přemysla Ruta, na jednom z posledních představení Petr Skoumal zmínil, že se jako dvojice rozpadají „po domluvě mezi sebou a s Hartmanem“, čemuž tehdy asi málokdo v publiku (v Olomouci už od onoho osudného lednového pátku hrát nesměli) rozuměl.

V osmdesátých letech, kdy se jejich cesty takto nuceně rozešly, Jan dál tvrdošíjně hledal způsoby, jak se se svou tvorbou a „myšlenkovým přetlakem“ prosadit, částečné útočiště našel v tvorbě pro děti, která mu byla vždy blízká a jejíž hranice nikdy nebyly ostré (sám by se striktnímu dělení na věci „pro děti“ a „pro dospělé“ zcela jistě bránil). Spolupracoval s mnoha přáteli, jedním z vrcholů bylo období s Přemyslem Rutem a Světlanou Nálepkovou, jiným třeba „slovenská emigrace“, jejíž plody v podobě spolupráce se slovenským matematikem a hudebníkem Ivanem Mizerou byly teprve nedávno zdokumentovány na hudebním nosiči. Avšak empatická „cenzura“ Petra Skoumala, kterou měli v autorské dvojici na Janovy myšlenkové přetlaky nacvičenou od poloviny šedesátých let, přece jen chyběla.

Janova nezlomnost a nepoddávání se poměrům byly pověstné. Chartu 77 podepsal jako samozřejmost, kterou není třeba dál rozebírat. Když neměl, s kým by vystupoval, pořádal představení třeba jen s magnetofonem s přednatočenou hudbou. Když k tomu byla i tabule, u níž mohl spřádat své přednáškové cykly, bylo vystaráno. Na jednom takovém pořadu v polovině osmdesátých let jsem se dokonce v Ondřejově stal na chvíli jeho sparingpartnerem, neboť si mě v předsálí vyhlédl jako člověka, o němž věděl, že je s jeho tvorbou dobře obeznámen. Byl zkrátka mimo jiné i mistrem improvizace a odvážného eskamotérství. Jak to tenkrát dopadlo, si netroufám soudit, zpívat mě naštěstí nenutil.

Domnívám se, že tvorba Jana Vodňanského, a především pak ta s Petrem Skoumalem ze sedmdesátých let by si zasloužila, aby konečně vyšly na albech ucelené záznamy jejich pořadů bez často nepříliš šťastných, byť dobře míněných dramaturgických zásahů. Technicky dostatečně kvalitní nahrávky existují. Jan o „stavbě pořadů“ žertoval i přímo na scéně, jenže ty jejich opravdu dokonale vystavěné byly, nešlo o pásma halabala sestavených skečů a písniček.

V tu ošklivou březnovou středu jsem se spolu s ostatními díval vzhůru a nechtěl jíti spát. Na žádný konec kosmonautovy touhy jsem dohlédnout nedokázal, ale bylo mi jasné, že s Kateřinou pod peřinou už budu navždy osamělejší a bezradnější, že se uzavřela jedna kapitola mého života a že prázdno, které mě, nás čeká, bude ještě dlouhé, bolestné a zmatené jako ona zpackaná operní premiéra v italské La Scale, kterou nám Jan v jednom ze série „rozhlasových přenosů“ tak nezapomenutelně zprostředkoval v originálním moderátorském provedení Petra Skoumala. Přestože jsem si celou noc přehrával nejrůznější Janova představení, nevím vlastně, jestli je až takové štěstí, že žijeme v době, která umí skoro všechno zakonzervovat pro budoucí použití. Možná by bylo svým způsobem nadějnější, kdybychom si tak výrazná poselství nezkrotné hravosti s přesahy do filozofických horizontů i, s prominutím, občanské angažovanosti museli předávat ústní tradicí. A aspoň jednou za rok se kvůli udržování oné tradice sejít u pomníku, na kterém, věřím, bude vytesán onen Stručný epitaf, který si Jan sepsal už v hloubi sedmdesátých let: „Tělo moje pružné / bylo, bylo – už né…“ Případně doplněný vzkazem pro Sněhurku, kterou celý život beznadějně miloval: „Kéž bys nezabudla. / Šmudla.“

Ladislav Šenkyřík (1957) je překladatel, v letech 2009–2013 fejetonista Listů.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Když odchází kosmonaut

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu